CO NESMÍ BÝT, NEMŮŽE BÝT.

V dubnu už se dá mluvit o katastrofálních podmínkách mezi zajatci. Kdo je na tom nejhůře a je odvezen sanitkou, už se v drtivé většině případů nikdy nevrátí. Stráže se pouze domýšlejí, kde ti zajatci asi končí. Šeptá se o obrovských masových hrobech bez udání přesného místa. Když sanitky přece jen přivezou někoho živého zpět do tábora, při odjezdu jsou zpravidla naloženy mrtvými zajatci. I ti ošetření většinou zakrátko umírají.
      Otevřené latriny jsou výkaly naplněné až po okraj. Smrad je nesnesitelný a všichni se hrozí, co bude, až se ještě více oteplí. Slova vojína Dicksona o předsálí pekla se začínají vyplňovat. A přitom prostředky na základní pomoc jsou k dispozici. Jenže „tito lidé nemají být živeni“.
      Začátkem dubna byly osvobozeny i některé velké německé koncentrační tábory, například Dachau. To Němcům nepomohlo. Pro mnohé Američany je to důvod navíc ke krutosti k německým zajatcům.
      Příjem potravy klesá pod 900 kalorií na osobu a den. V půli dubna se v táboře objeví generálové Steinbach, Littlejohn a Burres, kteří mají na starost zásobování. Z toho, co vidí, jsou otřeseni a před podplukovníkem Stanffordem si neberou servítky. Ten je při jejich slovech celý roztřepaný. Ale po jejich odchodu se pomocí brandy rychle vzpamatuje a celkově se v táboře nic nezmění, kromě vyčerpaných latrin. Vždyť „Ike“ o všem ví. V táboře se objevují i nějací američtí novináři, ale jsou velmi dobře instruování, „o čem a jak psát“.
      Mezi strážnými se také mluví o tom, že generálové armád Lee, Bradley a Patton začali kvůli nezvládnutým problémům německé zajatce hromadně propouštět. Eisenhower se to dozvěděl a okamžitě to prý zarazil. Rozkaz neuposlechl pouze generál Patton. Prohlásil údajně, že mu může slavný „Ike“ políbit prdel. On, Patton, je voják a ne masový vrah. Jestli chce, může Eisenhower na území pod Pattonovou správou osobně topit lidi v latrinách a střílet kvůli potravinové pomoci, aby světu ukázal, jak se má správně lidem přinášet svoboda. Ale on, Patton, to dělat nebude. Eisenhower byl prý vzteky bez sebe, ale Patton byl takovou autoritou, že se proti němu neodvážil zakročit.
      Jednoho dne Karel obchází po delší době celý tábor a je otřesený tím, co vidí v civilním sektoru. Spousta žen, jinak vyhublých, má kulatá břicha, jako by se brzy chystaly rodit. Karlovi je jasné, že za všechno může hlad. U některých dětí, ležících na zemi, si není jistý, jestli jejich pohled není pohledem mrtvoly.
      Alespoň jednou týdně ho ve spaní pronásleduje pohled té ženy, které zastřelil syna. Karel je táborem Bretzenheim znechucen. Už se nebojí nahlas říct, že pro tohle celou dobu nebojoval. Slyší posměšky, že je přítelem „skopčáků“, ale dobře ví, že i mezi strážnými jsou takoví, kteří se za toto jednání vůči zajatcům stydí stejně jako on, byť někdo to stejně jako on před pár týdny nedává najevo.
      Jestli se pro zajatce ještě nějak může zhoršit jejich situace, pak se tak stává v květnu 1945. Podle Ženevských konvencí má mít poražená země ochrannou mocnost pro zajatce. Právě v květnu je Švýcarsko odmítnuto jako ochranná mocnost a řízení a dozor nad zajateckými tábory se přiblíží naprosté anarchii. Dodávky potravin i zdravotnického materiálu se ještě dále omezují a někteří velitelé táborů jako by mezi sebou soutěžili, kdo v co nejkratším čase způsobí smrt co nejvíce zajatců. Vždyť se plní pouze Eisenhowerův rozkaz.
      V první dekádě května 1945 končí strašná 2. světová válka. Vyjímkou je pouze Dálný východ, kde si Japonsko stále nechce přiznat, že již ani ono nemá sebemenší šanci na celkové vítězství. V zajateckých táborech v Německu to však nadále vypadá, jako by válečná vřava stále byla v plném proudu.
      Mezi americkými strážnými kolují zvěsti, že zajatecké tábory pod britskou a kanadskou správou jsou v jednání vůči zajatcům mnohem lidštější a úmrtnost v nich je mnohem menší. Naopak ještě hůře než Američané se prý chovají Francouzi.
      Na konci května se podplukovník Stanfford a jeho podřízení dozvídají, že během několika dnů tento tábor opustí a dozor nad ním převezmou, v rámci poválečného uspořádání v Německu, právě Francouzi. Všem je jasné, že spousta zdejších zajatců nebude schopná pro Francouze pracovat, jak bylo původně uvažováno a že Francouzi pouze dokončí to, co zde započali Američané. Předsálí pekla se zřejmě změní v peklo samotné.
