Říp

Říp.

Kráčel panenskou krajinou
Ne sám. Šel se svou rodinou.
Synové dva. Žena, pět dcer.
Velký houf lidí, za ním šel.

A přes hory šli. Pralesy.
A přes řeky se brodili.
A tam, kde se jim líbilo
Tam zastavili na chvíli.

Lovili tam a sbírali
Co do hrnce by přidali
By načerpali nových sil
A těšili se na svůj cíl.

On kdysi podivný sen měl
A rodině jej vyprávěl.
Jak v dáli překrásný je kraj
Kde všeho hojnost. Pravý ráj.

A oni mu to věřili.
neváhali ni na chvíli
Ta vidina je lákala a
touha nich se vzmáhala

A pak se jednou sbalili.
Poutnických holí chopili.
Dlouhá pouť je nelekala.
V ten kraj, kde hora čekala.

Teď jdou, tím ránem mlhavým
Kráčejí tempem pomalým.
Všichni jsou tuze znaveni
Nohy jsou jako z kamení.

K večeru vyšli z pralesa
Spatřili modrá nebesa
Také rozlehlou nížinu
Jako na hlavě lysinu.

A velkou řeku uvidí
Když mlha oči nešidí
A spatří horu vysokou
Kulatou, holou, širokou.

On poutnickou hůl zahodil
A do trávy se posadil
„Tady teď máme navždy žít.
Zde. Pod tou horou, zvanou Říp.“