*Vzkříšení*

Bylo jí třicet let a prožívala právě začátek svého manželství. U vědomí toho, že mezitím otěhotněla, byla i nadmíru šťastná. A proto se rozhodla tuto radostnou událost oznámit osobně svým rodičúm, bydlícím na venkově, se kterými se už dlouho neviděla. Chtěla je tím potěšit, dlouho už čekali na své vytoužené vnouče. Na setkání jim vezla kromě jiných velikonočních dárečků obrovskou kytici až omamně vonícího modrého a bílého šeříku, který měli tak rádi. Moc se těšila, jak budou její staroušci na to všechno reagovat.

Na Veliký Pátek, kdy jaro bylo v plném proudu, odjížděli oba z Brna autem na Vysočinu do rodné vesničky. Netuší, že jejich setkání dopadne úplně jinak než si je představovali...

Náhlé křečovité bolesti v podbříšku a převapivě nečekané krvácení ji donutilo vyhledat v blízké okresní nemocnici gynekologické oddělení. Asistent doktor Svoboda ji důkladně vyšetřill a teď napjatě čeká co se od něho dozví.

„Jste sice těhotná, mladá paní, ale jedná se se o těhotenství mimoděložní, které je už prasklé a krvácíte z něho i do břicha¨, říká jí zcela otevřeně. „Jedině neodkladnou operací lze zabránit tomu, abyste nevykrvácela!¨

Stručně řečená pravda. Nečekané překvapení. Velké mlčení. V nenávratnu jsou sny o očekávaném dítěti a současně vnoučátku pro její rodiče! Křečovitě skrčená, přitiskne se pevně k manželovi, obě ruce si tiskne na podbřišek. Je vidět, že má strach před něčím, o čem až dosud nevěděla, s čím vůbec nepočítala a co si ani pořádně nedovede představit. Těhotenství ano, ale mimoděložní a navíc ještě prasklé? Krvácení do břicha? Pro ně oba naprosto neznámé pojmy.

„Musíte, prosím, ale ještě podepsat, že s operací souhlasíte¨, dodává doktor Svoboda.

„A když nepodepíši ?¨, tiskne znovu pevně ruce na podbřišek a celé tělo se jí kroutí v bolesti. Lékaři je jasné, že ji zatím nepřesvědčil. Chápe, že se jistě moc bojí, ale pro něho je pouhou ztrátou času dále diskutovat o tom, že a proč se má operovat.

A tak to zkusí ještě jednou: „Uděláme všechno, milá paní, aby to dopadlo k oboustranné spokojenosti dobře!¨, poklepává jí povzbudivě na rameno. „Ale čím déle to bude trvat než začneme, tím bude všechno pro vás i pro nás jenom riskantnější!¨, dodává důrazně.

„Když tedy myslíte?¨, kroutí se znovu v křečích. Pohlédne tázavě na manžela a tisknouc si jednou rukou podbříšek, nejprve se pokřižuje a potom přece jen podpisuje.

Doktor Svoboda odchází tedy se svým sekundářem Karlem, se kterým má dnes pohotovostní službu, začít se umývat do předsálku operačního sálu. Je odtud dobře vidět jak ji sestry ukládají na operační stůl, infuze kape, krevní konzerva tu musí být každou chvíli. Profesionální rutina se odvíjí jako už tolikrát předtím.

Přichází i přivolaný chirurg, aby se ujal své úlohy, v tomto případě ale jako narkotizér. Je v nemocnici teprve několik dnů. Z univerzitní kliniky, kde byl jako docent asistentem profesora, sem přišel na krátkodobou posilu. Zatím si ale nenašel a možná ani nechtěl najít příležitost, aby se představil lékařskému kolektivu ženského oddělení, takže se všichni tři vidí dnes poprvé.

Narkotizér ženského oddělení je totiž na dovolené a tento nově přišlý univerzitní kolega je v pohotovosti pro případ nečekané a neplánované narkózy, kdyby ho potřebovali gynekologové, jako je tomu právě dnes o Velikonoční neděli.

Pozdraví jen letmo. Viditelně z něho čiší klinický odstup k nim, operatérům pouhé okresní nemocnice. Zdá se, že i k narkóze jakoby přistupoval nerad. U vědomí toho, že snad třeba už ji dlouho prakticky nedělal...?

„Prasklá extrůvka, co?¨, prohodí k nim jen tak ledabyle a sebejistě usedá na své místo za hlavou pacientky, které nevěnuje ani pohled, natož aby k ní před narkózou krátce promluvil. Divný patron, myslí si oba gynekologové a vymění si významné pohledy. Takovéhle pracovní klima tu ještě nikdy nezažili. Asi chce dát všem pocítit svou klinickou nadřazenost?

Dříve než zaúčinkuje injekce narkotika, pootočí mladá žena trochu hlavu směrem k umývajícím se lékařům jakoby s otázkou v očích zda vše dobře dopadne. Doktor Svoboda na ni povzbudivě mrkne, přitom však koutkem oka sleduje sebevědomého chirurga.

Oba lékaři ukončili mytí rukou a začínají se oblékat do operačních plášťů. Po aplikaci narkotizační směsi do žíly a po počátečních obtížích se zavedením narkotizačního tubusu se docentovi zřejmě už povedlo zavést jej správně do plic. Teď už také pacientka nedýchá samostatně, neboť vzduch se jí přivádí přes kontrolní gumový vak, rytmicky stlačovaný narkotizérem. Zdá se, že je vše v pořádku.

