Lovec a mláďata XXVII.

Nechápala nic, ale zůstala stát,
s vnitřní touhou rozběhnout se za nimi,
že už se nevrátí, začala se bát,
na zem snesla se první vločka, předzvěst zimy.

Střídavě sledovala lovce a Ouška,
zanedlouho se s fenkou ztratil za obzorem,
netušila, že je to jejich první zkouška
a zvládnout ji nebude snadným úkolem.

Ouško chvíli marně Tlapičku pokoušel,
přesvědčit ke skotačivým hrám ji chtěl,
drobný sníh se lehounce k zemi snášel
a den soumrakem ke konci pomalu spěl.

Mladý sameček měl spoustu energie,
tak na zvídavý výlet k lesu se vydal,
na mítince zahlédl ptáče, jak vodu pije,
přikrčený krok hravý běh vystřídal.

Ptáče bezstarostně si pírka čechralo,
křídly čeřilo hladinu malé kaluže,
do hrátek s vodou se tak zabralo,
že nevnímalo, co vše mu hrozit může.

Tichým plížením se dostal do blízkosti,
vystartoval a sekl ptáče tlapkou,
to sotva stačilo pípnout v úzkosti,
jeho život se dostal na bárku vratkou.

Byla to spíše hra než touha zabít,
s bezvládným tělíčkem si ještě chvíli hrál,
v prvopočátku se šel jen trochu napít,
nyní se cítil jak v boji vítězný král.

Zalezl do pukliny starého stromu,
před sílícím větrem ho dobře chránila,
pak sněhové vločky se přidaly k tomu,
schoulil se a tmavá noc se ho zmocnila.

Hezky ho hřál dlouhý ocas podél těla,
spal a občas dopadla na něj chladná vločka,
klidná noc, již bez větru, ke konci spěla,
co blíží se tmou, netušila tahle kočka...