Jak jsem se stala "kačerkou"...

Před dvěma lety, kdy můj svět rázem ztratil všechny barvy a já se
musela vyrovnat s náhlým odchodem své maminky, rozhodli se mí potomci k odvážnému kroku. Ve snaze obrátit moji pozornost ke světlejším zítřkům, začali mě pozvolna zasvěcovat do svých vlastních aktivit. Ve svých dvaapadesáti letech jsem se tak seznámila s partou žonglérů a během letních prázdnin jsem jakž takž zvládla
pár základních triků s míčky, talíři, kontaktní koulí a „poikami“.
Nikdy bych nevěřila, jak zákeřné mohou být všechny tyto předměty,
které žongléři láskyplně nazývají „hračkami“ – a to jsem ještě
nezkusila kuželky a jízdu na jednokolce… Nikdy bych nevěřila, co
tzv. poi, v podstatě tenisový míček, upevněný na konci půlmetrové
šňůry, dokáže napáchat ještě před tím, než se jej podaří roztočit…
Nikdy bych nevěřila, kolik mám na svém těle choulostivých míst,
která po zásahu kroužícím tenisákem bolí tak, že mě to nutí hlasitě
klít… A už vůbec nikdy bych nevěřila, jak obtížné je vysvětlit
po víkendovém tréninku zaměstnavateli, že modřiny v mém obličeji
nejsou následkem domácího násilí, ale jen důkazem toho, jak skvěle
jsem se v době aktivního odpočinku bavila…
Snad pro klid v rodině, snad z obavy o vlastní zdraví, začalo mé
žonglérské období pomalu odeznívat a před milujícími dětmi vyvstal
nesnadný úkol – objevit pro stárnoucí matku nové hobby…

Los padl na starší z mých dvou dcer, které bůhví proč nikdo neřekne
jinak, než Bída. Ujala se úkolu jak se patří zodpovědně a zapojila do
„akce“ i svého přítele Petra. A tak jsme se jednoho únorového
odpoledne všichni společně vypravili na procházku k Zátluckému
rybníku. Lesní cesta – stále ještě rozrytá koly traktorů, které tu
donedávna sváděly nerovný boj s následky loňské vichřice – byla
pokryta vrstvou zledovatělého sněhu. Mrzlo až praštělo a ztvrdlé
hroudy bláta, ukryté pod bílým nánosem, vytrvale testovaly odolnost
mých kotníků. Stačilo malé zaváhání…
„Sakra! Myslela jsem, že to bude nenáročná zdravotní procházka…“
utrousila jsem, když jsem se už poněkolikáté zvedala ze země.
„Nenaříkat, vstávat! Jsme na místě…“ ozvalo se mi v odpověď.
Aha – milující děti… S lítostí a skoro s dojetím jsem vzpomněla
na talíře a míčky, se kterými se při troše opatrnosti dalo pohodlně
zabavit v teple obývacího pokoje. Místo toho se tu válím po zemi
a s tím promrzlým červeným nosem vypadám jak zoufalej klaun…
Ale je tady krásně, to je fakt…
Před námi se objevil rybník s hlubokým náhonem, překlenutým
lávkou z otesaných kmenů, od níž vedla vyšlapaná cestička
k dřevěnému altánu na břehu. Skvělé místo pro zakončení rodinných
výletů. Zatímco jsem se kochala pohledem na zamrzlou vodní hladinu, dcera s přítelem začali systematicky prohledávat zákoutí za trámy, nakukovali pod lavičky i pod kulatou desku stolu…
„Co hledáte?“ sledovala jsem nechápavě jejich počínání.
Místo odpovědi zmizela Bída pod lávkou a za chvíli vítězoslavně
vynesla na světlo cosi, zabaleného v černém igelitovém pytli.
Obezřetně se rozhlédla a po zjištění, že kromě nás tu není šílence,
který by brouzdal lesem v tomhle mrazu, vybalila z igelitu plastovou
krabici s modrým víčkem.
„To je ´keš´ – poklad…“ dostalo se mi vysvětlení…
Tajemná schránka odkryla několik drobných předmětů určených
k výměně, pravidla hry v češtině i angličtině a malý notýsek
s tužkou a ořezávátkem, z poloviny zaplněný podpisy a razítky
předchozích úspěšných nálezců.
Také Bída a Petr se zapsali svým nickem a ze mne se stala,vzhledem
k mému křestnímu jménu celkem logicky – TetaKazi…

Musím přiznat, že jsem „chytla na první škrtnutí“ a geocaching
se stal okamžitě mým koníčkem. Od toho dne jsem strávila nejeden
večer, ba i noc, před svítícím monitorem, prohlížela mapy,
vyhledávala nevyhledatelné a vypočítávala nevypočitatelné, jen
abych získala co nejpřesnější informace k získání dalších pokladů.
A netrvalo dlouho, vyrazila jsem odvážně na první samostatnou
výpravu…