Lovec a mláďata XXVI.

V noci hrůzné sny trhaly mu spánek,
probouzel se, tělo zbrocené potem,
slyšel hlasitý smích a smrti vánek,
slavený kořalkou, sodou a ledem.

Ve snu lovci šelem ve srubu byli
on stál v povzdálí, neschopen pohybu,
fenka mrtvá u dveří, tu utratili,
krev zasychala ji v každém záhybu.

Nohy jako by měl do země vrostlé,
nemohl se pohnout, skoro ani dýchat,
vše kolem bylo nakonec hrozně zpustlé,
trny keřů začaly ho do nohou píchat.

V této smrtí dýchající krajině,
zahlédl stín tak důvěrně známých očí,
pak ticho rozhostilo se po mýtině,
náhle cítil, jak se s ním země točí.

Z těch očí křičela beznaděj šelmy,
bolest, jež na kusy rvala vnitřnosti,
zoufalá výčitka „vždyť slib dal jsi mi“
a lovec tušil otřesné možnosti.

Najednou začalo ho cosi dusit,
v ústech cítil nasládlou pachuť krve,
ač nevěřící, začal Boha prosit,
ať konečně život mu z těla vyrve.

Probudil ho chlad, co třásl jeho tělem,
v šeru pokoje stále viděl ty oči,
nervové křeče škubaly jeho čelem,
žaludek se mu chvěl jak na kolotoči.

Možná měl horečku, možná to způsobil sen,
na celém těle cítil studený pot,
tou noční můrou byl značně vystrašen
pak z úst slyšel směrem k těm očím šepot.

„Já je nedám, vždyť jsem ti to slíbil
a já své sliby plním za každou cenu,
za ně bych se klidně se světem pobil,
snad všechny nástrahy od nich odeženu...“