Království rýmů a šprýmů – kapitola dvanáctá

.
Tož Jyrka, ač jen opičí držka, přec udělalo se mi obzvláště nedobře a nesedíc na zemi, nucen bych byl skrzevá slabost v kolenou, urychleně usednouti. Pokud mohu souditi ze vzorku národa opičího, který mi byl zde dopřán, tento exemplář, tak silným a nepominutelným hlasem se projevuje, že za náčelníka, opi si s jásotem vyvoliti jeho, nuceni byli.
Snáď i proto, že obzvláště v gesichtu jejich, jen vzácně bradavice jim rostou. Tak v nesmírné úctě je mají, ačli jejich tělo, jimi hojně jinak poseto jest a úsloví – kolik kdo bradavic má, tolikráte opem je – u nich za normu vznešenosti bráno a zvláště u samců.
Než zanechme úvodních řečí a samotnému ději se chutě věnujme.

Náčelník ten
bijíc sa přede mnou drahný čas
v chlupatá prsa
(i já mám)
skřeky i škleby, jakoby dával na potas
kdo tu pánem
a kdo kmán.
Tu
dotýkaje se mého znamení mateřského
na tváři
i svého
celý se, tlustec rozzářil
a hrábnuv do opštin, jež postávaly kolem něho
přisoudil mi
(favoritku mládí mého)
Helenku
kteráž po opičsku, dajíc se radostně do skoku
od boku
sápala se mi hned po … ehm
i pro cucák.
Než
já uplivna si v duchu, dím:
tak
holenku
a máš chlupatou milenku
co vsákne tě
i
s osrdím.

No ať
a ne mám říci
když hladí mne po líci, jako žádná jiná
a
všímá si tak jemně
kůže hladké
i ochlupené semtam temně?

Tak
sedě si pohodlně
v podestýlce lásky hnízdečka
maje
budoucí choť blaženu
neb škrábe mne po zádech i ramenu –
svého chlapečka
a
.
Než
bádám
hledě do novin, bulvárních
kde
dočítám se spoustu volovin
totálních..
nečta doma tyto plátky
zde tluču chvíli dlouhou
zvratky
které ztad se na mne valí
až se zrak
i rozum kalí.

To hádankou mi je opravdu neprohlédnutelnou, co v království tak stkvělé mluvy básnivé a mravů vytříbených, pohledávají také splašky, co od redaktorův po senzacích bažících, vymyšleny jsou i víc než zpola. Opět jedna ze záhadností, kteréž tak mou fantasii i zvědavost nadmíru vyvinutou, dráždí.
Než, mohu milého čtenáře ujistiti, že ze země této překrásné dříve neodejdu, než tuto i mnohé jiné záhady mi bude dopřáno dovésti k vysvětlení.
Zatím, čta tyto plátky, bylo mi složit snáď desetkrát maturitu i jako hromosvod byv mnohokrát použit, prokousal jsem se ku poznání, byv v průběhu těchto, vpravdě čtenářských „hodův“ škrabán a to velice příjemně, svou nastávající chlupatkou, že opí gesichty v podobě umělcův popových a obrázky z plátků blicích, ve shodě až nadmíru spojité a zvláštní jsou.
Pravdou se mi jeví toto – an taký op vezma obrázek gesichtu člověčího, se zalíbením naň se dlouho a s usilovností dívaje, podoby jeho věrné, jakýmsi tajemným způsobem na se přijme.
Opravdu, na mnohé podivnosti v tomto království natrefuji. Však sváří se v mém nitru dvojí vášeň, jež dilematem je takřka nepřekonatelným. Přirozený můj cestovatelský pud s pudem též přirozeným, jakým, o tom milý čtenář jistotně nemá vůbec pochyby.

No
co vám budu povídati
dostala mne
Helenka
vždyť
jen malinko poškrabe tě
tu
opomeneš
trenky, gatě
i zda jsou v knize noty z ráje
či
čertovská písmenka.

Jak z předešlých řádků vidno, člověk míní, však opičí láska, byť přisouzená Jyrkou (to jediné mne na tom hněte), mění.
Na rozum mi též přišlo, že i právo první noci snáď tu vládne, a to bych nucen byl (ač jinak povahy mírné), ten prasečí gesicht mu porovnat pěstí, lumpovi.
To promluvil ze mě juž majetnický pud, ač svadba jakási opičí, bude až zítra konaná. Tak dnes, bez veškerých milostných radovánek, zatím spolu ulehneme. Mohu na mou věru odpřisáhnouti, nižádná z tak mnohých dcérek, jež se o mou přízeň ucházely, nedosahovaly ani zbla úrovně škrabací, kterou se honosí, má nastávající chlupatka.
Než, pokračujme v této nenadálé milostné romanci, blíže ku kýženému naplnění.

Nuž
uléhám ku spánku
v žádoucím klíně, své chlupaté přivolené
jež
tváře oholené
zamilovaně mi hladí
tu
i onde – na pozadí.

Až oči zavřev líně
sna o opici
zpěvu
víně
o tom, kterak budem trávit spolu
večery
myšlenek dalek sprostých -
útěku
nechuti
či nevěry.

Ach, to ránko krásou nešetřící
v klíně štědrém
hlavu
uvískanou mou opicí
snáď celou noc milostenka milá
svá očka u mne
ni zamhouřila.
Než
vstávati je třeba
dnes slavnostně své – ano
řeknu
neb, po opičsku jeknu
a budem svoji napořád
a rád
jí z lásky zakrátko
pořídím malé, roztomilé
lido-opátko.

Helenko, má drahá..
tu
otevrouc ku své milostence oči -
SMRTKA
po mě sahá
na svou tvář tu hledím
sám
na sebe se šklebím
snad šálí mě mé smysly, sním
jsme
dva čubíci v ráji opičím.
.
.
.
..
24.8.2007