CO NESMÍ BÝT, NEMŮŽE BÝT.

Do Zlína přijíždí Karel začátkem července v podvečer. Jejich firemní domek naštěstí pořád stojí. Karlovi se chvěje ruka, když stiskne zvonek. Otevře mu matka a v první chvíli na něj hledí jako na ducha. Pak se mu s výkřikem vrhne kolem krku a oba se dají do pláče. Po strašně dlouhé době je to však pláč radosti.
      „A kde je táta?“ zeptá se Karel, když odezní první vlna dojetí.
      Matka jenom smutně zavrtí hlavou a odpoví, že Karlův otec zemřel již před dvěma lety. Dojdou do kuchyně a sednou si ke stolu. Mají si toho tolik co vyprávět. První své zážitky vypráví Karel a po něm matka. Karel se dozvídá, že jak se stupňovaly německé represe vůči Čechům, upadl otec do podezření, že je v jakési odbojové skupině. Nebyla to pravda, ale jeho spolupracovník z Baťových závodů v tom odboji byl. Jeho i otce odvedlo gestapo přímo ze závodu. Spolupracovníka nakonec zastřelili a otce na zlínském gestapu strašně zbili. Samozřejmě nic nepřiznal, když o ničem nevěděl a nakonec ho zmláceného dovezli domů. Ale za dva dny otec zemřel, podle doktora na vícečetné vnitřní krvácení. Firma ji alespoň dál nechala bydlet ve svém domě a dokonce ji přijala do práce jako uklízečku. Ale s Karlovým otcem umřel i kus z ní samotné. Navíc ji začalo trápit srdce a teď bere plno léků na posílení srdeční činnosti. Cítí však, že pomalu ale jistě se její zdravotní stav horší.
      Karel matku utěšuje, že teď bude všechno jiné a že má opět pro co žít. Dlouho do noci si vyprávějí a vzpomínají.
      Za několik dalších dní, když si trochu odpočine, jde Karel požádat o práci u svého bývalého zaměstnavatele. Firmu již neřídí Jan Antonín Baťa, ale Karel má z dřívějška velmi dobrou pověst a opět získává místo v prodejním oddělení. Přemluví matku, aby přestala pracovat a více si šetřila své zdraví.
      Ke svému zklamání však Karel brzy poznává, že už nežije v takovém Československu, jaké si pamatoval z podzimu roku 1938. Edvard Beneš je sice opět prezidentem republiky, ale všude je vidět sílící vliv komunistů a jejich mnohdy neomalené jednání. A každý, kdo bojoval spolu se západními spojenci, začíná být podezřelý coby nepřítel státu. Tuto podezíravost úspěšně přiživuje Sovětský svaz a prostřednictvím svých poradců ji úspěšně šíří po celé republice. Karel to nemůže pochopit. Nikdy neměl dojem, že kulka v těle ze západní fronty bolí méně než ta z východní.
      A navíc Karla nepřestává trápit noční můra ze zajateckého tábora. Matka pozná, že jejího syna něco velmi tíží a několikrát ho vyzve, aby se ji svěřil. Nakonec to Karel udělá. Dříve o detailech ze spojeneckých zajateckých táborů v Německu nikdy nemluvil. Teď je prozradí a řekne také, jak ho pronásledují vyčítavé oči té německé ženy kvůli zabití jejího syna. Nakonec se matky zeptá, jestli mu může odpustit to, čeho se v těch zajateckých táborech nepřímo zúčastnil.
      „Odpouštět takové věci může jen Bůh,“ odvětí matka. „A takového odpuštění se na své pozemské pouti asi nedočkáš. Vím, že jsi dobrý člověk a každý člověk dělá chyby. Já ti můžu pouze říct, že se na tebe nezlobím. Ale odpuštění v této věci není mým právem. Svým budoucím životem však můžeš mnohokrát dokázat, že jsi Božího odpuštění hoden.“
      V půli roku 1946 Karlova matka umírá. Její srdce už nemělo sílu dále tlouci. Strávili spolu krásný rok života, ale teď Karel čím dál více cítí, že v této zemi přestává být doma. Narážky vůči jeho „západní“ minulosti jsou čím dál větší.
      Vypraví matce důstojný pohřeb, ale i na ten se už někteří lidé bojí přijít. V Karlovi dozrává rozhodnutí. Několik týdnů po matčině pohřbu dá u firmy výpověď a z majetku prodá vše, co prodat lze. Sousedům předá slušný finanční obnos a vyžádá si od nich slib, že se budou starat o hrob jeho rodičů. Pak ve Zlíně usedne do vlaku a vyrazí na dlouhou pouť. Cílem jeho cesty je tentokrát Austrálie a tam, daleko od Evropy, má chuť začít nový život a na vše špatné z minulosti chce zapomenout.

