Lovec a šelma XXXI.

Hvězdy ještě neukončily svůj bál,
když mlčky na cestu se vydali,
do zad severní vítr jim chladně vál
a lístky trávy rosu snídaly.

Měsíční svit dopadá na cestu,
po které musí oklikou jít,
aby dorazili k tomu místu,
když nemají zpozorováni být.

Podrobně zná cestu tím směrem,
tam kdysi dávno šelmu potkal,
když zabýval se dřeva sběrem,
tam s jejím pohledem se setkal.

Stále vidí barvu jejích očí,
výraz tváře, který tehdy měla,
dnes fenka se kolem něho točí,
věrnou kamarádkou by být chtěla.

Hvězdy ztrácejí na intenzitě,
novému dni ustupuje noc,
pavouci natáhli nové sítě,
perlami ozdobila je půlnoc.

Fenka ucítila v blízkosti pach,
v šeru náhle mihl se stín,
odjistil pušku, přestože neměl strach,
svůj pohled upřel do houštin.

Zahlédl siluetu jemu známou
a instinktivně stáhl fenku zpět,
ten stín nešel zaměnit s jinou šelmou,
tahle jediná změnila mu svět.

Opět štíhlá, v zubech nesla zajíce,
je matkou zajišťující potravu,
i v té rychlosti však bystrá velice,
stačila k němu otočit hlavu.

V očích jasný výraz...drž se pěkně dál,
chceš-li, aby život Tvůj pokračoval...!