Pro Miloše Urbana

Byly doby, kdy jsem chtěla,
potkat svého Neanděla.
Toho, co mě pokoří,
jako ostří na noži.

Toulám se tou jistou pasáží,
doufám, že oči se odváží,
podívat k baru...

Snad tam bude ta postava,
s nadějí chvíli postávám,
co čekám – teď k stáru...

Fantazie mě táhne a nutí,
měla bych moře chutí,
a věděla bych jak
s Tebou si je vychutnat.

Budeš zas v černém
číst si časopis?
Radši mé oči začni číst...

Chci toho dost i cítit pouta,
tys mě svým temnem spoutal,
nic se mi nepříčí...

Jen jedno nezvládnu,
i když se k Tobě natáhnu,
nenuť mě, prosím, s rozkoší –
říkat Ti Miloši...