Pohoří, údolí, osady

Nad ránem hory bez lidí
užívají si postavení.
Klenuté, plné závějí,
chovají k mrakům zalíbení.
K závratím víc než tolerantní.
Ve svazích vytížená stáj
lavin, jež silou relevantní
obmění vytříbený kraj.

K poledni lesy v úbočích
šišlají listím bez ustání.
Podzim, těm retům výřečným,
nabídne rtěnky k malování.
Údolí v krasohledu flóry -
pro oko učiněný ráj,
zahřívá u srdce navzdory,
zdali je listopad či máj.

V podvečer němá stavení
nehybně vejdou do smrákání.
Temnotu předčí spojení
světýlek oken v ozáření.
Osady v lázni z osvícení
klimbají při námluvách můr.
Ponocní, prací zanícení,
hlásí vstříc noci: "Mon Amour!"

Údolí pod pohořím hýčká
ostrovy přemnožených hvězd.
Blíž k ránu zavřou se jim víčka,
vranou tmou nechají se nést.