Hodina harmonie

Stalo se to vlastně úplnou náhodou...
Náhlý záchvat pořádkumilovnosti, který mne přepadl tak nečekaně, že jsem se nestihla ubránit, dovedl mě až k šatníku v naší ložnici. Začala jsem systematicky vyklízet vše, co připomínalo má „hubená“ léta, takže během deseti minut byla skříň poloprázdná. Na jejím dně, pod zbylými ramínky s manželovými košilemi, ležel odřený kufr, po léta střežící mé vzpomínky. Když jsem se jej pokusila nadzvednout, překvapilo mě, jak těžké – i když nijak zvlášť tíživé – mohou vzpomínky být...

Teď by mělo následovat líčení toho, jak staré zrezivělé zámky pod nenadálou tíhou povolily, víko odskočilo a jako tajemná, doširoka otevřená brána, lákalo mne k výpravě za odvanutým mládím…
Houby! Řekla jsem si prostě – úklid počká – a cvak!
Vešla jsem bez pozvání…

Uvítala mě hromádka pomačkaných dětských výkresů. Když jsem
je opatrně a s patřičným dojetím začala prohlížet, padl mi do oka potrhaný ohmataný sešit. Neměl už vrchní desky a první list sotva držel pohromadě. Linky mezi řádky léty dávno vybledly, písmo bylo místy skoro nečitelné, přesto se mi podařilo rozluštit, co na něm stálo...

Pátek – 4.červen 1976
Hodina harmonie

(...v té době jsem již třetím rokem navštěvovala jistý hudební ústav,
s naivní představou, že po jeho absolvování stanu se umělkyní...)

Radim napsal na tabuli francouzsky…
„Hodina harmonie dnes možná odpadne, neboť je hezké počasí!“
Na tom něco bylo. Počasí bylo fakt jak malovaný, navíc ředitel právě slavil padesátiny a svátek měl Dalibor…
Dalibor Spilka vstoupil do třídy chvíli po zvonění a na první pohled bylo zřejmé, že stihl oslavit obojí. V sešlapaných polobotkách a šedém obnošeném obleku, došel nejistým krokem ke stupínku a rukou se opřel o jednu z prvních lavic. Koutkem oka pak pohlédl na tabuli…
„Já vám dám...“ pronesl chraplavě a na chvilku se odmlčel.
„Já vám dám, psát na tabuli v portugalštině…“ zhluboka se nadechl.
„Tak – kdopak tu má jedničku z francouzštiny?“
Ta otázka nás zaskočila… Francouzština? Tady? Nikdo se nehlásil… Jedině Radim měl to štěstí, že strávil pár let s rodiči kdesi v Maroku.
My ostatní jsme celá léta studovali jen jeden světový jazyk a celkem obstojně jsme na jakýkoliv dotaz dokázali odpovědět – „ja něznáju, ja vsjo vrémja guljáju v párke...“ Ostatně, náš pedagog si sám vzápětí uvědomil pošetilost svého počínání a dál už nepátral...
Odrazil se od lavice, o kterou se stále ještě opíral a jakž takž se ustálil ve vzpřímené poloze. Znaveným okem se zahleděl na tlustý zápisník ve své pravé ruce. Viditelně, leč marně, se snažil vzpomenout, k čemu asi ta podivná věc slouží. Po chvíli usilovného přemýšlení to vzdal, odhodlaným pohledem přeměřil vzdálenost, která ho dělila od katedry a jediným, léty praxe přesně vyměřeným pohybem, poslal notes na desku stolu. Zvedl tím oblak křídy, což vyvolalo vlnu všeobecného veselí.
V zadní lavici kdosi zatleskal… Spilka vycítil příležitost a využiv naší chvilkové nepozornosti, rychle překonal těch několik zbývajících kroků směrem ke katedře, kde se vítězoslavně a hlavně s úlevou posadil.
Bylo dojemné sledovat, jak se snaží zachovat dekorum a skrýt svoji „špičku“ velikosti Gerlachovky… Pohupoval se na židli, zamyšleně si nás prohlížel jednoho po druhém a jeho oči zoufale hledaly nějaký záchytný bod...
Nebyla to zdaleka první hodina v tomto týdnu, která probíhala
v podobně plodném a tvořivém duchu. Maturujeme sice až příští rok, ale tímhle stylem to snad ani nemůžeme zvládnout…

Jako by mi četl myšlenky, upřel na mne Spilka kalné oko a řekl...
„Nebojte se, o nic nepřijdete... Áno, příští rok vás čeká maturita...“
A s varovně vztyčeným ukazováčkem (i obočím...) pokračoval...
„Homo maturatus...! Nebo femina maturanda – to není žádná sranda... hahahá!!“

Takto rozveselen a snad i proto, aby svým slovům dodal váhy, rozhodl se vstát, jeho chabý pokus však skončil nezdarem. To ho rozladilo a
na chvíli si nás přestal všímat. Bezmyšlenkovitě si pohrával
s kouskem křídy. Aby řeč nestála, nadhodil kdosi téma ´klasifikace´. Profesor se dlouho drbal na hlavě a já smíchy skoro brečela...
„No...Klasifikace je přece vyřízená. Například tady – pánská galerie...“
Ukázal křídou na zadní řadu lavic...
„Samé jasné případy, ne...? Naproti tomu jsou zde i tací, s nimiž bych rád pohovořil... Taková Horáčková například... Není tu, což je příznačné, neboť tu není Bílková...“

Osvícen náhlým nápadem, vytáhl náš vyučující z náprsní kapsy peněženku a na stůl před sebou z ní vysypal všechny drobné. Zatímco se v nich přebíral, prohodil směrem k nám...
„Hodíme si korunou, kdo půjde k tabuli...“
A sakra...
„A co nová látka, pane profesore...?“
Odmítavě máchl rukou. Koruna, kterou právě držel mezi prsty, zasvištěla vzduchem, usekla květ bramboříku, s lehkým cinknutím se odrazila od okenní tabule a dopadla na parapet...
Chvíli trvalo, než se utišil smích… Ivana, která seděla u okna, snaživě donesla nezbednou minci zpět k majiteli, ten poděkoval a vybídl Miriam, sedící v první lavici...
„Vyber si...“
Miriam ukázala na padesátník. Spilka srovnal mince do řady, podle hodnoty od nejmenší po největší a pak jsme se museli hlásit jmény podle abecedy. Já byla první, takže pětník a tak dále…
Padesátník padl na Ivanu a my jsme se stali svědky obdivuhodného výkonu. Ivana neuměla vůbec nic. Čtyři takty úlohy řešila celý zbytek hodiny, přitom – svým typickým ostravským přízvukem – neustále diskutovala s vyučujícím a nechybělo mnoho, snad by ho i přesvědčila
o správnosti svého postupu...
Třída se otřásala smíchy...
Dalibor vystřízlivěl...