Smutná krása

Dlažební kostky
ošlapané snad miliony párů bot
za desetiletí
kdy tvoří součást Staré Prahy
vydávají žár
co dalo jim žhavé letní slunce.

Jeho paprsky se mi opírají
o holá ramena
a nutí mě klopit zrak
přestože nemám se za co stydět
i když, co já vlastně vím
co ono považuje za hřích.

Můj hluboký pohled?

A tak jdu
a sleduji přízemní život

trávu unavenou žárem tak
že bledne její svěží zeleň
hlavičky květů
co hrdě ukazují svou krásu
broučka se smaragdovými krovkami
jež usedl na stéblo trávy
odhozený nedopalek
a zmačkaný lístek od tramvaje.

Dlažební kostky
mají léta svou stejně šedou barvu
a tak jako záblesk světla
upoutá zrak místo plné barev.

Jako malá umělcova paleta
působí roztažená motýlí křídla
a už jen malíř chybí
aby vzal ji do rukou
a na blankytně modrou oblohu
namaloval obraz.

Smutný obraz z barev
které již nikdy nikdo
nevynese na rozvitý květ
neboť pohltí je prach ulice
která je tak nehostinná
k jemně křehké kráse...