VŠICHNI DOBŘÍ SOUSEDI

... máme tu některé "divné" sousedy, ale většina je těch "správných" ... je to náš malinký ráj na zemi
» autorka: Levandule
» téma: Můj kraj
» Úvahy / Země, příroda
Jaro se probudilo v plné síle, už kvete i třešeň, magnólie, narcisky, tulipány, petrklíče, modřince, kdoulovec, hyacinty, hlaváček… bylinková zahrádka blahem šílí a pouští nové a nové lístečky máty, meduňky, rozmarýnu, pažitky…
Miluju jaro. Miluju jaro, miluju kafe na zahradě, miluju nebe nad hlavou a štěbetající ptáky… Koneckonců, proto bydlím v Přezleticích. Protože tady je to tak trošičku konec světa v dobrém smyslu slova, tady se člověk dokáže zastavit po pražském pracovním tempu, které máme většinou od nevidím do nevidím… a vnímat krásu a vůně a zvuky přírody…

Ráda se stýkám s lidmi a zvířaty… A jako většina starousedlíků, i nás náplav, i já je mám kolem sebe. Mám sousedy, kteří mají kočku, jiní psa, někdy i ve větším počtu, někdy i kočky a psy dohromady. Přála bych vidět harmonii takové kočkopsí party těm, kteří nevěří, že mohou být pod jednou střechou… Láska ke zvířatům spojuje přezletické sousedy neviditelnou barevnou nitkou vnímavého srdce… Každý z nás si vybírá rasu psa sobě blízkou, barvu kočky, která ho v očích kotěte sváže nerozbitným poutem zrovna k nám… a proto si ho vyptáme, koupíme, nebo od někoho dostaneme.
Každý z nás pak své zvířecí stvoření vychovává a krmí podle svého nejlepšího svědomí, nastudovaných knih a podle rad z chovné stanice, či veterináře. Najdou se však mezi námi tací, kteří sami v sobě vyzdvihli své vědomosti a lásku nad srdce nás ostatních, a aniž bychom my ostatní poctiví chovatelé zvířat o to stáli, takový člověk rozdává své rady na potkání… I já mám takovou sousedku, říkejme jí třeba paní Správná. Ani ona ve své výjimečnosti nezůstává sama. Její sousedka kamarádka tak miluje kočky, že má zřejmě pocit při každé návštěvě nějaké kočičí krasavice či kočičího frajírka jejich zahrady, že se asi má doma špatně, když se takhle toulá, a dá jim kapsičky, vetře do kožíšku šampon proti blechám, a chudáčka si vodí domů, hladí, mazlí a schovává ho ve svém domově a náručí. Říkejme této sousedce třeba paní Schovaná.

A nyní k mému příběhu:
Je to necelé dva roky, kdy mé sousedce v mé nepřítomnosti v náručí zemřel můj šedivý plyšáček, britská modrá. Byly mu dva roky a nikdo jsme nepochopili, proč tak náhle při převozu k veterináři zemřel. Čas od času jsme přišli o nějakou kočku, a tak trochu z toho viníme některé sousedy, protože ta úmrtí a zmizení byla náhlá, bez předchozích jakýchkoliv zdravotních příznaků. Co si má člověk jiného myslet, když vám sousedka řekne, že si máme kočky uvázat ke stromu, protože si nepřeje, aby chodily na jejich zahradu. Když jí vadí dětský smích, hraní na kytaru při oslavě narozenin, nebo přátelském setkání jednou za čas, když jí vadí opékání buřtů na naší zahradě… Už jsme zažili v minulosti leccos – stížnosti na úřadě, vyhrožování zavoláním hasičů, či policie. Pomluvy typu, že máme hladová koťata, o které se nestaráme a toulají se po okolí… No nic… to jsem v myšlenkách trochu zašla jinam. Vraťme se k mému šedivému… Zemřel náhle a mě to dost ranilo. I velké holky pláčou. A protože chlapi slzy nemají rádi, tak ten můj okamžitě situaci řešil, a koupil mi nové britské modré koťátko. Byl to můj letitý sen, který tímto měl šanci pokračovat v dušičce dalšího mazlíčka. Samozřejmě jsem jej mazlila a povídala si s ním, jako každá správná náhradní máma. Pardon, nesmím opomenout naši matku Terezu, letitou kočičí mámu, která ke svým koťatům přijala i tohoto šedivého, kojila ho také.

