Komentář Sirnise – počítačové hry?!

Ahoj,
původně jsem chtěl jen odpovědět v komentářích na velmi aktuální úvahu našeho kolegy Sirnise „Počítačové hry.“ Ale nějak se to rozrostlo, takže odpovídám vlastní úvahou.

Nemyslím, že bych teď trávil u počítače hodiny hraním her. Dříve, zvláště když to byla novinka, tak se to občas stávalo. Člověk má nějak v sobě zakódovánu snahu poznávat nové věci – někdo více a někdo méně.
Co se mě týče, přešel jsem tak nějak do úrovně „REALITY“, což znamená, že si s počítačem hraji několik hodin denně v práci a ještě jsem za to placen. Rád tvořím prográmky, počínaje od analýzy problému a odladěním a pořízením dokumentace konče. Z mého úhlu pohledu je to perfektní, nekonečná „gamesa“. Myslím, že lidi, co mají rádi třeba simulační hry, které napodobují reálný svět, dělají něco podobného. Znám virtuální inženýry – stavitele měst, virtuální letce na strojích z 2. světové.
Navíc hry umožňují vstup do světa počítačů, který by bez nich drtivá většina populace nezvládla a mají velkou zásluhu na jejich rozvoji. A to mi připadne úžasné. Nepochybně je lepší, když lidstvo dosahuje pokroku motivováno touhou po hrách a zábavě, než pod tlakem ve válečné situaci. Je známo, že války jsou motorem vědeckého a technického pokroku naší civilizace. Ten fakt je natolik zřejmý (v míru vědce nechceme ani pořádně zaplatit), že se obávám, aby zase nějaký větší konflikt nenastal.
Jsou potřebné. Člověk, co musí stále dělat jen něco „smysluplného“ může zjistit, že přitom přišel o rozum a změnil se ve výkonný stroj, podobně jako těžký gambler, televizní maniak, knihomol anebo workoholik. Máš pravdu Sirnisi, že mezi hraním her, sledováním televize a čtením knížek nejsou z hlediska dopadu na psychiku až tak podstatné rozdíly. Na námitku, že knihy probouzejí fantazii odpovídám – jak které. To platí o hrách taky a ve tvé úvaze je to zmíněno.
Taky s tebou velmi souhlasím, že „Nic se nesmí přehánět!“ Na tvůj věk je to pozoruhodně vyzrálý názor. Jen podotýkám, že ten výrok platí i sám pro sebe – to znamená, že i být uměřený by měl člověk uměřeně. Neboli dle tohoto výroku je správné občas i něco přehnat, zariskovat a něčemu „beznadějně propadnout“. Jen tak se dají poznat jevy, že si prožijeme některé extrémní projevy. Chci tím říci, že uměřenost není v žádném případě – jak to říct – připosranost. Takže zároveň s tím nemá být člověk přízemní a občas někde něco by přehnat měl, jinak to pravidlo poruší tím, že přehání jeho aplikaci.
Odkazuji na zajímavou knížku našeho skvělého spisovatele Josefa Tomana „Sokrates“. Sokratovo heslo bylo „sofrosyne“ – uměřenost, ale právě proto, že dobře znal jeho smysl a nebyl přízemní skončil vypitím odvaru tuším z bolehlavu. Špatně? No – taky se stal jedním z mála myslitelů o kterých víme i po více než dvou tisíciletích, a kteří nám mají dodnes co říct. A to je úžasné, protože umřeme jednou všichni, ale co po nás zůstane?
Také s tvou úvahou o násilnictví a sklonech k sebevraždám, které způsobuje hraní počítačových her zcela souhlasím. Je to asi jako s knížkami a televizí. Pokud bude někdo číst nebo sledovat v TV výhradně sadomasochistická dílka, asi to na něj nezapůsobí nejlépe. Tím nechci vůbec hlasovat pro inkvizitorské cenzurní praktiky v této oblasti. Faktem ale je, že co si člověk vybírá ke své zábavě je odrazem mixu jeho genetických disposic a společenského prostředí, které ho formuje. Stejně je ale jediným rozumným návodem k řešení kvalitnější vzdělání a dostatek kvalitních kulturních podnětů. Represe má obvykle za následek vytvoření syndromu zakázaného ovoce, co jen díky onomu zákazu chutná. Tedy myslím, že reakcí na kulturní znásilňovaní vede právě k vyšší oblibě braků všeho druhu. Počítač obecně, ani hry na nich obecně s tím nemají moc společného.
