Samaritáni – Samové

XXII.

16/8/2144
Děti už skoro nenavštěvujeme. Jsou velmi zvláštní. Byli jsme za nimi v sídle Tutora. Každý Tutor má jen 10 dětí a plně se jim věnuje. I když je to plně virtuální člověk a nemá fyzickou podstatu jako my, je dokonalý učitel. Sídlo je klasická šestibuňka, jako v samatoriích. V jedné buňce bydlí samostatně Tutor a v ostatních pěti je po dvou dětech.
Všechny jsou velmi krásné a fyzicky vyspělé. Mají neuvěřitelnou sílu a energii. Nikdy nevystupují z hlavního levelu, ale často jezdí na jakési srazy, kde pro ně Tutorové mají připraven vždy program sestávající z nejrůznějších her. Jakých, o tom nemluví, ale jezdí tam prý velmi rády. Jejich chování vzhled a schopnosti už v osmi letech napovídají, že ta výchova je náročná. Tutorové nic nenechávají náhodě.
Snažil jsem se Karlovi a Martině vyprávět o svých životech ve virtuálních světech, ale zjistil jsem, že poslouchají jen proto, aby mi udělaly radost. Chovají se celkově velmi mile a nesobecky, je nám s nimi dobře. Jen jsou o tolik jiní .. jakoby se snažili dosáhnout jakési absolutní dokonalosti. Připadá nám, že přesně znají naše duše a svým chytrým pronikavým pohledem nás už dávno prokoukly. Jsme pro ně předvídatelní. Za to my nevíme nic o tom, co se děje v jejich hlavách. Všichni se mají navzájem velmi rády, hodně se smějí a milují společné hry s Tutorem. Jak to jenom dokáže? Lidi začali těm dětem říkat „sirotci samanetu“, zkráceně Samové.
Co z nich bude, až vyrostou? Nejeví vůbec zájem o cestování po virtuálních světech. Považují to za nudné. Že by byli připravováni pro návrat do skutečného světa?

