Království rýmů a šprýmů – kapitola osmá

.
Tu odvětila, v hlase smutku zaseto:
tvá škoda
můj urostlý poeto
nuž
nechtěls li opojení z rukou ženy
co řekl bys nápoji
s čepicí
bílé, čistočisté pěny?

Hospodáři milý
hej
zde hosti, jenž tak uzardělý
do korbele
pívo lej.
Mok tento ochutnáš li
zcela
zapomeneš na ženské
zde pěnu rukou setři
a zavdej sobě
vychlazené pivo plzeňské.

V tu chvíli
já
naštěstí pevně sedě
jináč upadl bych pod stůl
blaze překvapen
na mok ten, zlatý, nyvě hledě..
dím:
tu
pro mne, už není žen
jen pívo a na něm hrdá tóra pěny
té nemohou se rovnat ženy
ať ze soudku chudých
nebo
královen.

Než nedá mi klidu
otázka:
proč v království tomto není
dáno pívo
lidu
k nižádnému potěšení?

I práli:
není tu, jak myslet by se chtělo
prohibice
jen zákony, tu obmýšlejí zdravé tělo
nechtíc
pěstovati tlustý, pivní břich
vždyť
pro příklady tklivé, stačí podívat se
do království okolních.
Za hranice.

Tak pívo, ten nápoj veskrze blahý tu čepují a jako vzácnost hostům udílejí. Až uronil jsem mužnou slzu, jen vida tu dobrotu s čepicí, pěnivce mého milovaného, ten zlatavý a hladivě polaskávající sen, mé hrdlo zachraňující před žízní i průvodce nepostradatelného, k hovorům hospůdským, břitkým i veskrze kamarádským a poučným.

Též na rozum mi přišlo
an pívo
zde povoleno není
to
snáď pro básníky
blahé opatření
by mysl jim po nemírném pití nezduřela
jak mnohým pívařům
v pomník
část jistá, jejich těla.

Než, budiž chvála, že přeci jen se vyskytuje v těchto krajích, ač, jen jako vzácné, pašované zboží. Až je mi divno, že tak nutné opatrnosti, by mí vzácní hostitelé pozbyli a cizinci, kterýž putovat bude dále po celém království, toto tajemství by svěřili a nic se mé mluvnosti neobávali.
Než, sladiv si život touto neočekávanou a tak blahou hořkostí, nechal jsem se unášeti příjemnostmi veškerými, však pozor dávaje přiměřený, kam ubírati se budou zámysly mých hostitelů.

Tak mazle své patro
doušky chmelového zlata
blížila se kvapem
hodina desátá
jedenáctá..
Až promazliv se do půlnočního času
popiv korbelů
k sladkostem i masu
zaslechl jsem známou větičku
je málo sťat
ještě
zazděte mu tam, velkou plachtičku.

To
nade všechna pomyšlení
co tu k mazlení všeckno je a není
pašeráci
jsou, až nadmíru tu zdatní
však na pívaře z Prahy
není jim co platný
klásti pasti
jemu do rozumu
z jeho
mateřského rumu.

Než, najevo tuhý kořen nedávaje
též
že dlouhý trénink
od Kulaté báby maje -
nad můj splávek, jen tak jiný není.
Tak předstíraje silné opojení
na vlnách spánku
je lstivě kolébaje
osnul jsem
než
jasno v mysli maje.

A nyní
nastává chvíle, kterou jsem v kapitole předešlé trpělivému čtenáři sliboval.

Odbila půlnoc.

Tu v okamžení
pohasly v síni všeckny svíce
i
pohyb
hovor
smích.

To stoupil do temnice
neviděný
ON
Žqáry -
obávaný
všech loupežníků náčelník.

Či náčelnice?
.
.
.
..
7.8.2007