      Karel má představu, kde povede jeho cesta na australském kontinentu. Koncem srpna přicestuje do Brisbane a o pár hodin později se objeví na prahu domu Clemencových. Přivítání je skoro stejné, jako když se objevil doma ve Zlíně. Přivítání je velmi srdečné a fakt, že bude opět pracovat na ovčí farmě je brán téměř jako samozřejmost.
      Ale největší radost z jeho příchodu má Sharon. Pro samou starost o dobrý chod farmy i pro starost o rodiče je pořád sama. Vždyť vyrazit z domu za zábavou znamená urazit pořádný kus cesty. A na samotné farmě příležitosti k seznámení moc není. A teď je zde najednou šance, že se oběma splní to, v co kdysi tajně doufali, ale v co moc nevěřili.
      A sen se skutečně naplní. Během několika měsíců se Karel Vrchovský ožení se Sharon Clemenceovou. Pak přijdou děti. Farmě se finančně dobře daří a přes drobné životní nezdary tu probíhá šťastný život.
      Jen ten pohled a ty oči nepřestávají Karla pronásledovat. Občas se v noci probouzí z neklidného spaní a pak den nebo dva má takovou smutnou náladu. Sharon cítí, že se jedná o něco z Karlovy vojenské minulosti, ale nikdy se ho na to nezeptá. Stejně, jako to věděla jeho matka, i ona ví, že žije se slušným a laskavým člověkem a proto nechce jitřit staré rány.
      Ubíhají léta. Karlovy a Sharoniny děti už mají své děti. Mezitím odešli na věčný odpočinek Sharonini rodiče a o mnoho let později i Sharon. To je Karlovi obzvláště těžko. V tu chvíli plně pochopil, jak to myslela jeho matka, když řekla, že se smrtí Karlova otce umřel i kus v ní samotné.
      Že Karel odjel z Československa do Austrálie, toho nikdy nelitoval, i když se vždy zajímal, co se v Československu děje. Věděl, že se jeho rodná země dostala pod vliv Sovětského svazu a měl představu o tom, jak se tam asi lidem žije. O to více si vážil života v Austrálii i možnosti mnohem svobodněji vyjadřovat své názory.
      Jedna věc se mu však nikdy nelíbila. Ze strany poražených zemí ve 2. světové válce zažil mnoho omluv za spáchané zločiny. Dožije se dokonce omluv za zločiny spáchané komunistickými režimy. Celá léta proto čeká, že se jednou omluví i západní spojenci za zajatecké tábory v Německu. K té věci sepíše i své vlastní vzpomínky. Očekávaná omluva však stále nepřichází. Když chce o spojeneckých zajateckých táborech promluvit do novin nebo do televize, naráží na téměř nepřátelskou bariéru. Proč prý mluvit o něčem, co nikoho nezajímá, co nikdo nechce slyšet a co ničemu neprospěje. Nakonec Karel svoji snahu o odhalení nepříjemné pravdy vzdává.
      Ale nejhorší je, že vzpomínky se vracejí stále a navíc častěji než dříve. Hlavně v noci. A ty oči, cožpak se jich nikdy nezbaví? Ani štěstí jeho rodiny už ho nedokáže na delší dobu rozveselit. Stále víc se hlásí i válečné zranění. Dýchá se mu stále hůře. Karel si uvědomuje, že se už nedokáže radovat ze života.
      Jednoho dne položí na stůl sepsané vzpomínky z války a k nim přiloží listek se vzkazem: „Přišel můj čas.“ Pak se vydá na pravidelnou procházku. Asi kilometr za farmou začíná mírný kopec, který z druhé strany utíná příkrá skála. Rád tam chodívá, protože miluje ten výhled daleko do kraje. Do svobodného kraje.
      Dnes ale udělá o dva kroky více než jindy. Když padá dolů, hlavou mu proběhne myšlenka, že ta smrt není zas až tak zlá. Pak přijde strašlivý náraz a v tom zlomku vteřiny než z něj vyprchá život, se mu zdá, že zahlédl matku i tu ženu ze zajateckého tábora stát vedle sebe a obě na něj volají: „Odpouštíme ti!“
      Když se o několik hodin později Karlova dcera Joan dozvídá o smrti svého otce, objeví záhy i poslední vzkaz a otcovy psané vzpomínky. Protože se stejně nemůže soustředit na nic jiného, začne číst. A přečte naráz všechno, od začátku až do konce.
      Nakonec v pláči řekne svému manželovi: „Bože, tak jsem otce milovala a myslela si, jak dobře ho znám. Jak to, že jsem nikdy nepoznala, jak často je mu těžko na duši a jak moc mě v takových chvílích potřebuje mít vedle sebe?“