Martina se šibalsky podívala na Johna. To si hochu maluješ, že nade mnou vyhraješ. Možná jsi rychlejší v běhu, ale v šachu na mě nemáš. Copak jsi to ještě nepochopil? Jsi tvrdohlavý a jdeš si za svým, to se cení. Nerad prohráváš, ale umíš to. Jako my všichni. Usmála se na něj a trochu se zašklebila. Vypadá to, že něco tuší. Trošku si pohrajeme chlapče.
„Hlásím samomat. Dáš si Re?“
John se usmál. Zase jej dostala. Vede sedm ku třem, a to je slušný náskok, když hrají na deset partií. Zatím odehráli jen šest. Martina jej donutila ke dvěma samomatům, jednou vyhrála a třikrát prohrála. Jenže samomat se cení za tři body. Pokud by vyhrál Re, tj, nedal se donutit, aby jí dal mat, vyhrál by hned šest bodů, a to by bylo lákavé. Jenže v opačném případě by je měla Martina. Netušil, jak mu chce dát mat, ale znal už dobře její analytické schopnosti. Dnes jej už dvakrát převezla.
„Kterým tahem?“
„Devátým,“ v jejím úsměvu byla radost s výhry. Bude to už 10:3 !
„Nedám si Re. Jen pokračuj. Ukaž mi jak.“
„Nevidíš jak a přesto nedáš Re?“ Trochu se mu posmívala.
To víš, na to ti tak skočím, pomyslel si. Licituješ na moji mužskou ješitnost a chtěla bys hned šest bodů.
„Ne nedám.“
„Dobrá, mám tři body.“
„Ani mi to neukážeš?“
„Blufovala jsem.“ řekla s úsměvem.
„Tak to jsi mě dostala.“ Rozesmál se. Jsi opravdu lepší. Mám po sebedůvěře. Dohrajem to zítra, souhlasíš?“
Usmála se a pohladila jej po vlasech. „Je to jen hra. A zítra máme s brášky narozeniny. Bude nám osm.“
„Tak to Tutor připraví jistě skvělou oslavu. Budeme hrát superkanastu./* Jdeš se mnou do páru?“
„Samozřejmě ráda, těším se na to.“
„Dostaneš zelenou stuhu?“
„Ano, složila jsem všechny zkoušky. Měla jsem jen trochu problém s akrobacií. Ale Tutor říkal, že to doženem.“
„Trochu se toho bojím,“ odpověděl John. „Začínám zkoušky příští týden. Mám narozky až za tři měsíce. Chci taky dostat zelenou stuhu.“
Hra o stuhy byla mezi Samy středem pozornosti. Bylo otázkou cti získat k narozeninám odpovídající stužku. Bílá byla k šestým a zelená byla k osmým narozeninám. Ačkoli zkoušky byly náročné, všichni zatím byli dobře připraveni a prošli. Byla to jen hra, ale dala se i prohrát a nikdo nechtěl být tím prvním, komu se to podaří.
Nejstarší Samové měli teď osm let a nikdo nevěděl, co je budou učit Tutorové dále. Ve své výuce kladli velký důraz na zdravou vzájemnost, použili heslo z historie – „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“ a Samové se takto skutečně chovali. Vymysleli pro ně spoustu sportovních her, kde vládly myšlenky fair-play a zdravého soutěžení. Nikoho nenapadlo, že by to mohlo být jinak, vždyť jen tak je hra krásná. Všichni věděli, že nejde v první řadě o výsledek. Jde o to, naučit se maximálnímu nasazení, zvládání stresů z vypjatých situací a schopnost unést porážku, stejně jako důstojně snášet vítězství a znát jeho skutečnou cenu. Důležitým koncem každého klání bylo rituální poděkování soupeřům a klidná debata o hologramech popisujících jednotlivé situace. Velmi populární byl fotbal. Každá buňka totiž tvořila spolu s Tutorem fotbalovou jedenáctku.
Jistěže jednotliví Samové měli geneticky dány různé předpoklady, různá nadání. Pedagogická genialita Tutorů spočívala v tom, že dokázali od útlého dětství rozpoznat, k čemu bude ten který Sam mít nejlepší předpoklady a jemně jej vedli tímto směrem. Vedení dětí tam, kde nejlépe uplatní svou přirozenost, je důležitým předpokladem pro jejich správný rozvoj. Tutorové pečlivě dohlíželi, aby každý jejich žák měl v komunitě odpovědnost za nějakou část jejího chodu a uměl udělat i to, co mu zrovna nesedlo.
Výchova dle Tutorů měla několik důležitých pravidel:
- umění stručné a jasné formulace požadavků. Tutoři takto řídili Samy a učili je samostatnosti, takže starší se o totéž pod jejich dohledem učili předávat mladším.
- ten, kdo dostal úkol musel bez patosu jedním slovem říci, zda požadavku rozumí
- každý úkol musel být důsledně a stručně ohodnocen přede všemi a každý se mohl vyjádřit a poučit z chyb
- hodnocení nebylo totéž, co kritika, mělo jen informační a motivační význam
- každou středu v deset ráno byla hodina, kdy směl kdokoliv přijít k Tutorovi s pečlivě připravenými návrhy, co by se mohlo podniknout
- v jedenáct se konala půlhodinová hodnotící schůzka
Samové byli odmalička vedeni k odpovědnosti za sebe i za druhé. Pravdou je, že ostatní abonenti na netu moc netušili, čím se Samové zabývají, protože se o to moc nezajímali a také tomu moc nerozuměli, proč se s nimi Tutorové tak pachtí. Vždyť na Netu měli všechno! Kromě vzájemnosti. Každý byl ve svém světě sám.

/* superkanasta – hraje minimálně osm, maximálně dvanáct lidí. Ke hře jsou použity čtyři balíky, tedy dvojnásobek karet. Hrají vždy dvojice spolu a vědí o sobě, ale nevědí o dalších, kdo s kým hraje. Kanasta je dvanáct karet stejného symbolu, superkanasta z 16 takových karet.