Takový tak trochu archiv, hříchů mládí.

Hradní paní Moudře se skrývá Hradní paní jen do svých hradeb ze slov postavených a prosta komedií již je touze své už blíž! Jen fraška nebo komedie? Obojí se šatem středověkým skryje. Vždyť v každém muži srdce bije pro boje příští v každých situacích. Však Hradní paní tu nezaclání pod oknem dneska v šatu bílém svém a rozhodně se dívat nechce na rozpustilé herce, co přišli do podhradí s citem hercům vlastním hráti komedie života. Spíš do věže se skrývá v hradech svých a prosta komedií zbytečných nechává vzlétnout holubičku tužeb neustálých z dlaní svých do širých polí pod hvězdami, kde z nebe padá bílý sníh a není třeba hráti již, když v srdcích jsme si blíž. Pryč s kejklířemi středověku! Já vidím hradem protékati řeku plnou ryb a ptačích skřeků a přitisknu si k hlavě deku, když jako Bílá paní tou řekou nechávám se unášeti, kde žádných komedií není, jen štestí v každém věku, co v odpuštění změní.

Rozžhavený kotouč slunce pálící na nebi posetém mraky. Města, v nichž vládne šerifova ruka zákona. Pistolníci chodící s kolty pověšenými proklatě nízko, které nenosí pro frajeřinu, ani jako módní doplněk, ale jako nutnost pro přežití. Kout světa, kde lze najít tři skupiny obyvatel: bílý osadníky, kteří se vydali přes oceán za lepším životem, lumpy, co chtěli zbohatnout jakkoli, jen ne poctivě, a indiány, původní obyvatelé světa, který rychle mizí a nahrazuje ho pokrok technologie. Tak takový je Divoký západ. Hlavní hrdina J.D. konečně po svém dlouhém putování, kdy byl nucen opustil svou rodnou zemi, narazí na městečko na kraji pouště, které nese poklidný název, avšak to stejné se nebude moci říct i o městu samém. Poklidné rozhodně není. Podle všeho to vypadá, že tu už nějaký ten čas nevládla ruka zákona. Buď je daleko nebo si právě odskočila na panáka do některého z lokálů. A tak zde platí nemilosrdný zákon psaný kulkami - zabij, nebo budeš zabit. Ale jelikož J.D. sám má důvod k tomu, proč před zákonem utíká, rozhodne se zde na čas uchýlit. Jenže ani pobyt zde pro něj nebude ani zdaleka tak poklidný, jak si představoval. Problémy si ho i na tomto bohem zapomenutém místě najdou. Příběh o muži, který hledá pravdu, utíká před zákonem a zaplétá se s bandity jen proto, aby přežil další den a přiblížil se k rozlousknutí tajemství, které skrývá ve své hlavě, jen si na něj nemůže vzpomenout... Podaří se mu to nakonec? Vzpomene si, co se onu osudnou noc stalo? A když ano, uleví se mu, nebo se to všechno jen zhorší? Dostane se mu zaslouženému klidu v srdci, nebo bude prahnout po pomstě?

Suomi

z každé toulky beru si list stromu, po každém dni list prázdného papíru

Povídka na pokračování původně psaná pro stmivani.eu.

citová hnutí...pnutí...žhnutí

(ukončeno)

Jmenuju se Tomáš Arthur a to, co se má právě stát, obrátí můj život dokonale naruby. Ale abych nepředbíhal a představil se. Právě dokončuji stavební školu a s jedním spolužákem se nám pomalu daří rozjíždět malou stavební firmu. Mezi mé koníčky patří adrenalinové sporty, cestování prolézání všelijakých tajemných míst. Můj nejlepší přítel, Petr Kříž. Je hubené drobnější postavy. Má blonďaté kudrnaté vlasy, které mu při větší délce tvoří „skvělý“ afro sestřih. V obličeji má ostré rysy, avšak jeho typickým znakem jsou odstáté uši, které jsou častým tématem různých narážek, či posměšků směřujících na jeho osobu. Má rozstudovanou jadernou fyziku. Studuje na dálku, neboť rád cestuje a nebaví ho sedět ve škole. Podle jeho slov se nenarodil, aby měl plochou prdel od sezení na židli. Spolu jsme toho zažili spoustu. Seznámili jsme se před několika lety v kanoistickém klubu a nějakou dobu spolu závodili na reprezentační úrovni na jedné lodi. Poté co nás ale zradil náš přítel a sponzor Jára Barkr jsme s tím přestali a šli si každý svojí cestou. Nicméně jsme i nadále zůstali v kontaktu a stále jsou z nás velmi blízcí přátelé. Teď je Petr na poznávací cestě skrz celé Norsko ze severu na jih a já pro něj mám zanedlouho jet na letiště do Katowic. A to jak se zdá, je zlomový bod v našich životech, neboť to, co se bude dít potom, nikdo z nás nečekal. Tak se přidejte k nám a prožijte věci, které se pohybují na samé hraně chápání našeho světa….

