Království rýmů a šprýmů – kapitola jedenáctá

.
Nuž, přes mnohé obavy z také černoty, mocně svírající…mé hrdlo, vykročil jsem přes louku, kde přede mnou, na všeckny strany rozeskakovali se koníci rozličných barev, však mě do skoku nikterak nebylo.
Nebylo li by mi možno jíti po břehu, onoho vesele bublajícího potoka, bylo by mi zajisté velice obtížno, kýžený směr k zdárnému překonání černého lesa udržeti. Tu blíže se k neprostupné hradbě, nezvyklé temnoty stromové, zavčas rozsvítil jsem lampy a po schůdném břehu potoka, bublavosti o poznání méně veselejší, vkročil jsem s úzkostí do lesa opičího.

Ne
není tu šera
jen tmy, co krájet by se dala
jakoby za mnou
opona zapadala
slunce zmizelo náhle ze světa
a ve tmy klepeta
jen s blikavým světýlkem
vnořil se člověk
poeta.
Tíseň
rozlévá se tělem, duší
nižádný zvuk
kročeje neruší
bořím se hebce v mech
jež černý, jak vše kol
i potok
juž rozplakat by měl
mne
svým tokem
za úkol.

HU…až do kolenou jsem kles
to
trubicí mi otřás
nenadálý děs.
Tvář
tak notoricky známá – z bulváru
teď šklebí se v krutém rozmaru
z křoví
lidská je
ač škleb jí rysy ničí
to chlupaté tělo ryze opičí
nikterak s ní nejde
do páru.
„Mistře, vy zde?“
„Rcete
jak vy, slavík, z rodného čechů háje
do temna
opičího ráje
se zčista jasna vchomýtnete?“
„Ché ché grrrrr..“
Ne, on to není, juž to vidím
jen gesicht
ten řadí ho k lidím
tělo
i řeč mu chybí lidská
jen podivně mi do ušiska vříská
ne
není to náš milený
mistr kantilény
tohoto by nemohly milovati
naše české
ženy.

Náhle
kolkolem
plno známých tváří
Walda, Vašek, Helenka i Máří..
plno tváří známých z šoubyznysu
na chlupatém těle
plném hnisu
hemží se tu, houpají a divě křičí
než
chopí mne
sevřou
a děsným svým smradem, můj čich ničí
tak unesen vzhůru
do propletenců větví k nedozření
do pelechu
a …
mysl má roztáhla křídla
můry
zapomnění.

Jsa probuzen pronikavým vřískotem, oči si protřa, shledal jsem, že nacházím se v jakémsi prostorném hnízdě, které byvše vestavěno v nejvyšším patře větvoví, je poněkud v šerém osvitu slunečném i za čítárnu novin možno považovati. Těchto nacházelo se mnoho štosův kolem, hala bala poskládaných, či v jednotlivých výtiscích po podlaze hustě nastlaných.
Obyvatelův chlupatých hemžilo se tu do tuctu, než mnohem více jich, ku spánku by zde mohlo ulehnouti. Zajímavo, an všeckni tvorové opičí, gesichty měli na způsob našich předních, popových umělcův uzpůsobené. Na rozum mi nedochází, co má toto znamenati a kde berou se u nich tyto podoby, až k nerozeznání věrné.
Tu pohlédna v noviny nejbližší, udiven hledím na slavíka, kterýž mne první děsivým šklebem přivítal. Zde snáď vězí, ten hluboko zakopaný, prapodivný pes.
Než náhle nastal ruch jakýsi, v družině mých popíků. Dle křiku a chrčení, jaksi úlisného a pohybův, které by u nás lidí platily za ponížené plazení, vyhoupl se do hnízda op, tohoto rozruchu původa.

No
kruci fík..
Jyrka
oporáje náčelník.
.
.
.
..
11.8.2007