Domácí zabíjačka

Je skoro půlnoc, poslední hosté se rozešli do svých domovů a kolem stolu znaveně posedává už jen „zdravé jádro“ naší rodiny. Naléváme
si jednu „na dobrou noc“ a hodnotíme průběh akce…
Manžel je víc než spokojen. Má rád společnost a rodinné srazy, na kterých se nejen dobře jí a pije, ale taky se důkladně proberou všechny novinky „ze světa“. A že jich dnes bylo! Vždyť se tu jen během odpoledne sešlo pětatřicet lidí – příbuzných, známých, sousedů…
Nebývalo tomu tak vždycky. V rodině mého muže se tradice poutí
a masopustů sice udržovaly, já ale pocházím spíš z rodu morousů, kterým už samo pomyšlení na přítomnost jednoho sdílnějšího člověka způsobuje tik a hlavy hučení...

Že k tomu rodu opravdu patřím, věděla jsem už před nějakými dvaatřiceti lety, kdy mi můj vyvolený přetlumočil první oficiální pozvání od svých rodičů, právě na takový rodinný masopust...
Okamžitě se mě zmocnila panika! Zoufale se mi tam nechtělo, nikdy jsem nic podobného nezažila a byla bych uvítala jakoukoli světovou katastrofu (teď malinko přeháním...), která by mi zabránila vyrazit přes kopec do sousední obce, jak jsme byli domluveni... Nestalo se nic tak zásadního, prostě přišlo ráno jako každé jiné – ách jó...
Nedalo se nic dělat, vypravila jsem se na cestu. Jen jsem vyšla ze dveří, zem se pohnula a vymrštila mě kupředu. Ztracenou rovnováhu jsem už nenašla, po zádech projela zbytek chodníku a zastavila se
o zavřenou branku... Teprve po chvíli, když jsem se rozhlédla, pochopila jsem, že bydlím na skleněné hoře! Všechno – cesta, stromy, keře – bylo pokryto průzračnou vrstvou, jako v pohádce o skleněném království... Náledí a ledovatka... Když se mi podařilo vstát, přesvědčila jsem sama sebe, že moje touha vrátit se hned domů, pramení jen ze zbabělosti a nechuti, setkat se s tou spoustou mně dosud neznámých lidí a že to přece musím aspoň zkusit...
Náš dům byl předposlední v řadě, takže stačilo pár opatrných kroků a ocitla jsem se mezi poli. Kousek za vsí začala ale cesta stoupat a přišly potíže... Dva kroky dopředu a tři zpátky ve mně jen živily naději, že za hodinku budu zase doma v teplé posteli. Sešla jsem z cesty v domnění, že na poli se do sněhu víc zabořím a přestanu se vzdalovat svému cíli. Jak jsem se později dověděla, ledová krusta místy nepovolila ani pod koly traktoru, kterým se mezi tím můj milovaný snažil dopravit na akci řezníka. Odhodlala jsem se k poslednímu zoufalému činu a uvázala si
na podrážky bot dva kapesníky. Látka fungovala jako brzda, takže se
mi nakonec podařilo vystoupat nahoru na kopec... Přede mnou se objevila malá roklinka zarostlá hložím a šípkovými keři. Nešlo ji obejít... Pokusila jsem se zaseknout patu do sněhu a sestoupit dolů, ale noha mi ujela a já prosvištěla mezi šípky. Naštěstí... Když jsem se jakž takž vyškrábala na protější břeh rokliny, viděla jsem už hrušeň za Čapkovic stodolou... K ní jsem za chvíli, už celkem bez problémů, dorazila a poslední sestup, už jako profík, absolvovala sjezdem po „zádech“. Kurník, stojící za chalupou, mě bezpečně zastavil a zbytek dne jsem pak strávila v sednici u kamen, kde jsem popíjela grog a snažila se rozmrznout...
Přesto jsem po čase byla rodinou i příbuzenstvem přijata do jejich středu a chtě nechtě jsem se musela nějakým způsobem sžít
i s rodovými zvyklostmi. Se svými vlastními – pokrevnými příbuznými jsem se však začala stýkat až mnohem později.