Mé jméno je Tomáš Arthur. Přáteli jsem nazýván jako spisovatel, dobrodruh, záhadolog. Do záhad jsem se pustil zhruba před dvěma lety se svým nejlepším kamarádem Petrem Křížem a vše to spustila opravdu podivná událost. Byli jsme společně na průzkumu tajemného podzemí hradu Krizstopor, když se po kontaktu s podivnou tekutinou rozzářil jeden kamenný oblouk. Petr se světla dotknul a zmizel. Po nějaké době začal být považován za mrtvého. Dokonce jsem měl řeč na jeho pohřbu. Tohle měl však být teprve začátek. Petr se po dlouhých třech letech vrátil snad ještě záhadněji, než zmizel a absolutně si nepomatoval, co se stalo, ani nevěděl, že byl ty tři roky mimo. Získal však schopnosti, které sice neuměl ovládat, ale několikrát se staly nepostradatelné. Uměl totiž vidět události z minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Události na Krizstoporu, byly tak nějak impulzem k hledání pravdy dalších záhad. Při pátrání jsme se setkali například se Simonou Hartlovou, novinářkou píšící pro časopis Tajemno. Měl jsem s ní těsnější vztah, jenže umřela. Může nás jen těšit, že umřela u toho, co měla ráda a to u řešení záhad. Dalším nepostradatelným pomocníkem se stal můj dlouhodobý kamarád Jonáš Vorel. Vrchní inspektor pracující v Praze. Taky bych měl určitě zmínit Radka Šmída, který je tak trošku sám záhada. Nevíme nic o jeho zaměstnání, o tom kde bere kontakty ani nic o jeho pohybu. Vždy se jen objeví a zase stejně záhadně zmizí. Při svých pátracích výpravách, jsme se však setkali například i s doktorem Wágnerem. Zdá se, že tento člověk pracuje pro vládu, ale podle posledních stop, je možné, že jsou jeho nadřízení z řad Iluminátů. Tohle už jsou ale jen dohady. A co Petr a já? Petra trápily jeho vize a zlé sny a proto se rozhodl odletět vyhledat do Jižní Ameriky tzv. časomágy. No a já jsem měl sice letět s ním, ale kvůli nečekanému úmrtí Simony a nezodpovězeným otázkám týkajících se Iluminátů a doktora Wágnera jsem zůstal a pátral po pravdě. Nicméně bezúspěšně. O Iluminátech jsem rok nic neslyšel a ani nic neviděl. Dokonce ani doktor Wágner se jako by vypařil. Nicméně jsem dopsal a vydal svou knihu "Záhady x" která slavila docela úspěch. To mě motivovalo a tak jsem napsal druhou knihu, tentokrát však sci-fi o konci světa. To bohužel už takový úspěch nemělo a tak jsem se vrátil k záhadám. Pátral jsem sám a řešil menší případy, než s Petrem, ale dalo to na knihu "Jak řešit záhady?". Teď se zrovna chystám na její autogramiádu. Dokonce se má vracet i Petr s Ameriky. Uvidíme, kam nás cesty osudu zavedou tentokrát...

