Dopis příteli

Dopis příteli

Ahoj Ikare!
Včera to bylo týden, co jsi přešel most, kterým tě jednou budeme následovat všichni, avšak v této dimenzi tam za tebou nemůžeme. Nevím, možná se divíš, že se s tebou stále snažím navázat kontakt. Ani já ani ty, ač jsme myslím o tom nijak zvlášť nedebatovali, nejsme nějací vyznavači bohů, náboženství a jiných šidítek, která rádi jedni lidé předkládají druhým, když po nich něco chtějí.
Jiná věc pro mne je, jak je to doopravdy. Takže, ač nikomu nedávám licenci k výkladu, jak to s tím vlastně je, připouštím, že nějakou formou ta informace, kterou se tady snažím sdělit, k tobě třeba přijde. Jaká bude ta forma a jaké je teď tvé ty, nemám potuchy, ale možná se to jednou dovím. Kdo ví?
Píši to proto, že bylo mnoho věcí, které jsem ti nestihl a také nedokázal sdělit, dokud jsi byl tady. Některé věci jsem měl dojem, že se neříkají, na jiné jsem se sám necítil.
Chci ti říct, že jsem k tobě cítil obdiv. Nevím, proč to tak je – jestli je to přírodní zákon nebo nějaká vyšší vůle, že ti nejlepší odcházejí ze života nejdříve. Jak se ukazuje, není to tak jen v dobách válečných. Zažívám to teď v životě podruhé. Dodnes jsem nezapomněl na Marka, farářova syna, který byl v naší třídě nejlepší a taky můj nejlepší kamarád. Odešel ze života dobrovolně. Je to už dávno, ale na spřízněné duše se nedá zapomenout.
Zůstáváme my slabší a méně nadaní. Ano, slyšel jsi správně. Možná sis to i uvědomoval. Nebyl jsem tak nadaný jako ty a už vůbec ne tak silný, i když jsem se v tomto směru nikdy nepodceňoval.
Bylo mi těžko, když ses správnými kritickými otázkami ptal na mého syna. Neuměl jsem ti vysvětlit, že je jiný, a taky není tak nadaný jako ty a tak silný. Snad jen má jiná nadání a vím, že jsi o nich věděl. Ale není tak hloubavý jako ty.
Ptal ses na to často a já si uvědomoval, že to taky nemáš v rodinných vztazích lehké. Chtěl jsem ti pomoci, ale nevěděl jsem moc jak. Nechtěl jsem shazovat tvého otce ani se přidávat na jeho stranu, protože – co o tom mohu vědět?
Je mi líto, že se už nestaneš vyhlášeným právníkem, diplomatem nebo politikem, jak jsem ti předpovídal. Zcela jistě by se ti něco z toho povedlo. Asi bys to už potom nebyl úplně ty, tak jako já už nejsem zdaleka stejný jako ve dvaceti letech. Ale měl jsi opravdu ty nejlepší předpoklady splnit si své sny, které byly tak v rozporu s konzumním ideálem dneška. Odešel jsi v plné síle a moje vzpomínky na tebe mohou zůstat opravdu jen ty nejlepší.
Četl jsem na internetu plno keců od „chytrolínů“, co si má kdo dovolit v horách a co ne. Chci, abys věděl, že tě neodsuzuji ani v nejmenším za to, že jsi přijímal riziko. Jinak bys nebyl tím, kým jsi byl. A já jsem tě měl rád takového, jaký jsi byl, ne jako ustrašeného kloučka, který se drží vždycky vzadu.
Miloval jsi hory a já vím proč. Jsem teď už sice spíše usedlejší táta, ale v dětství a mládí jsem v horách pobýval dost na to, abych to pochopil. Oba jsme se narodili v nížině, ale oba máme silnou fantazii a milujeme svobodu. Člověk prý má zůstat nohama na zemi a upírat oči k nebi. Jenže v mládí je to pro muže plného ideálů téměř nemožné. Už řecká báje o Daidalovi a Ikarovi nadčasově vysvětluje celou podstatu věci. Měl jsem hodně rád ty filosofické diskuse o životě s tebou. Hory máme rádi pro jejich drsnost a jednoznačnost. Ano, ano – ne, ne. Taková je řeč hor. Vydržíš, dokážeš, složíš se, nedokážeš. Hory nelžou. Proto je máme rádi. A taky proto, že jsou blíž k nebi.
Ruský písničkář, básník a herec Vladimír Vysockij zpíval několik písní o horách a jedna z nich vypráví:

„Výše než hory
mohou být jen ty hory,
, na které jsem ještě nenavštívil ...“

Věřím, že jsi teď někde na takových horách, zdoláváš stále nové a vznášíš se na lyžích i na skatu do sytosti. Vím, hory si tě vzaly a už tě nepustily zpátky. Ale nemůžeš za to ani ty, ani hory. Ty jsi měl Ikarovu duši, nejčistší substanci lidského snažení o dobytí nových výšek, tu vlastnost, která dělá člověka člověkem, ale nám ostatním se jí tak často nedostává.
Jednoho dne až přijde můj čas a splním vše, co je mi zde souzeno, přijedu tam možná za tebou a dokončíme naše filosofické debaty, které jsme spolu vedli.
Tvůj přítel
Daidalos