Náhle však Karel téměř zoufale vykřikne: „Vždyť ten tubus přece vůbec není v plicích!¨ a ukazuje na vzdouvající se břicho pacientky. Opravdu! Začátečnická chyba! Veškerý dosud nafoukaný vzduch proudil do žaludku, místo do plic! Docent stojí udiven jako přimražený. Pro mladou ženu nečekaně náhlé ohrožení života! Její krev nutně potřebuje kyslík pro nerušené životní funkce mozku!

Doktor Svoboda pohotově přiskočí k operačnímu stolu a šetrně odstraní špatně zavedený tubus, z jehož konce kape žaludeční šťáva. Karel se vrhá na její nyní zmodralé rty, aby ji prodýchal z úst do úst než se tubus očistí a správně znovu zavede. Nedaří se mu to, neboť její ústa jsou plná kyselé žaludeční šťávy, což způsobuje, že u ní dochází k dávivému reflexu a u Karla k nucení na zvracení.

Narkotizér se konečně probere k činu a podtlakovým přístrojem jí horečnatě odsává z úst, aby se tubus mohl znovu zavést. To vše je teď nezbytně nutné, ale bohužel se tím ztrácejí další důležité vteřiny...

Když na krčních tepnách nezjistí žádný puls, provádí chirurg zevní masáž srdce. Ta však nepřináší žádoucí výsledek! Chápe se tedy skalpelu a bez dalšího rozmýšlení protne v pátem mezižebří vlevo hrudník. Do zející rány vloží svou pravici, chráněnou na rychlo nataženou sterilní rukavicí a provádí masáž srdce přímo.

Karel mezitím vyčistil pacientce ústní dutinu, správně zaintuboval a dýchá s ní přes kontrolní vak. Doktor Svoboda se ujímá přinesené krve k transfuzi a pohlédne přitom docentovi tázavě do očí. Ten pokývne hlavou na znamení úspěchu a se suverénním uspokojením vytahuje ruku z rány. Srdce tedy znovu funguje! Tím se znovu obnovuje naděje, že tato nešťastná příhoda snad nebude mít obávané škodlivé následky.

Následné odstranění mimoděložního těhotenství není pro gynekology žádným velkým problémem. Ošetření po řezu splasklé levé plíce přenechávají chirurgovi. Všichni pak s napětím čekají na okamžik, kdy se pacientka probudí z narkózy. Srdeční činnost, puls, krevní tlak, vše je v pořádku. Dýchá spontánně a pravidelně.

Čekají však marně, bezvládné tělo se neprobouzí! Na dotek reaguje povzdechem, jako by byla jen v povrchním spánku. Když se osloví svým jménem, jen zanaříká. Je doslova zajatá v krunýři vlastního těla, který ji pevně svírá a nedovolí, aby se z něj vlastní silou vysvobodila.

Je jasné, že se jedná o následek docentova nezdařeného úvodu do narkózy. Z nedostatku kyslíku vznikl otok mozku, s kterým nyní mají co činit. Narychlo přivolaný neurolog naordinuje a pak se ve dne v noci aplikují v infuzích příslušné léky, aby se tento životu nebezpečný stav překonal pokud možno bez škodlivých následků. Z bomby proudí nepřetržitě kyslík gumovou hadičkou přímo do plic pacientky.

Protože všichni doufají, že koma přece jenom skončí, střídají se i v noci postupně všichni lékaři oddělení v její blízkosti, včetně jejího manžela. I docent přichází pravidelně na vizitu, starostlivý a vůči gynekologům nyní znatelně vlídnější.

Zkušebními reflexy se docílí ale jen toho, že pacientka bolestivě vzdychne a zanaříká. Její duše je jakoby uzavřena za dveřmi vězení, které se nedaří odemknout.

Třetího dne ráno, v den velikonočního Vzkříšení, dochází konečně k tomu téměř neuvěřitelnému. Na oslovení pozvedne polomrtvá jakoby ostýchavě jedno, pak druhé oční víčko a udiveně se dívá kol dokola.

„Kde to jsem a co se vůbec se mnou stalo?¨, ptá se nechápavě. „Vždyť jsem byla právě na zahradě, plné jarního slunce a květů, šeřík už kvetl a nádherně voněl! A kde je moje kytice co jsem si natrhala? Nebo to byl všechno jen sen?¨

Nebylo snadné vysvětlit jí, dosud nic netušící, jak její život málem visel na vlásku nejen při operaci, ale i po ní. Pro ni otřesné, psychicky bolestné, až zoufale deprimující zjištěni...

Zůstala na ženském oddělení pod kontrolou a v léčení neurologa. Taky chirurg přicházel denně na vizitu. Udělal sice, i když docent, při úvodu hrubou začátečnickou chybu, ale nelze mu upřít, že úspěšnou vnitřní masáží srdce -naštěstí- zase vrátil už skoro klinicky mrtvou znovu do života.

Za tři týdny odjížděla s manželem v celkově dobrém stavu k opožděnému setkání s rodiči u vědomí, že se podruhé narodila. Nádhera velikonočního jara pomalu doznívala, ale to zraněné jaro v jejím nitru však přetrvávalo a s ním i naděje na lepší příští Velikonoce...
________________________________________