Lovec a mláďata XXV.

Po chvíli lovec ke stolům hlavu otočil,
chtěl k hlubokému hlasu poznat také tvář,
rozhovor, co zaslechl, ho o lecčem přesvědčil,
v očích mu zahlédl s nádechem smrti zář.

Setkat se s takovými nebyl by žádný med,
pomyslel si lovec a hodnotil své síly,
je silný, jen jednou ho málem složil hadí jed,
tehdy rodiče se k smrti vyděsili.

Pozítří měl by mít vše, co potřebuje,
pak okamžitě vydá se na cestu zpátky,
přítomnost zdejších lovců ho provokuje,
o počtu mrtvých zvířat vedou hádky.

„Říkala jste, že je tu pokoj k mání,
mohl bych si ho pronajmout na dvě noci?
Ušetřila byste tak další hledání
jednomu právě osamělému lovci.“

Usmála se a pod pult baru sáhla,
pak chvějící se rukou podala mu klíč,
neposlušné vlasy si do uzlu stáhla
a on byl z toho pohledu celý pryč.

Navenek však jen úsměv jí vrátil,
život venku naučil ho skrývat emoce,
chuť obejmout ji ale neztratil,
jen doposud k tomu nebyla správná šance.

Jeho pozornost přilákal chraplavý hlas,
který u vedlejšího stolu zazněl,
prý perla tam nahoře objevila se zas
a barmanka tušila, proč lovec zvážněl.

Ve skalách mělo by být nějaké mládě,
které dost dobře zpeněžit by se dalo,
nepotvrzená informace, k jejich škodě,
však peněz by za něj nebylo málo.

Lovec věděl, že přišel o klidný spánek
a vše uspíšit se pokusí hned ráno,
musí navštívit i se zbraněmi krámek,
ať o dostatek nábojů má postaráno.

Ani horká koupel mu mysl nezklidnila,
temné obavy na povrch se stále draly,
ani barmanka mu tvář nerozjasnila,
to divné předtuchy mu srdce svíraly...