Téměř dva hravé roky dětství mého Šedivého uběhly jako voda, dorostl do puberty a v tomto již popsaném nádherném jaře na něj, jako na každého kočičího chlapa, přišly choutky na slečnu. Začal mapovat okolí, a chtěl obšťastňovat i naši vykastrovanou kočku Tetku, která naprosto nechápala, co chce? Situace gradovala, už si přinesl i roztržené ouško. Rozhodli jsme se pro kastraci. Ovšem některá naše rozhodnutí vyžadují vhodnou chvíli, ať už z finančního, či organizačního hlediska. Kdo nás zná, ví, jak bojujeme s časem, jsme dost vytížení… Ale koneckonců, času je dost, dali jsme si termín „do prázdnin“.
Mám pracovně nejvytíženější období v roce – vyúčtování. Kdo ví, o co jde, chápe… Práci mám do večera, pak ještě nějaká sportovní aktivita, a kolem 21 hodiny hurá domů. Ohřát večeři, kterou jsem o víkendu nucena připravit na celý týden dopředu, a relax ležmo na gauči u televize, kterou často nevnímáme, protože si s partnerem povídáme o prožitém dni. Seběhnou se ke mně naše kočky a já hladím a hladím. Naše žárlivá psí holka dostane deku do křesla, aby zaujala stejnou sedící pozici jako my, lidé. A „mazli mě“, prosí psí oči směrem k příteli… a on hladí, a povídá, a někdy ji rozdovádí, protože z mazlení přejdou do hry – buď se perou o polštář, nebo o jinou psí hračku, nebo jen tak rukama doráží na čumák psa, či jí drbe na hlavě, bedrech, břiše… prostě tam, kde jí to dělá dobře, a věřte, že jí to dělá dobře kdekoliv. Můžeme jí jedním prstem jemně hladit čumáček, nebo se s ní drsněji „prát“, všechno miluje. Je vděčná za jakýkoliv dotyk a pohyb, jakékoliv slovo. „Jen na mě nezvyšujte hlas!“ To fakt nemá ráda. Je to velmi citlivá a chytrá holka, která si tolik ráda hraje s našimi kočkami… A v zimě je zahřívá svým kožíškem, když se k ní přijdou venku přitulit…

Výjimečně se stane, že se večer nějaká kočka doma neukáže. Ale většinou jsou vždy s námi, když jsme doma. Buď jsou s námi v obýváku, nebo na zahradě, to podle ročního období. Mají u nás servis a domov. Granule, kapsičky, uvařené maso a kosti, v případě potřeby ošetříme očička, tlapky, odblešíme kožíšek, vyndáme klíšťáky, podrbeme za ouškem nebo na bříšku, popovídáme, pohrajeme si s nimi, nebo na ně koukáme místo televize, protože oni jsou vážně neskutečně pozitivní a milující se parta. Máme tady hlavu rodiny, kocoura, který je kastrovaný, ale je stejně nejlepší táta na světě, starou matku Terezu jsme si už nedovolili kastrovat, nepřežila by to. Tohoto „otce“ rodu respektují oba puberťáci, jeden kastrovaný, další Šedivý před kastrací. Kočičí svět má jasnou hierarchii, kterou citlivě zaštiťuje naše psí královna. Kam se na ni hrabou diplomati ČR. Také má zaslouženě svou zateplenou boudu v kategorii standard, kterou však užívá jen výjimečně při dešti a velkém mrazu. Jinak má nejoblíbenější místo na prahu u dveří, kam jsme jí dali kobercové čtverce. To platí, pokud nejsme doma. Jinak náš společenský pes musí být s námi doma a sledovat, co právě děláme. Je pro nás samozřejmostí prát jejich pelíšky, polštářky, vozit je k veterináři. Procházky se psem jsou často spojené se sousedským rozhovorem, kdy prostě ve dvou psech, dvou až třech lidech obcházíme oblíbené trasy. A také jezdíme na výlety, pes potřebuje pořádný les, a nové pachy, aby se řádně vyčmuchal.

