Jak jsem se stala "kačerkou" – pokračování první...

Je líné víkendové odpoledne a řev motorů F1, vycházející z televizní obrazovky, svádí nerovný boj s pravidelnými záběry „motorové pily“,
ve kterou se pomalu začíná převtělovat můj muž, sledující napínavý závod z pohodlí gauče...
Ve snaze nepoddat se plíživému pocitu zmaru, vytrácím se do vedlejší místnosti a spouštím počítač. Po chvíli čekání se objevuje internetová mapa s označenými úkryty schránek a já si jen spokojeně mnu ruce, neboť hned dvě malé zelené krabičky na mě blikají v bezprostřední blízkosti mého bydliště. Klikla jsem na jednu z nich – a je rozhodnuto! Šipka míří do zámeckého parku na okraji sousední – mé takřka rodné vísky, kde jsem strávila dvacet let života. Moje první samostatná výprava za pokladem mě ani nemohla zavést jinam...
Nemaje vlastní GPS, rychle kreslím plánek do notýsku, za tímto účelem zakoupeného, do žebradla přidávám pár nezbytností a potichu za sebou zavírám dveře.

Vyrážím přímo proti kopci, pěšinou vedoucí přes zahradu a pole k lesu. Během prvních deseti minut několikrát zaháním pokušení vrátit se zpět (a jít z kopce dolů!) a na pokraji vyčerpání usedám na dřevěnou lavičku pod prvním smrkem...
„Ještě že s sebou nemám svačinu... Tohle by byla ideální chvíle...“
říkám si v duchu.
„Nádherná vyhlídka! Stojí za to, chvíli se tu zdržet..“ – vybaluji cigaretku... Vtom se slunce schovává do mraků a všechno kolem dostává šedý nádech. Nejvyšší čas, začít brát tu dnešní výpravu vážně, jinak na cestu zpátky už ani neuvidím...
Mezi stromy je sněhu místy ještě po kolena, cesta je ale celkem schůdná, a tak během necelé hodinky sestupuji známou alejí k ohradě zámeckého „lesoparku“... Otevřená, rozpadající se brána a opuštěná hájenka za ní, působí dojmem, jako by se tu zastavil čas. Stačí ale jen pár kroků a v údivu se zastavuji já. V místě, kde se cesta rozbíhá do tří stran, je vidět letitý dub, rozlomený ve dví. Za ním leží pět nebo šest vyvrácených smrků a další dva visí tak, jak se v pádu zaklínily mezi ostatní... Opatrně obcházím padlý strom a překračuji popadané větve. Na zemi leží i celé vršky smrků a popraskané dřevo pootočené do spirály jen připomíná sílu nedávné vichřice, která se tudy prohnala.
Les je plný znepokojivých zvuků, poškozené dřevo při každém pohybu skřípe a vrže, jako by stromy při sebemenším záchvěvu větru naříkaly...
Dřevěný most se zábradlím naštěstí řádění vichru vydržel, a tak bez problémů přecházím na druhou stranu potoka, kde by už měla být další křižovatka s kamennou lavičkou. Na místě nacházím jen poslední
z kamenů, zapuštěný hluboko do země. Ostatní zřejmě skončily
v základech některého z nových domků ve vsi. Ostatně,
i zeď v odlehlé části parku je už skoro rozebraná...
Konečně vycházím na volné prostranství. Na první pohled je patrné, že tato část pozemku má jiného majitele. Přede mnou se objevuje jezírko se zdobeným schodištěm a zurčící fontánou uprostřed. Stopy po vichřici jsou už odklizené, okolí čisté a upravené. Nad hladinou se sklání stará smuteční vrba a pod ní odpočívá můj dávný známý z dob dětství, kamenný vodník Pepa. Podle pověry, která se o něm traduje, dívka či žena usednuvší na jeho klín, do roka povije potomka... No nevím, myslím, že s mým potomstvem Pepa rozhodně nic společného nemá
a že jsem se mu na klíně něco nasedala!
Ale kvůli vzpomínkám tu přece nejsem! Podle plánku, který jsem si načrtla, měla bych právě na tomto místě najít úkryt s pokladem. Nápověda zní – „pod W“... Že by vodník? Obcházím sochu kolem dokola, ale nikde ani skulinka. Ani vrba neprozrazuje žádnou tajnou dutinu, do které by se krabička dala schovat, přesto vytrvale obhlížím oba objekty ze všech stran... Můj pohled padl dokonce i na vodotrysk ve středu jezírka...
„Blbče...“ kroutím v duchu hlavou sama nad sebou a odvracím se zády.
No konečně!! Přede mnou stojí vysoká bříza s rozdvojeným kmenem a hned vedle ní druhá – dvojité „V“ jako na dlani! Pod kořeny, zakrytá dvěma kameny, objevuje se malá prohlubeň a v ní plastová krabička zabalená pečlivě do igelitové tašky ovázané gumičkou. Obezřetně se rozhlížím, asi jako Vinnetou na válečné výpravě a rozbaluji krabičku. Otevírám logbook – malý notýsek se záznamy předchozích návštěvníků a tužkou, opsanou skoro na dřevo, vyrývám na další řádek datum, své jméno a poděkování autorovi „keše“. Z předmětů určených k výměně vybírám svůj první úlovek, přívěšek na klíče ve tvaru boxerské rukavice a vkládám malý kovový zvoneček pro štěstí. Pečlivě balím schránku do igelitu a úkryt uvádím do původního stavu.
Hotovo... Tak jsem to dokázala! Musím se nahlas zasmát, když si uvědomím, jak rychle mi tluče srdce... Potom si představím cestu zpátky a smích je ten tam. Pomalu se šeří a klopýtat potmě lesem se
mi vážně nechce. Naštěstí znám zkratku – kousek podle potoka, kousek po hrázi a úvozem domů... Nápad vynikající, ale...
Rozbředlý sníh na břehu potoka se mi boří pod nohama, v botách mi
za chvíli čvachtá a moje staré prodřené džíny to vzdávají při třetím prudkém „dosednutí“. Když se za chůze snažím na mobilu zjistit, kolik je hodin, zaplétám se do ostružin ukrytých pod sněhem. Telefon mi zadrnčí v dlani a já pak v leže na břiše přijímám hovor...
„Nazdár! Kdepak jsi...?“ slyším hlas svého milovaného, který se probudil ve chvíli, kdy vítěz závodu F1 přebíral svůj pohár...
Líčení mých zážitků ho viditelně nedojalo a má slova skoro zanikají
v hurónském smíchu na druhé straně aparátu...
„Tak už nikam nechoď, já přijedu a stavíme se zrovna ´na jedno´ né?“
Ten můj chlap je prostě zlatej!!!
„Dobrej nápad – a taky potřebuju suchý boty a ponožky a pokud možno i jedny celý kalhoty...“

A tak skončila moje první samostatná pouť za ukrytým pokladem...
V teple hospůdky, s Lojzíkovou topinkou a vyhlášeným „svařáčkem“ paní Míly, s oroseným pivečkem a olomouckými tvarůžky...

Jo – a zpátky řídila dcera... Máme přece svý lidi...