Tenkrát byla na Vysočině neobyčejně tuhá zima, střídavě bohatá na sníh, mráz a náledí. Nám lékařům nebylo ve vyhřátých pokojích a sálech zle. Byli to řidiči sanitek, saniťáci, kteří byli vydáni na pospas rozmarům přírody. Za ta léta služeb se však naučili v každém počasí nejenom vyjet, ale i umět se vrátit. Jsou přitom odkázáni sami na sebe, poněvadž jim za zády nestojí nikdo, kdo by jim v těžkostech poradil nebo pomohl a kdy musí svou vynalézavostí nahradit myšlení a zásah lékaře. To právě zažil v oné zimě nejmladší řidič naší okresní nemocnice, když měl dovézti z vesnice, vzdálené pouhých dvacet kilometrů, prvorodičku k porodu, který už probíhal nějakou dobu doma. Poznamenávám, že se udál ještě v době před-mobilní a pokusím se vyprávět jeho příběh tak, jak mi jej sám vylíčil… (*Pouze jediná povídka-tím bohužel bezkonkurenční- z poslední soutěže na téma "Zimní" * )

Škoda takových lidí, jako byli František a Tony...

WAYWARDOVI a Bíšovi

Zase si dáme celou řadu předsevzetí, ale...

Snad mi prominete trochu toho patosu, ale myslím, že ve chvíli, kdy se láme čas, bývá patos, ruku v ruce s dojetím, pokaždé přítomen...

S psychiatrem doktorem Hambachem jsem se kdysi seznámil v Norimberku na gynekologicko-psychiatrickém semináři. Téma bylo: ¨Problémy dívčí puberty¨. V polední přestávce mi začal vykládat svou zajímavou story.

..

...na hraně mezi tmou a světlem...

vám všem tady v modru...

...

Kvůli nedostaku času jsem do zimní soutěže vložil jedno své poněkud starší dílko; z míst služby vlasti...

..

písní

..skoro normální fotbalové utkání..

...

...

Dva pohledy.