Kdo jsem?

Slyším hlasy. Ano, mluví o mně. Někdo mě bere za ruku.
„Dědo, slyšíš mě? To jsem já, Maruška,“ ozve se smutně a naléhavě.
Zabolí to. Předtím jsem nic necítil. Byl jsem jen JÁ. Neměl jsem tělo, nebo jsem o něm nevěděl. Nechci je mít. Bolí.
„Kam mě to vedeš? Já tam už nechci. Je tam bolest.“ Chci uvolnit ruku, ale nejde to. Nemohu se pohnout.
„Pohnul se! Slyší mě! Dědo!“ otevírám oči.
„Maruška!“ slyším se říkat. Spíše tuším, než vidím ženskou tvář.
„Kde jsem to jméno slyšel?“ snažím se vzpomenout, ale nejde to. Musel bych překročit BÍLOU STĚNU, a to nechci, bojím se toho. Něco mi říká, že za tou stěnou je bolest. Tady je mi dobře.
Vznáším se. Vzpomínám si, že jsem už tady byl. Jenže tenkrát jsem slyšel ten zvuk. Znamenal pro mě všechno.
„Nemohu už nahmatat puls. Asi to přijde už brzy. Nejspíše už dnes v noci.“ Ozval se mužský hlas.
„Zůstanu u něj.“ Říká dívka.
„Proč jenom neslyším ten zvuk?“ cítím, jak mi teď chybí. Chci ho slyšet. Je v něm všechno, co potřebuji. Vidím před sebou tu BÍLOU STĚNU.
MUSÍM jí projít. Nejde to. Ale už si vzpomínám. Za tou stěnou jsem George White a je mi 98 let. Prý jsem nejstarší muž ve městě. Raději bych byl nejmladší. Už několik let ležím na lůžku v mizerné malé místnosti „Hospicu poslední naděje“ v Hardstone.
Těch několik let bylo jako samotka ve vězení. Jednou až dvakrát týdně návštěva Marušky, někdy s dětmi. Bylo na nich vidět, jak se nudí a spěchají pryč. Cítil jsem nekonečnou bolest. Sestra mě třikrát denně otáčí, pomáhá jíst a pít. Už nechci.
Vzpomínám, jak jsem poprvé prošel BÍLOU STĚNOU. Klid. Žádná bolest. Úleva. Nechci zpátky.
Každá návštěva, každé otočení mě ale vrhne nazpět před stěnu. Naučil jsem se TAM vracet. Je tam bezčasí. Žádný prostor. Žádná omezení. Nic, jenom JÁ.
JÁ JSEM.
Vracím se tam zpátky. Kde je ale ten zvuk? Chci ho najít.
„Je konec,“ řekl kdosi.
Náhle jej slyším.
„Ta-tam – ta-tam – ta-tam ...“
Nádhera. Našel jsem tě. Nebo ty sis mě našel? To není důležité. Jsi tady. Budeš teď se mnou.
„Ta-tam – ta-tam ...“
Jsem v bezčasí. Jako bych součástí milióny let dlouhého řetězu a zároveň teprve v okamžiku vzniku.
„Ta-tam, ta-tam..“ tlučou slastně příjemné hodiny. Zvuk klidu a bezpečí.
—
Zase BÍLÁ STĚNA. Musím přes ní. Nechci. Musím.
Prošel jsem.
KDO JSEM???