CO NESMÍ BÝT, NEMŮŽE BÝT.

Ubytování není nic moc, ale ve srovnání se zajatci je to naprostý luxus. Vše se nachází v přízemních dřevěných barácích. Nocležníci jsou rozděleni po deseti lidech. V každém baráku jsou kamna, otopu je dostatek, stejně jako přikrývek. K dispozici je rovněž jídelna, umývárny s teplou vodou i záchody. Nic z toho není určeno zajatcům.
      První služba. Na strážní věži Karel hlídkuje s desátníkem Robinsonem. Zdá se, že je to celkem rozumný chlapík. Vzájemně si vyprávějí o svých vzdálených domovech. Karel má poprvé možnost vidět tábor trochu z výšky. Je opravdu obrovský. Z každé věže ho osvětluje reflektor a vždy dvě světla ho osvěcují i mezi věžemi.
      Vojáci spí na bahnité zemi, navzájem k sobě přitisknutí, aby shromáždili více tělesné teploty a navzájem si ji předávali. Ti šťastnější si nějak vyhloubili plytké jámy a vystlali si je kartónem, což je na táborovém černém trhu velice cenný materiál. Kartón je sice brzy promočený, ale i tak se mohou tito vojáci proti ostatním cítit jako „vyšší vrstva“. Robinson podotýká, že každou noc je několik umrtí z podchlazení.
      Zrazu se odněkud ozývají výstřely. Karel se ptá, co to znamená.
      „Pár kluků si trochu krátí dlouhou chvíli při noční službě,“ vysvětluje s pokrčením ramen Robinson. „Sem tam nějakého „skopčáka“ pošlou na onen svět. Jen tak. Jako vepře na selském dvorku.“
      „A ty to také děláš?“
      „Jo, párkrát jsem si už vystřelil. Ale teď už dost dlouho ne. Nějak jsem neměl pocit, že jsem udělal něco chvályhodného.“
      „A co velitel tábora?“ zajímá se Karel. „Ví o téhle zábavě?“
      „Jasně, že ví. Ale je chytrý. Nikdy jsem neviděl ani od nikoho neslyšel, že by střílel osobně. Ale jestli teda nejsem úplně slepý, tak jednou jsem ho na vlastní oči viděl, jak to střelecké cvičení svých mužů sám pozoruje.“
      Karel má o čem přemýšlet. Zabíjení v boji, to k válce patří. Je to jedna z nejhnusnějších lidských činností, ale vždycky to tak bylo a v nedohlednu je šance, že tomu jednou bude jinak. Ale tady? Je to nezbytně nutné?
      Robinson, jako by četl jeho myšlenky, dodal: „Těch lidí tady je strašná spousta. Nedá se to všechno ani pořádně zkontrolovat. Určitě jsou mezi nimi i esesáci. Možná dozorci z těch jejich zkurvených koncentračních táborů. Vždycky si člověk může myslet, že zastřelil jednoho z nich.“
      Druhý den, jak se trochu vyspí, obejde Karel celý tábor. Znovu je překvapen jeho velikostí. Zajatci opravdu nemají žádné sociální zázemí. Možnost osobní hygieny dle aktuální potřeby neexistuje. Latrinami jsou pouze v odlehlejší části tábora vykopané jámy v zemi a přes ně jednoduchým způsobem ztlučená prkna pro vykonání velké potřeby. Tím se Karlovi vysvětlil ten strašný smrad v okolí.
      Dále je překvapen tím, že nemalou část zajatců tvoří i civilisté, včetně starých lidí, žen a dětí. Od vojenských zajatců jsou odděleni zase jen ostnatým drátem. A ani pro civilisty není žádné sociální zázemí. Ostnaté dráty jsou občas přerušeny jakousi bránou, aby se do tábora mohlo dostat vozidlo s mizerným a nedostačujícím jídlem nebo zdravotnické vozidlo.
      Během dalších dnů Karel vidí, že vůz s červeným křížem dováží zajatce, kteří jsou po amputaci ruky, nohy nebo jinak zranění. Uvnitř tábora je jen tak vyloží na zem a dále se již zdravotníci o zraněné prakticky nestarají. Většina obvazů je během pár minut špinavých. A ti bez nohou se po táboře plazí vleže ve vší té špíně a s možností na tisících místech zavléct do nezhojených ran infekci. Někdo se nakonec dostane do zdravotnického stanu, ale označení červeným křížem by se klidně mohlo nahradit křížem černým. Funkce těchto stanů nebyla o moc rozdílnější než funkce márnice.
      Když se Karel jednoho ze strážných zeptá na ty civilisty, je mu vysvětleno, že jsou to příslušníci volksturmu. Tyto jednotky byly vytvořeny právě z civilistů v posledních měsících války. Karlovi přijde divné, jakým bojovníkem může být například 80-ti letý stařec nebo 10-ti letý kluk.
      Po čtrnácti dnech se stav zajatců začíná očividně zhoršovat vlivem hladu, žízně, nepříznivých klimatických podmínek a nemocí. Začíná se šířit úplavice, průjmy, zápaly plic, otravy krve i první případy tyfu. Nezdá se, že by si s tím táborová lékařská služba dělala nějaké problémy. Příděly potravin se ve výživové hodnotě začínají blížit tomu, co dostávali vězni v některých německých koncentračních táborech. Všude však je slyšet jenom, že „Ike“ o tom ví. „Ike“ tak rozkázal. Jen menšina amerických vojáků našla v sobě osobní odvahu proti těmto poměrům nahlas protestovat. Karel k tomu dosud, také pod dojmem bojů z minulých let, odvahu nenachází.
