prchavě...

je půlnoc
sedím si na kaktusu
prakticky nahý
avšak s jistou mírou vkusu
a kdesi uvnitř pulzuje člověk
jako pingpongový míček
mezi svobodou a láskou
tak jako v lidské duši
co touží po společnosti
ostatních bytostí
a zároveň
si neodolatelně chrání
své privaté...

kdysi v mládí
jsem míval velké obavy
ale když jsem je zmenšil
do hlavy
zjistil jsem jak jsou malé...

očas uvíznu v davu
a pociťuji jistou odtažitost
vůči ostatním
ale když se plavím
na moři dní
mnoho hodin bez větru
mám chuť
obejmout s vřelostí
kohokoliv
kdo se objeví na obzoru
byť s pirátskou vlajkou...

začal jsem si pískat
na klíče
a ona se protáhla
tiše
klíčovou dírkou...

pohybovala se ladně
jako poušť
s matoucími přesypy
voňavé koření
rozdráždilo mé chřípí
a proniklo jazykem
její pohled modři
drtil mou sítnici
a já náhle pochopil
jak se cítí prach staletí
usazený na žule
rostoucího schodiště
když jej někdo zvíří
chodidlem...

omámen
z toho nepatrného dopadu
přivinul jsem ji k sobě
ona zaklonila mírně hlavu
a ústy povodně
vesmírného rozsahu
promluvila
je tedy zřejmé
že ony dvě síly
jsou možná soupeřivé
ale nejsou opačné...

přejel jsem bříškem prstu
po lince
od jejího čela
přes obličej
k soutěsce dekoltu
pojďme si s nimi hrát
má Hipparchié...