Největší chybou těch, co „chtějí pomoci“ jsou výroky typu „Zas už sedíš u té bedny!“ Tím si snad někdo uleví, ale v žádném případě nepomůže. Jako táta se s tímto problémem taky potýkám. Lepší je o všem si normálně promluvit snažit se zapojit do hry, ale taky stanovit hranice. Ne časové. Spíše má smysl připomenout důrazně „beznadějně propadlému gamblerovi“ ? , že taky má nějaké povinnosti, na těch se zcela jasně domluvit a nesmlouvavě kontrolovat jejich plnění v zadaném termínu. Taky, pokud je nezletilý trvat na určité životosprávě, jako – kdy chodit spát, kdy vstávat, kdy být doma. Její porušení povolit jen opravdu vyjímečně a to ne kvůli všedním potřebám, jako je zahrát si na kompu déle.. Tohle ovšem zabere více času a námahy než výrok přes rameno „Běž už od té bedny!“ Považuji to za čistý alibismus. (Může si za to sám/a , vždyť mu to říkám pětkrát denně!) Jakmile jsou všechny povinnosti splněny ponechal bych „gamblera“, ať si užije. Opravdu za těchto podmínek nehrozí, že ztratí pojem o realitě, nebo půdu pod nohama. Mluvím tady samozřejmě o jedincích tak okolo 97% populace. Existují samozřejmě vyjímky, kde je potřeba promyšlenější a náročnější přístup.
Ještě k poslednímu odstavci tvé úvahy. Myslím, že v porovnání nebezpečnosti sportu a vysedávání u počítače jsi tak trochu přestřelil. Za úplně všechno se něčím platí. Sportovec si jistě může ublížit, když příliš riskuje, anebo opustí uměřený přístup. O uměřenosti jsem se již zmínil. Když opustíte tu zlatou střední cestu, na těch ostatních jsou větší rizika a poplatky za průchod, ale také větší zisky. Platí to pro sportovce (v rámci snahy o mírný a bezpečný pokrok se těžko stanete olympijským vítězem – chce to minimálně takovou dřinu, která je už hodně daleko za hranicí bezpečnosti) a stejně tak i pro knihomoly nebo „počítačové fanatiky“. Složitější věci se nedají dělat „napůl“. Nebezpečí pro ty co vysedávají u počítače nebo u knih je stejné jako pro ty co třeba sportují a berou mírně steroidy, nebo potravinové doplňky. Na rozdíl od úrazů přichází pomalu a jistě s každým dnem a počínaje třicítkou, spíše však po čtyřicítce přichází čas zaplatit účty. Lidské tělo snáší extrémní jednostranné zátěže fantasticky, ale taky jen po určitou dobu. Podle míry extrému se za 10, 15 anebo 20 let něco rozbije. A to i v případě, že nebudeš sportovat, ale jen sedět ve skleníkovém prostředí za kompem. Ale možná jsi to nemyslel jako kritiku sportu a pohybu všeobecně.
Měl bych k tomuto tématu jeden námět k přemýšlení pro ty, co rádi hrají simulační hry. Když to tak vezmeme, každá taková hra musí nabídnou nějakou stavební základnu, na které se odehrává, materiál a nástroje pomocí kterých se bude „vařit“. Jenže podobné hry se dají hrát i jinde než na kompu. Naše vlastní tělo je například objekt pro tvorbu, změnu a vylepšování. Kdo to z tohoto pohledu zkouší, ten ví, že to nesouvisí jen s tělem jako objektem, ale taky s jeho „duševní částí“ – tvůrcem. A tohle je zatraceně náročná gamesa, tak náročná, že ji na rozdíl od těch počítačových, jen opravdu málokdo může zvládnout dokonale. V počítači je to mnohem snadnější. Ale je taky známo, že požitek ze hry roste s obtížností a výší sázky až na hranici zvládnutelnosti. Za ní už motivace upadá a končíme větou: „Tohle nehraji, to nejde – je to kravina“. Psychika člověka obdivuje „Mission impossible“ ve filmu, ale málokdy se rozhodneme jít do akcí, co vnímáme jako předem ztracené. V tomto směru ač nejsem věřící bych se rád odvolal na Nový Zákon. Nebudu snad citovat přesně, ale jsou tam snad výroky jako „Víra hory přenáší“ anebo „tlucte znovu a znovu a bude vám otevřeno“. Bible obsahuje mnoho obecných pravd a toto je jedna z nich. Nejde o víru v Boha, ale o víru sebe a v to, že nic není nemožné. Důležité je ovšem stanovit si jen tak náročné cíle, u kterých OPRAVDU VĚŘÍME, že jsme je schopni splnit. Každý dosažený úspěch zároveň zvýší naši sebedůvěru, stejně jako neúspěch ji sníží.
Na závěr bych ti chtěl Sirnisi poděkovat za úvahu, která mě opravdu zaujala a inspirovala. Mám rád chytré a přemýšlivé lidi jako jsi ty. Díky nim není na světě nuda.