Mario de Janeiro

když rok zvítězí nad rokem
tak nazýváme pokrokem
to staré co je vylepšeno
znásobeno umocněno
upraveno odlehčeno
a co nese nové jméno...

kánoje nemaje
pohledem kloužu po hladině
od kraje do kraje
a nazpět k domovině
ucho svý údolním tichem
proplachuji...

duše je přežitek
a sládka slupek hoří
buldozer do kytek
té krásy
pásy boří...

snad jednou taky pochopím
že to co těžko uchopím
je cennější než statky (zmatky) vezdejší
hmotné že je vedlejší
ta naděje mě konejší...

Na jaře já držkou reju
záhony a při tom pleju
taky hnojím podobojím
nákupem se neukojím...

...a ty krabice s nanuky
...a paštičky, sýry, vína
...pak po půlnoci schůzka s Modiglianim, Dalím, Hemingweyem či jak se ten pisálek píše...

mlčím a na kolena klesám
moudrost tvou do kamene tesám...

Jeden co měl sladké rád
zapálil prý také hrad
protože byl na ženský
odnes to hrad slovenský..

Soukromá kremace
a život bez práce
v teplém domě
Stéčko pro tebe
a tip pro mě...

Sláva všem statečným koníkům a liškám...

kouzelné, vzácné, drahé vzpomínky v neobyčejně výztižné a přitom prosté poezii labutí...

kdybychom nebyli stydlíny
a mydlili rovnou na klíny
chyběly by nám mydliny
vzpomínek na lásky nevinný...

mě vyjevit se příčí
kde všude za Třebíčí
ztracené touhy křičí....

Ještěže v naší zemi
bezpečně dobře je mi
a jenom Barbucha
houká mi do ucha...

Bylo to na Strahově
vosum a nula
nad náma plula
dívčí těla
a každá chtěla...

V mihotavém svitu svíček
vyhledám svůj jahelníček
a propíchnu Kostěje
což světu jistě prospěje...

něžné, moudré bublinky...

čaruj, čaruj...

bezva kremace, na Saturnu jsem ještě nebyl...

Nejvíc mluví ten, kdo nemá co říct...