Začalo to před nějakými dvaceti lety, kdy se po dlouhé době sjelo veškeré příbuzenstvo, aby se naposledy rozloučilo s mým tatínkem. Když jsme se k večeru rozcházeli, přistoupil ke mně bratranec Jiří, upřeně se mi zadíval do očí a naléhavě pravil...
„Libčo... Kurva! Není ti to blbý...?!?“
V tu chvíli jsem horečnatě přemýšlela, co jsem zase provedla...
„Není ti to blbý!? Podivej... Tak bydlíme vod sebe ňákejch třicet kilometrů... Každej máme auto, každej máme telefon... Tak neřikej,
že nemůžeš na chvíli zahodit práci, zvednout to zasraný sluchátko
a říct – přijedem na kafe...!? Co...?! Napíchnem na špejli pipijóna, vodšpuntujem lahváče – vorosenýho pěkně , vyhodíme kopyta a pokecáme...! Co...?“
Než jsem se zmohla na odpověď, pokračoval...
„A co tadyhle holky... Ty naše už dávno choděj do školy, ty vaše voplégry to samý a eště se pořádně neznaj... Je tohleto normální?!“
K tomu nebylo co dodat, a tak jsme pomalu začali vracet věci do normálu. A normální je – pozvat příbuzné, kamarády a dobré známé
na domácí zabíjačku...

Tou dobou už jsem se vypracovala tak, že jsem při této příležitosti zastávala vlastní ustálený post. Zatímco chlapi na dvorku likvidovali čuníka a ženské v sednici chystaly, co bylo třeba (vařily grog, rozlévaly slivovičku a probíraly, co kdo s kým...), já pěkně stranou všeho křiku a všech pachů, které mi jinak spolehlivě zvedaly žaludek až do krku, v klidu a teple vlastní kuchyně krájela svých pět kilo cibule, loupala česnek a strouhala křen... Ten den jsem trochu pospíchala. Byla jsem totiž majitelkou „ještě mokrého“ řidičského průkazu a mým úkolem bylo odvézt dceru do školy, odkud odjížděla na jakýsi výlet za odměnu... Když se objevila se sbaleným batohem, otřela jsem ruce do zástěry a vyjely jsme. Ani jsem se nezdržovala převlékáním – z auta vystupovat nebudu a za čtvrt hodinky jsem zpátky... Bylo mírně pod nulou a na silnici zůstalo pár zamrzlých louží po včerejším tání. Přesně na jedné z nich jsem si přibrzdila, když jsem najížděla do poslední zatáčky v serpentinách. Fiátek se zmateně zatočil dvakrát dokola, pak prorazil zábradlí mostu (tedy mostku...) a zůstal přední polovinou viset asi tři a půl metru nad hladinou potoka... Poučena akčními scénami ze zahraničních filmů, udělala jsem to jediné, co se v dané chvíli ještě udělat dalo a vypnula jsem běžící motor. Pak už to jen zasvištělo, autíčko se pokusilo o přemet a dopadlo na střechu na dno potoka.
Na tu ránu do hlavy v životě nezapomenu... Vedle mě se ozvalo zakňourání, takže jsem zapomněla omdlít a ptám se...
„Seš celá...?“
„Jo,dobrý...“
Kolem hlavy nám proběhla malá vlnka a otvorem po předním skle odnášela autolékárničku směrem k Lanžovu... Dcera se vysoukala
z pásů a se slovy – „Jdu pro pomoc...“ – zmizela...
Uvědomila jsem si, že za zatáčkou bydlí můj učitel z autoškoly.
No, ten bude mít radost...
Nevím jak, snad jsem na chvíli i zhubla o takových dvacet kilo, ale podařilo se mi nějak vysoukat z trosek fiátka. Zatímco autíčko bylo
„na odpis“, já měla jen rychle se zvětšující bouli na hlavě a utržený knoflík u bundy. V nemocnici jsem ambulanci zamořila vůní česneku
a cibule, takže si mě tam za odměnu nechali pár dní „na pozorování“.
Dcera si z adrenalinového zážitku odnesla dva stehy, protože se při vylézání z auta řízla do dlaně... Dál už to není zajímavé, jisto je, že při téhle zabíjačce se mi příbuzenské vztahy moc utužit nepovedlo.

A dnes...?
Byl to hezký den. Počasí tak akorát, všechno šlo jako na drátkách,
já si spokojeně krájela svoji cibuli...!
Nakrájela jsem asi čtyři, když mi ostří nože zajelo do palce levé ruky.
Krev ne a ne se zastavit, ale to není žádné neštěstí – máme sousedku zdravotnici... Ukázala jsem jí krvácející prst se slovy...
„To víš, zabíjíme, někde začít museli...“
„Tak poď dál, něco s tím uděláme...“
Za chvíli jsem odcházela s prstem ovázaným gázou a pod stolem zbyla jen loužička rozteklého sněhu z mých bot. Chtěla jsem se omluvit za ten nepořádek, ale soused se jen směje...
„To nic... Bylas statečná...“

A tak jsem šla domů, utužovat ty vztahy...
Snad se to podařilo...
Aspoň já... už jsem... úplně....... tuhá........