A tak mi bylo hodně divné… když Šedivý několik dní vůbec nepřišel domů… (zrovna jsme mu léčili očičko)Takže jsem přišla o dalšího kocoura? Bylo mi z toho nedobře… A pak najednou… přišel skrz sousedovic zahradu, nahlédnul k nám, ale choval se hodně divně… najednou se bál psa… a zase odešel. Přišel za dva dny znovu, a to už přišel až do jídelny k jídlu, všechno čenichal, jakoby vše poznával po neskutečně dlouhé době. Po týdnu šel k misce s jídlem… a mě se na něm něco nezdálo. Vzala jsem si brýle a sehnula se k němu. Ne, nemýlím se! Někdo ho kastroval!!! To byl šok – kdo si tohle dovolil?!? Byl nesvůj. Prošel se, chvíli pobyl, plakal svým kočičím zoufalým způsobem a odešel.

Vlna pocitů zaplavila mou duši. Ne, tohle nenechám být! A najednou mi to v hlavě začalo šrotovat… Nedávno jsem měla rozhovor s paní Správnou, bavili jsme se o zvířatech, a byla velmi udivená, že ten Šedivý, se kterým její sousedka Schovaná lehává v posteli, je náš. Na stížnost, že jí značkuje zahradu a že je potřeba ho kastrovat, a že ta sousedka kamarádka se k tomu chystá, jsem reagovala, že to není nutné, že to si zařídíme sami, a že mi samozřejmě nevadí, že tam chodí, a že se mají rádi. Vůbec jsem netušila, že to dojde takhle daleko. Že milá paní sousedka Schovaná si našeho Šedivého prostě přivlastnila, nechala kastrovat, zavřela ve svém domě. Bez zájmu zkontaktovat skutečné majitele, o kterých věděla od své kamarádky Správné, bez zájmu o skutečnosti, zda jsme britskou modrou přece jen nechtěli na chov? Zřejmě se u ní jedná o běžný postup, ať se jedná o obyčejnou kočku evropskou, nebo o „papírovou“ britskou modrou…
Přijela jsem z práce a šla se projít okolo domů těchto „kamarádek“. Na obou zahradách ani chlup zvířete. Šla jsem na procházku se psem a potkala další sousedku. Doprovodila mě domů kolem obydlí obou milovnic zvířat. Opět žádná známka existence pobytu zvířat, ale bylo jasné, že obyvatelé domu jsou doma. Na poslední třetí procházku jsem šla s partnerem, to už jsme na oba domy zvonili u vrátek. Paní Schovaná, zůstala schovaná. Otevřel syn, aby zavolal otce, a ten nám sdělil, ano, britská modrá se tu občas objeví, ale teď tu není. Šli jsme k paní Správné, otevřel její manžel. Zavolal manželku a ta nám sdělila, že se nediví, že nám kocoura někdo kastroval, že jí to nejde ničím vyčistit… Ale že pochybuje, že by s tím paní Schovaná měla něco společného, to spíš její sousedka bez zvířat si ho asi oblíbila… A prý chápe, že jí podezříváme, když s námi už deset let bojuje (o ničem nevím?), ale že ona by fakt peníze na cizí zvíře nedala, že to opravdu neudělala. A jak si tak s ní povídáme, najednou u její kamarádky na zahradě svítí postava paní Schované a tři metry od ní je náš Šedivý. Jak nás slyšel, pospíchal za námi. Zavolala jsem na něj. Podlezl plot paní Schované, která to poočku všechno pozorovala (zřejmě dostala pokyn od rozumného manžela, který pochopil, že situaci opravdu špatně vyhodnotila). Náš Šedivý se rozeběhl přes zahradu paní Správné k mým nohám. Vzala jsem jej do náruče a už nevnímala další svět. Cítila jsem, jak je kocour nesvůj a požádala přítele, aby se ho ujal. Přenesl ho domů. Celý večer byl nesvůj, zase plakal, nevěděl si se sebou rady. Dali jsme mu „domácí vězení“, aby si zase zvyknul u nás. Teď je ten nejdůležitější čas, kdy se všechno láme. Potřebuje zjistit, že ho z domova nikdo nevyhnal, že sem patří, a ne tam, kde si ho přivlastnili. Ráno mě už přivítal vrněním. Přes den hodně spal, zjevně vyčerpán situací. Večer si vychutnával naši rodinnou harmonii, klubko lidí a zvířat v objetí lásky. Další den si byl už jistější, že sem patří. Nedělní sluníčko však tolik lákalo ven! Měla jsem spoustu práce doma, ale když jsem přerušila žehlení, abychom se sousedkou a jejím synem dali příjemné kafíčko na zahradě, konečně jsem otevřela a Šedivý mohl svobodně ven. Byla ve mně malá dušička, jak se rozhodne… Chodil nevěřícně po zahradě, kouknul k nejbližší sousedce za plot a zase se vrátil. Večer udělal to samé. Přišel předními dveřmi zase s jinou sousedkou, která na minutku přiběhla, a já mám obrovskou radost!

