Záměna

Do průhledného pláště slz
opět halím své tělo,
svou duši,
kdyby se Ti chtělo,
říct, že mi to sluší
- vím, že je to lež.
(pro tuto chvíli)
Vím, že mám celkem hezké oči,
ale už znavené,
nemohu se často opřít
do Tvého ramene.
Nevím, už kde dřív šetřit,
zas mám chvíli propadu,
chci v lepší zítřek věřit,
místo vpřed, řítím se dozadu.
Vím, že mám malá prsa,
no a co,
k moudrosti chodím bosa
- a pro co?
Jen pro tu hloupou odpověď,
že ženou nedovoleno je mi být,
muž dostal výpověď,
mě souzeno je dřít, dřít a dřít.
I v dětství tu odpověď
chtěla jsem znát a mít,
moudrý otec nebo děd?
O tom mohla jsem jen snít.
Neb nebyl mi dán v životě
pravý mužský potenciál,
nechala jsem sukni na plotě
a silák si ve mně hrál:
„Já se nelásky nebojím,
ani nepochopení a nezdaru,
celý svět brzy odzbrojím
od klamu a od zmaru.“
Ach, na co jsem si to hrála?
Byla jsem kluk či dívka?
Dívka se ve mně klukovi smála,
vše točilo se jak šicí cívka.
A tak nestihla jsem dospět v ženu.
A mužem nechci být!
Ty prsa už asi nedoženu...
Ale dovolím si snít.
Třeba jednou někdo pochopí,
že křehká jsem jak plátek růže,
že mně už vůbec nebaví,
dělat svému muži muže.
Třeba zas jednou coby matka
budu své děti hřát a vést,
třeba zas otevřou se vrátka
a já nebudu si role plést...