Jmenuju se Petr Kříž. Ano, jsem to já, ten s vizemi ze všech možných míst a dob. Od doby co umřel Tomáš Arthur, byla prokázána existence iluminátů, Nikola Zárubová našla svou dceru Veroniku a její sestra Sylvie se s Jakubem Šimečkou vrátili k cestování v čase, uplynulo pět let. A nebylo to zrovna nudných pět let. Za utržené peníze z pokladu nalezeném v útrobách Radhoště, jsem začal hodně cestovat a dokončil jsem magisterské studium na jaderné fyzice. Možná vás to překvapí, ale v Las Vegas jsem se oženil s Natálií. Další věc, co nevím, jak se mi to povedlo, ale založil jsem klub záhadologů. Vlastně to bylo díky garáži, kterou Tomáš před svou smrtí koupil. Nazval jsem to Středisko záhad Tomáše Arthura a Petra Kříže. Ten název je kvůli tomu, že bez Toma by to nikdy nevzniklo. Nejprve to bylo o partičce přátel, co chtěla diskutovat o různých, již vyřešených záhadách a snažili se řešit nové. Postupně se to ale začalo rozrůstat a shodou náhod, se z nás stal oddíl. Museli jsme si pronajmout i větší prostory. Ano, začali jsme opravdu vést mladé záhadology a vydávali jsme i vlastní články. Později jsem se odhodlal i ke koupi redakce časopisu tajemno. Tedy alespoň většiny akcií. Natálie mi ale brzy dala kopačky, protože jí uchvátil jeden velmi úspěšný hokejista. A aby toho nebylo málo, tak mě totálně o všechno obrala. Jediné, co mi zbylo, byl klub a i s ním to vypadalo, že ho budeme muset zavřít. Naštěstí se z nenadání objevil starý známý a začal nás sponzorovat. Byl jim miliardář Jaroslav Barkr. Rozhodl se, nás sponzorovat natrvalo Jára je pro klub opravdu velkým přínosem. Nejenže, má přístup k informacím, ke kterým bychom se běžně nedostali, ale dal celý klub dohromady. Vedeme na dálku redakci Tajemna, máme pod sebou přes tucet dětí a hlavně, jsme funkční tým. Teď bych vám rád svůj tým představil: - Jana Smítalová – expertka přes internet. Co na internetu nenajde, to tam prostě není. Měla trošku problémy, když se nabourala do policejní sítě, aby z vězení dostala svého bratra. Dostala se z toho samozřejmě jak jinak, než přes internet. Žádný počítač před ní není v bezpečí. - Vojta Přibyl – dokáže se dostat kdykoli kamkoli díky schopnosti každého přesvědčit. Holky od sebe nestíhá odhánět a já teda netuším, co ony na něm vidí. Je to náš spisovatel. Jeho články zvedli procento našich čtenářů o 27%. - Nikola Zárubová – expertka přes podivné a tajemné tvory. Je dobré v jejich odchytu a rychle se učí myslet jako oni. Umí se rychle rozhodovat, ale je i dost rázná, což nás nejednou dostalo do problémů. Žene se do všeho příliš po hlavě, ale pro tým je nepostradatelná. - Radek Šmíd – po událostech, které se stali u Českých Budějovic před pěti lety, se Radek rozhodl odejít od svých lidí a přidat se k nám. Tvrdí, že zachytil signál někde z jiného času a prostoru a myslí si, že by ho mohl vysílat jeho otec, který se ztratil při pátrání po časových trhlinách, ještě když byl Radek malý. Je to trošku podivín a tajnůstkář, ale kontakty, které má, už několikrát překvapily i Járu a to je co říct. - Petr Kříž – a to jsem já. Mé schopnosti pro tým? Občas vidím vize ze všech časů a míst na zemi. Neumím to zatím dokonale ovládat, ale už jsem tomu blízko. Ale není to žádná sláva, dokázat něco takového. Pokaždé, když se mi nějaká taková vize zjeví, bojím se, abych v ní neviděl smrt svých přátel nebo sebe. Za ty roky, co dělám do záhad, jsem s tím chtěl už několikrát skončit, ale je to jako silná droga. Nejde to. Pořád aspoň čekám, kdy mě věci, co se ve světě dějí za rouškou tajemství, přestanou překvapovat. V tuhle dobu jsem ještě netušil, že s překvapení jen tak nevyjdu…

Ano, ano, zde budou povídky, básničky, které mě napadnou v zajetí lásky.

Myslím že víc psát nemusím.. :)