Lovec a šelma XXX.

Když za horizont schová se slunce
a na krajinu snáší se noc,
lovci někdy před srub sednout se chce,
ty večery mají zvláštní moc.

Obrysy jednotlivých stromů
tvoří v šeru divné obrazce,
ty zničené jsou od polomů,
ten připomíná muže v masce.

Ve větru pantomimu hrají,
jak rytíři v boji s dřevci,
ty tam vlevo se k sobě mají
jako dva májoví milenci.

Již několik uplynulých dní
kouř v dáli znervózňuje lovce,
nějaký pytlák je to poslední,
koho on tady opravdu chce.

Možná to jen jakýsi dobrodruh
na své cestě se tu zastavil,
pro oheň udělal bezpečný kruh
a přístřešek sobě postavil.

Raději půjde se tam podívat,
ať má jistotu, že může klidný být,
ještě než bude se rozednívat,
už stovky metrů za sebou bude mít.

Fenka vycítila ranní cestu,
podle toho, co chystal s sebou,
když náboji si plnil vestu,
řekl: „neboj, počítám s tebou...

a teď už je čas jít spát...“