      K O N E C.

      D O S L O V.

      Tento příběh je fiktivní, stejně jako postava hlavního hrdiny a některé další postavy. Jednotlivé události se většinou opravdu staly, jejich sled však byl podřízen tomuto příběhu. Hlavním cílem bylo upozornit na zločiny ve spojeneckých zajateckých táborech na sklonku 2. světové války a v prvních měsících po jejím skončení. Tyto zločiny se dle pamětníků skutečně staly a jsou i po zhruba 65-ti letech z různých pohnutek, zejména politických, zamlčovány. V žádném případě však není cílem tohoto příběhu vyvolat dojem, že hlavní obětí 2. světové války jsou Němci. Je nezpochybnitelné, že Němci jsou naopak hlavními viníky rozpoutání tohoto nejstrašnějšího ozbrojeného konfliktu v dějinách lidstva.
      Jako vedlejší produkt této války se však možná trochu nečekaně vynořila jedna nebezpečná věc: masivní lhaní ve jménu demokracie.
      Velkou inspirací pro tento příběh se mně stala kniha „Ostatní ztráty“. Jejím autorem je kanadský spisovatel James Bacque. Ten ve své knize, kterou pojal jako literaturu faktu, uvádí, že ve spojeneckých zajateckých táborech mohlo v letech 1945-1946 zahynout až přes 900 tisíc osob. Svá tvrzení dokládá množstvím statistických údajů a dokumentů. I největší skeptici připouštějí, že se v těchto táborech v uvedeném období zřejmě děly věci, které západním demokraciím na čele s USA vystavují velmi špatnou známku a o kterých je lépe mlčet.
      Problémem je, že západní demokracie a USA si zvykly na to, že své zájmy mohou úspěšně prosazovat právě pomocí zamlčování, zkreslování a lhaní. Za všechny příklady lze uvést válku v Iráku a důvod pro ni. Důvod byl vylhaný a následky této války hrozivé. To, že Saddám Husajn byl diktátor a krutovládce, spadá do jiné debaty.
      Lhaní ve státním zájmu prostoupilo do všech sfér i v zemích, které se snaží vyznávat demokratické hodnoty. Lže se takřka ve všem a cílem této strategie je, aby lidé demokracii podporovali, ale pokud možno, aby o ni moc nediskutovali a nepřemýšleli. Je zvláštní, jak se to velkým obloukem zase blíží dobám, jejichž návrat si snad většinově nepřejeme.
      Toto nebezpečí by si demokracie měla uvědomit, jinak se může stát, že i demokratické zřízení budeme bilancovat s milióny zbytečně zmařených životů a nenapravitelně pošramocenou pověstí.
      Vrátím se ještě jednou k osobě Jamese Bacqueho. Místo tvrdých odsudků jeho osoby bych ho spíše ocenil za snahu vyrovnat se i s nepříjemnou minulostí. Jen tak lze asi čestně hledět do budoucnosti. I mnohé nepřímé důkazy naznačují, že předložil věrohodnou knihu. Obhajobu jeho osoby bych začal asi takto: Jestliže je lhář, proč nebyl souzen a odsouzen? Za popírání holocaustu to lze. V této knize jde o čest USA a některých dalších zemí, jakož i některých konkrétních osob. Jistě by to šlo rovněž potrestat. Jenže o věci by se veřejně mluvilo a s vysokou pravděpodobností by se zjistilo, že kniha „Ostatní ztráty“ není jedním velkým výmyslem.
      Proto je zatím mnohem lepší o celé věci hovořit co nejméně v naději, že to celé časem opět zapadne. Ale bláhový je ten, kdo si myslí, že demokracii samotné to může v budoucnu prospět.