Všem aspíkům

Cestou vlakem všude zvuky
mísí se mi s pocity.
Oken zrcadlení,
v duši chvění,
proč tu se mnou nejsi Ty ?

Mezi námi hradba ze skla,
průsvitná jak z mramoru,
Ty se díváš pořád dolů,
a já zase nahoru.

Po kolejích rytmus v těle,
slunce a stín roztočí,
míjejíc se potkáváme :
koukej se mi do očí !

Nechápeš mě, nechápu Tě,
málokdo to pochopí.
Jsi tak skvělý, jsi tak zvláštní,
jsi to prostě TY .

Zatracení okouzlení,
nechuti a nadšení,
rituály s bolestí,
skvělý mozek – naštěstí.

Nedůvěra v sebe sama,
k tomu úžas okolí.
Že jsi jiný, než jsou oni,
často Tě moc zabolí.

To, cos dostal naděleno,
prokletí je, je to dar.
To, cos dostal naděleno,
po nikom jsi nežádal.

Víc než druzí máš to těžké,
a musíš víc bojovat.
Ale neboj – Tvoji blízcí
budou na Tvé straně stát.

Cesta leží před Tebou,
na Tvůj triumf svět čeká.,
blíží se čas ukázat,
co jsi za člověka.