      O pár dnů později je situace ještě horší. Několik zajatců je už vlivem průjmů a úplavice tak zesláblých, že se sotva došourají k latrinám. Tam se však už neudrží na prkně a padají do moře výkalů, kde se po pár vteřinách marného boje utopí.
      Někdo zkusí jíst i trávu, pokud narazí na nějaký zelený výhonek. Karla však zarazí i pohledy zajatců. Jsou úplně prázdné. Oči zírají do neurčita, jejich majitelé jen stojí nebo leží bez zájmu o cokoliv a ze všech čiší naprostá beznaděj. Mnozí dali přednost zajetí v tomto táboře před zajetím na východní frontě a před dalším nerovným bojem. A teď tito lidé zjišťují, že jsou vlastně i zde určeni k likvidaci.
      Jednoho dne vypukne u jedné z hlavních bran do tábora jakési napětí. Je slyšet křik a sbíhají se tam další vojáci z ostrahy. Ukazuje se, že je tam delegace Mezinárodního výboru červeného kříže (MVČK) a dožaduje se vstupu do tábora, aby zkontrolovala dodržování Ženevských konvencí.
      Podplukovník Stanfford odmítá delegáty pustit dovnitř a naopak je seřve jako malé školáky: „Vše, co se tady děje, děje se s vědomím vrchního velitele spojeneckých ozbrojených sil na západní frontě, generála Eisenhowera. Amerika Ženevské konvence vždy dodržovala a dodržuje. Tvrdit opak může jen zrádce naší spravedlivé věci. A teď odejděte! My si umíme poradit sami i v této nelehké situaci!“
      Skoro nic z toho, co podplukovník říká, není pravda. A nejhorší je, že o tom stále více mluví američtí vojáci mezi sebou. Že tak hrozné podmínky zajatců by nemusely být. Nedostatek potravin je sice v celém Německu, ale Američané mohli uvolnit část potravinových a hygienických zásob ze svých armádních rezerv. Stejně tak i stany a přikrývky. Byly dokonce odmítnuty vlaky, vypravené MVČK ze Švýcarska a již z Německa vráceny zpět.
      V Německu by se hladem umírat nemuselo. Místo toho se ale v tichosti naplňuje část „Morgenthauova plánu“ a „Ike“ o tom dobře ví. Zkrátka, tihle lidé nemají být živeni.
      Pak jednoho dne dojde k události, která navždy poznamená další Karlův život. Nedaleko jeho stanoviště je v noci zadržena žena s dospívajícím chlapcem, jak chtějí komusi ze zajatců předat jídlo. Ukazuje se, že je to matka se synem a zajatcem, kterému je jídlo určeno, je chlapcův otec. Podle předpisů mají být oba zastřeleni a stráž nemá slitování.
      Jeden ze strážných, o kterém Karel už ví, že patří k nočním střelcům pro zábavu, se na něj obrátí: „Odpráskni toho malého německého spratka. Nebo jsi snad přítel Němců a na naše předpisy kašleš?“ Upřeně Karla pozoruje a s jistým posměchem dodává: „Dokaž, že nejsi posera!“
      Ta poslední věta je vědomou provokací. Ne, Karel posera není a Němce opravdu nemá rád. Zvedne váhavě pušku, zamíří na chlapcovu hruď a odjistí.
      V určitých situacích nemusí všichni mluvit stejným jazykem a přece je jasné, o co jde. I teď tomu tak je. Matka toho chlapce v němčině prosí o jeho život, zajatci pobouřeně křičí něco o amerických zločincích a Američani vztekle řvou, že si Němci za všechno mohou sami.
      Karel stále míří na chlapce, ale nemůže se odhodlat stisknout spoušť. Nějak podvědomě cítí, že tohle už jde mimo toho, co se ve válce smí dělat. Na neozbrojeného civilistu nikdy předtím nestřílel. Ani si nevšimne, že k němu zezadu přistoupil onen provokující strážný. Jednou rukou mu chytí ruku podpírající pušku a druhou mu překryje prsty na spoušti. Zatlačí na Karlův prst a padne výstřel. Vše se odehrálo strašně rychle.
      Chlapec bez hlesu klesá k zemi a žena srdceryvně vykřikne. Karel zůstává stát neschopen pohybu, jen jeho oči se potkávají s očima té ženy. Slyšel už vícekrát, že některé pohledy mohou provázet člověka celý život a leckdy to není příjemná věc. Zrazu ví, že jeho bude do smrti provázet pohled této ženy. Karel v něm kupodivu nevidí nenávist. Jen překvapení, úžas, bolest ze ztráty syna a nevyslovená otázka, proč to všechno na konci války. Pak to vypadá, že se chce vrhnout na jednoho z vojáků, co stojí nejblíže k ní, ale k zemi ji zkosí výstřel dalšího strážného.
      Zajatci znovu bouří a Američani zamíří zbraně na ně. Někteří zajatci umí trochu anglicky a ti jim nadávají do vrahů žen a dětí. Jeden ze strážných říká svým kolegům, ať přestanou blbnout, že mezi těmi protestujícími zajatci je i vojenský kněz a že to přece nejde střílet na kněze.
      „Máš pravdu, na kněze ne,“ přitáká ten, co donutil Karla zvednout pušku. A vzápětí zastřelí manžela a otce těch dvou. Pak se otočí k odchodu a cynicky řekne, aby se někdo postaral o úklid tady toho smetí.
      I ostatní strážní se rozcházejí na své posty a Karel s nimi. Ale už ví, že tato noc jeho život navždy poznamená. Stal se spoluviníkem něčeho, co se nikdy nemělo stát. Co ani nechtěl udělat. Z té divoké situace nevyšel jako zbabělec, ale němá výčitka v pohledu té ženy, ty její oči, ty ho už nikdy nepřestanou pronásledovat. I když vlastně všechno „Ike“ schválil.