kročeje...

šel jsem po chodníku
zahloubán do materie
když mne udeřila
myšlenka do zátylku
a přinutila vzhlédnout...

Ona stála na rohu
jen tak ledabyle
v trochu komické hučce
s lenonkami
opřená o atiku
jako odpověď
na tázání po smyslu
vesmírných hádanek
všech mužů
od šamanů počínaje
přes čarodějné Koperníky
kolem Keplerů
až po Galileje
jako rozmarné léto
mezi hvězdami
s tříkolkou
a dvěma sedátky...

pak mne oslovila
vyzývavě
promiňte pane
jak myslíte
že by se zachoval poutník
u nebeské brány
kdyby jej místo Boha
přivítal Manitou?...

můj sval
zdánlivě na míru ušitý
se roztáhnul napůl šílený
když se zhoupla v bocích
jako náklad něžností
tahem jeřábů v docích
a instinktivně odpověděl
že já bych si s ním dal pár šluků
z mírové dýmky...

její běloskvoucí úsměv
podmalovaný hloubkou
prsního smíchu
vytvořil neodolatelnou směs
vřelé svůdnosti
a já pocítil dávnou touhu
odvážných průkopníků....

správně ty můj antiku...

zavřel jsem oči
natáhl ruce
šlahouny
vyrostlými ze srdce
proplet její
vím o jedné zemi
mnoha ostrovů
týkových lžic
a šavlozubých tygrů...

pojďme je spolu navštívit
má Ikárie...