Ovšem nemám vyhráno. Protože nad lidskou zradou nelze vyhrávat. Lidská zloba, závist, nepřejícnost… jde za hranice kočičího chápání, lidských morálních hranic, i důstojnosti. Lidská sebestřednost nechápe středy jiných světů a rodin, nechápe poctivost vztahů mezi lidmi a zvířaty v jiných komunitách, než které zrovna žije a šéfuje. Jinak by přece nebylo možné, aby paní Správná měnila obojek sousedovic psu, protože se jí nelíbí, aby sousedním psům házela přes plot své hračky, piškoty, aby udávala majitele, že pes má špatnou boudu, či péči… a to vše s plným souhlasem bývalého vedení Přezletic. Paní Schovaná si tiše hraje svou hru na spravedlnost, a možná by se leckteří sousedi divili, kam se jim zatoulala jejich kočka, Šedivý měl být devátý…

Nevím, jak by se tvářili mí sousedé, kdybych po zjištění, že jejich dcera má často angíny, jí nechala vytrhnout krční mandle? Co kdyby se mi nelíbilo, jaký účes nosí sousedův syn, a nechala ho ostříhat podle svého úsudku? Co když se mi nelíbí, jakým způsobem paní Správná natřela svůj dům, mohu ho přetřít? Co když se mi nelíbí, že paní Schovaná znásilňuje svobodu koček a zavírá je do svého domu, a mohu jí rozbít okna, aby kočky mohly jít kam chtějí, aby neměla šanci „přeláskovat“ lásku jiných obyčejných sousedů, kteří se nehrají na spasitele?

Miluju jaro. Miluju pohled na kozy, když vystoupím z autobusu. Miluju pohled na koně, kolem kterého chvátám domů. Mám ráda uleknutí z vyplašené kachny s kačerem, kterým svou chůzí zruším soukromí v potoce. Miluju pohled na dravce, který důležitě střeží cestu z Přezletic na nákup do Globusu. Miluju všechny ty zajíce, bažanty, srnky a straky, kteří mi obšťastňují každou ranní cestu do práce, každou psí procházku, každý odjezd z Přezletic „kamkoliv“. Žijeme v jedinečné vesnici, žijeme v ráji. Prosím, nedovolme samozvaným Spravedlivým zničení této svobody, zničení svobody jednotlivců, zničení svobody našich zvířat…
Tipů: 9 [3T/3ST]
» komentářů: 5
» čteno: 1197(23)


08.05.2016 - 08:25
hm, příběh fajn, ale řekla by že zcela mimo téma soutěže Můj kraj tudíž nemůžu tipovat
08.05.2016 - 08:26
Za zajímavé pěkné povídání ST*
Místy není moc veselé,
však dobrá láska čiší z něj.
I "v ráji"nejsou jen přátelé.
Těm zvířecím jen všechno nej...
08.05.2016 - 23:47
Je to plné krásného lidství směrem k našim čtyřnohým miláčkům, ale chtělo by to silně prořezat.
10.05.2016 - 07:44
Lidi jsou někdy opravdu ... horší jak zvířata...
10.05.2016 - 20:54
Hezké počteníčko, ale příliš dlouhé,
na dnešní dobu.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.