Lovec a mláďata XXIV.

Z krajiny tvořené kouzelnou přírodou
sešel lovec do města pod skalami,
doprovázen pramínky s průzračnou vodou,
stále ohromován okolními krásami.

Netušil, jak dlouho se ve městě zdrží,
jen to nejnutnější byl rozhodnutý pořídit,
na trhu nabídnout pár zbylých kůží,
večer na pár sklenek se do baru posadit.

V koloniálu sepsal věcí objednávku,
majitel slíbil do dvou dnů všechno mít,
cestou v baru udělal si zastávku,
žízeň po dlouhé cestě chtěl zapít.

Když vcházel dovnitř, venku se již šeřilo,
možná měl si nejdřív k jídlu něco dát,
několik párů očí si ho změřilo,
že je na jejich půdě, chtěli ukázat.

V jedněch očích se však jiskra ukázala,
byly to oči patřící barmance,
krásným úsměvem s ním kontakt navázala,
okouzlila ho zas ve vteřince.

Je snad ještě krásnější než posledně,
s pramínky černých vlnících se vlasů,
pár spadlo jich na její prsa svůdně,
zbytek dotýkal se při chůzi pasu.

Už dávno pryč jí bylo dvacet let,
však postavu by každá holka záviděla,
šmrnc, o kterém se dalo vyprávět,
stejně jako štíhlý tvar božského těla.

V očích barvy smaragdu skrývala úsměv,
o který nebyla skoupá se podělit,
to v některých hlavách vyvolávalo hněv,
když odmítla ty, jež chtěli se osmělit.

Lovec usadil se na barovou židli
a objednal si oblíbenou whisky,
její ruce mu sklenku ladně nabídly,
v očích zablýskly se jí světel odlesky.

„Zas na tak krátký čas jste tu, pane?“
zeptala se, hlasem na oko bez zájmu,
„už jsou stráně nahoře zapadané?
Stále je tu jeden pokoj k pronájmu.“

„Zůstal bych dýl, ale mám tam koťata,
které slíbil jsem dovést k samostatnosti,
jsou to sněžné levhartice mláďata
a ještě s nimi budou asi starosti.“

„Možná ne s nimi, ale s lovci šelem“,
odvětila tiše, že jen lovec ji slyšel,
očima pohodila opačným směrem,
kde právě jeden z nich do baru vešel...