      Začátkem června 1945 Karel opouští Bretzenheim. S podplukovníkem Stanffordem se loučí chladně, stejně jako s většinou strážných. Těch, které by chtěl ještě někdy potkat, není mnoho. Karel zjistil, že při výkonu takovéto služby se přátelé objevují mnohem řídčeji než přímo na bojišti. Při odchodu mu podplukovník nezapomene připomenout, že ve všem, co zde zažil, je vázán vojenskou mlčenlivostí.
      Karel odchází rád. Doufá, že tábor Heilbronn, který leží v americkém sektoru, bude lepší. Že toto zde byla jen jakási vyjímka a že řeči o tom, že v amerických zajateckých táborech je to skoro všude stejné, jsou nepodložené lži. A doufá také, že ho přestane pronásledovat tvář té ženy a její vyčítavé oči.
      Ale hned první den v táboře Heilbronn je Karlovi jasné, že předchozí tábor nebyl se svým špatným zacházením se zajatci žádnou vyjímkou. Už první pohled na zajatce ukazoval, že i tady umírají lidé hladem. I tady se zajatci bez nohou plazili po zemi s nezhojenými ranami a špinavými obvazy, i tady byl silně cítit zápach z lidských výkalů. Ani zde neměli zajatci žádné přístřeší. Tábor nebyl tak velký jako Bretzenheim, ale utrpení bylo takřka stejné. Zajatci už v tuto dobu tolik nemrzli, ale vyšší teplota naopak způsobovala rychlejší šíření různých infekcí, jakož i vyšší intenzitu silného zápachu. A stejně jako vojáci, i v civilním sektoru tábora byli mnozí muži, ženy a děti na pokraji smrti. Místo poskytnutí nejzákladnějších potřeb pro přežití zařazovala americká administrativa stále větší počet zajatců do volksturmu a mezi odzbrojené nepřátelské síly, s malým zájmem udržet zajatce naživu.
      Velitel tábora, major Ritchie, se ukazuje být stejně krutý jako podplukovník Stanfford. Vně tábora jsou rozestaveny cisterny s vodou, ale zajatci se k nim nemohou dostat. Karel vidí, že místo toho někteří, pološílení žízní, pijí i tu trochu vlastní moče, kterou jsou vychrtlá těla schopna ze sebe dostat.
      Při své noční službě je Karel svědkem toho, že některé brány jsou otevřeny a cesta k cisternám se zdá volná. Ale ti zajatci, kteří už žízeň nevydrží a k cisternám se rozběhnou, jsou kulometem nebo puškou postříleni jako uprchlíci.
      Asi po týdnu Karlova pobytu v Heilbronnu, opět při jeho noční službě, prořízl relativní noční klid neobvyklý rámus. Karel vidí, že do reflektory osvětleného tábora vjel buldozer a bagr. Ten v sektoru, kde toho dne zemřel nejvyšší počet zajatců, vyhloubil jámu a buldozer do ní nahrnul mrtvá těla. Pak začal planýrovat zem a vůbec nebral na zřetel, že je tam i několik plytkých jam, ve kterých přespávají velmi zesláblí, ale dosud žijící zajatci. Nemají však dost sil, aby rychle opustili své místo pro nocleh. Jsou tedy zahrnuti zaživa a jejich výkřiky děsu přehlušují i zvuky těžké techniky.
      Karel zrazu pociťuje nepřekonatelnou touhu vrátit se domů. Na tomto se nechce podílet, už má všeho dost. Chce hlavně zapomenout, ale ví, že to už nikdy nebude zcela možné. Když se za několik dalších dnů stává svědkem kšeftování s věcmi po mrtvých zajatcích, je rozhodnut.
      Hned následující den si vyžádá rozhovor s velitelem tábora. Přednese mu svoji žádost o vyvázání ze služeb u americké armády. Jako hlavní důvod uvede, že více než tři a půl roku nemá žádné zprávy o své rodině a teď, po válce, už jeho přítomnost v armádě není tak důležitá. Pravý důvod, znechucení nad nelidským zacházením se zajatci, veliteli přímo nesdělí, ale ten ho tuší.
      Proto mu major Ritchie nic nerozmlouvá. Ví už, že Karel patří do skupiny „rebelů“ a že táborové poměry kritizuje. Vzhledem k jeho statutu civilisty ve službách armády je jeho propuštění vyřízeno rychle. A tak za další týden Karel vyrazí na cestu domů, když i zde je předtím upozorněn velitelem tábora, aby nemluvil o věcech, kterých byl zde svědkem.
      V příručním zavazadle si kromě několika málo věcí veze Medaili Svobody, Medaili vojáka a medaile za službu v Pacifiku a v Evropě. Zasloužil si je.