Království rýmů a šprýmů – kapitola desátá

.
Táhna štěňátko na vodítku, sem tam zvolna upíjeje tu teplající dobrotu, skrz krajinu pustou lidmi prošel jsem až ku lesu, který se již zdáli tmavým a tajemným jevil.
Z blízka pak udiven, hleděl jsem na velikány zvící až patnácte metrův, jak svými větvemi navzájem se proplétají, až koruny jedného, ku druhému stromu, nižádným způsobem se rozlišiti nedají.
Tu vzpoměl jsem na slova starce, kterýž o divém lesním muži, příběh děsivý nám vyprávěl. Loučiv se onehdá srdečně se mnou, o lesu, kdež stromy jsou v jeden celek srostlé, přehršel vzácných slov mi v mysl vklad.

Příteli milý
podám ti na cestu
nejenom
něco dobrých rad
nástrahy všeliké – děsové, víly, pasti a bludy
křížit ti budou
kročeje
zde
amulet vzácný, pro štěstí
i druhých
zlo se jím v niveč
poděje.

Ten v nouzi nejvyšší, rozloupni v půli
jen jednou
a vše je umyto
zahladí rány, zocelí vůli
zalepí, co na padrť rozbito.

Pozor
jednu však zrádnou
od vědmy prastaré
amulet
svojí vlastnost má -
odumře na věky i s tváří ladnou
tvá duše mladá
básnivá.

Poděkovav srdečně za vzácný ten dar, onen, mi starcem kol krku pověšen byl a šňůrkou stažen, by nižádné úhony se mu utržena nedostalo.
Však tuto vzácnost, vpravdě li použiji, tak na čínského boha srandy, můžou mne lidé směle pasovati. Vždyť, jaký to život, bez slůvek co klásků vázaných do snopů básní.
I putování po tomto kraji, veršem a rýmem nadmíru oplývajícím, zemi básníkům zaslíbené, tím zmařeno by bylo. Ni více, nemoha promluviti touto stkvělou řečí, nutným by se stalo, toto království v slzách bolestných provždy opustiti.
Než poděkovav, bylo mi ještě vyslechnouti povícero varovných slov, kterými dobrý stařec, na cestu mne sprovodil:

Jda tímto lesem
snad vyhneš se ďasu
co oblíže
však netouží po masu.
Cesty den
a les ten, bude jak kouzlem vyměněn -
úrodné údolí
s potokem
vloženo je mezi hvozdy
za ním, sám uvidíš
černo
to koruny stromů, jak satanské hrozby
ni zblízka jinak není
v tom lese
nic
se nezelení.

Tam mrtvo je a nepřeletí pták
cesty žádné není
a nevidíš do oblak
tam stromy žijí v prapodivném propojení
v korunách srostlé
v kořenění
jen spousta opic žije si tam – v ráji
ty listí černé
ze stromů jen požírají
ty k údivu všech, kradou jako straky
po vesnicích
knihy
všeliké i potrhané braky
než jen s obrázky a barevnými.
Ony
sápou se pošťákům
i na noviny
tak v truhlicích na zámky, jsou lidmi zamčené
knihy vzácné
i k prohlížení určené.

Než obejít se nedá, ten opičí les
černo černý
tu
darem přijmi
do malé lucerny
olej, i křes na plamen
tak opatruj tě všichni svatí
a střez se ublížit
těm
co lesem se chundelatí
jinak ztvrdneš věčně
na kámen.
.
.
.
..
10.8.2007