Království rýmů a šprýmů – kapitola devátá

.
Bloblobloblobloblo…ach, jaký to krásný a osvěžující bublot živé vody mi proniká do mysli, kdeže budím se, ze spánku tak hlubokého?
Omamná vůně rozkvetlé letní louky, bzukot včel a hladivý vánek…otevrouc oči, sýrci zpola zalepené, udiven vzhlédnu k modré, jasné obloze, kde slunko, se zplna usmívá z nadhlavníku.
Co stalo se včera, že v postel natřesenou, ulehnouti mi nebylo dopřáno?

Napřed se umýt
vhodné se mi jeví
v potůčku s vodou
jako křen
buňky si hoví, když do ruda je drbu
a jsem jak nový
křísen
rejžákem.

Hlava se točí, jako štěstí z pouti
když dumu
nad tou záhadou
ano
myšlenky se kroutí
však schytány
juž odpor nekladou.

Návštěva bujná, otiskla se ve mně
úst hudba
kančí
sladký tlamolep
a snad i tanec, dívka, její marná tužba
po těle
jež zrychlilo jí tep.
A pak té pěny, nad obsahem hořkým,
jež snad v Olympu pili bohové
a rum
a tma
a čísi pozdní příchod
v tichu
co říká se mu – hrobové.

A dál jen mlha, myšlenky na cáry
cosi se dělo
síra
voněla
snad nemírným mokem, proto mne nalévali
by dnes
má mysl houby věděla.

Přes to, však vím, že jméno děsuplné
s půlnocí síní zaznělo
též vím
že nespíc, mám to spočítané
zde šlo by -
o duši
srdce
o tělo.

O tajemných těchto dějích takto přemýšleje, jasnílo se mi víc a více, že i cesta k onomu stavení, nebyla jen tak obyčejná; vždyť sídlo to, loupežné té roty, která se podle všeho skrývala za milými tvářemi štědrých hostitelů, nemohlo býti tak lehce přístupno pro všechny, kteří na cestu tu známou, se kdykoli, dle libosti své vydají.
Snad sklouznuv po bludném kořeni, na doupě lupičů básní a pašeráků jsem nechtíc narazil.
Než, co hlavu bych si darmo lámal, žádné úhony na zdraví jsem nedoznal a krásný den plný vůní a zpěvu ptáků, dává zapomenout, že dopadnout jsem mohl, i poněkud nepěkně.

Než hleďme
co v potůčku se chladí
štěňátko
plzně
v dubu baleno
tak s ním si můj splávek
záhyy poradí
od buněk
chuti
má to schváleno.

Tak načav mrně
lokám
přikusuje kančí
jež v listech zelných k němu vloženo
vzdávaje chválu, těm co nepřejí slokám
by čteny byly
s vazbou koženou.

Úmysl jaký, v těchto činech najít
to za cíl kladu
svému důvtipu
čistého vína, aspoň sobě nalít
a přijít na kloub
čerta
kopytu.

Proživše se mnou, tuto odpočinkovou a trocha poživačnou kapitolku, zvu milého čtenáře, an nelaje mi snad za nudotu a ze stránek těchto zklamán neodešel, k pouti další, která zde toliko počala byla.
Tak zaraziv do vík postranních, štěněcích, středové kolíčky, lýkovým provazem je sepna, vyrazil jsem opětně na cesty, táhna za sebou dárek ten milený, co malé dítě klapavého kačera.
.
.
.
..
8.8.2007