Království rýmů a šprýmů – kapitola sedmá

.
Tak chutě upíjeje z poháru medoviny, zapředl jsem příjemně vázané hovory se spolustolovníky, jimž notně mok medový, jazyk jistou ztěžklostí již poznamenal. Též i v kančí pečínku jsem zuby vnořil a s požitkem požvykujíc, toto stkvěle pečené masíčko, nešetřil jsem chválou zdejší kuchyně.
A tu, musím poznámku, pro budoucí děj vyprávění zásadní, učiniti.
Prazvláštní je, že ač několik téhodnů jsem v této zemi hostem, nikdáž jsem neviděl mezi tímto lidem, tak ohromujícně básnivým, básně v papír vtisklé.
Jsa v této zemi cizincem, přesto doneslo se mi zpráv šeptaných, že nesmí tu vycházeti knih, než v próze psaných. Kdož se pak odvážil knihy básnivé vydávati, zmizel záhy a nebylo po něm vidu ni slechu. Prý jakási loupežná rota také tu řádí a básně z dáli přivezené, lidem loupí. Jejich náčelník, kteréhož nikdy nikdo neviděl, jmenuje se tak prapodivně…
...ale zatím, milému čtenáři to hrozné jméno neprozradě, dovolím si ho napínati, pro odhalení budoucí.

Než
odpočinouce poněkud svým ústům
vydatná přehršel hudcův
spustila nově
a to
do tance rozverně skočného.

Tu, jali se mládenci
i mládenky
kroužiti po síni v rozevlátém objetí
a z kopýtka
vpravdě čertovského si vyhazovati.
Ve svém nakažlivém veselí
mne, jezevce
kterýž před tancem povždy zalézá
v kout nejzazší
v taneční vír neodolatelně uchvátili
hlavu pomotali
až
nezvyklý pletencům krokův
mně tak záhadných
v opojení, byv setrvačností vynesen z kola
i se svou dívčicí
měkkce
na lavici jsme skončili.

Tu
zašeptala mi nyvě v sluch:
tvé mužné tělo
jeden tuh
masáže, je ti potřebí
těla statného
uvolnění
a pak mnou osvěžen, zas po půnebí
chutě poválíš
moku
i sousta vydatného.

To svody, rozum nebezpečně matoucí, a mou rozjitřenou představivost lákavě načechrávající.
Než já, ne netýkav, však jen tak na lep neskákaje, i když vnadné tělo je mi tištěno, na místa nejcitlivější; nepodlehl jsem té svůdné siréně a navrátiv se na místo své, moku medového jsem svému hrdlu, již notně žíznivému, popřál.

-
Nyní
račte dovoliti malé vsuvky
od průvodce
nevázaného to mluvky.

Mým čtenářům:

Sedmou kapitolu rozepsanu maje
zpětně
na psané se ohlédaje
zjistil jsem, ke svému nejhlubšímu děsu
volný verš
to větší hřích, nežli hráti ve forbesu.
Omlouvám se tímto
všem
kteří očma pohádku mou hladí
pravím: JIŽ NIKDY
sic sám
nasekám si na pozadí.

Anžto
vázaný verš, zde spisovná a slušná mluva jesti
volného tu nepěstují
neb
nemohou ho snésti
a jazykem prózným od dávných dob
nemluví tu více -
nevpustí vtad
toho
kdož mysli prózné jestiť
ni na píď
přes hranice.
-

Tímto jasniv milému čtenáři děje, kteréžto osvětlují podivnosti, v tomto království jinak obvyklé, však člověku neznalému nepochopitelné; mohu se již směle opříti, k rozvinutí příběhu shora načatého.

Odolav svodům, urostlé té ženy
jí nechaje v dlaních
chtivých
stvol mrkvičky ostroužený
s účastí jsem pravil:
ctná panno
nemohu ti říci své
ano
neb intimnosti tohoto řádu
s mou cudností
vedou spolu vádu
víš
neznáme se sdosti
bych
nechal tobě k zpracování
své maso
i kosti.
.
.
.
..
6.8.2007