Bílý šeřík

Taková výška. Ještě teď si vzpomínám jak sedím v koruně starého šeříku a dívám se dolů pod sebe z rohu tarasu. Prý kvete bíle, ale čím dál míň. Já to ještě nikdy neviděl. Na Velikonoce, když sem jezdíme, je ještě brzo a v létě už pozdě. Sedím v koruně a připadám si jako pták. Dole v údolí jsou paneláky, ale tady je vesnice s králíkárnama, slepicema a psem u boudy.

"Okamžitě slez dolů! Jak tě to napadlo? Spadneš a zabiješ se."

Ve spěchu šlápnu na suchou větev, která se mi zlomí pod nohou. Trochu zavrávorám, ale pevně se držím rukama. O mámu se pokouší mdloby. Začnou se mi klepat nohy, ale v pořádku slezu a naberu směr do zahrady, abych se vyhnul pohlavku.

Nikdo už neví, jestli ten proutek šeříku zasadil praděda jako symbol nového začátku, když se s rodinou přistěhoval. Nejspíš to tak bylo, když dům vybral podle zahrady. Tenkrát mu nevadilo úzké strmé schodiště do druhého patra, ani to, že je v přízemí trochu velká předsíň a o to menší pokoje. Ta zahrada za to stála. Možná proutek zasadila poslední německá rodina jako zárodek naděje, která snad už jen poroste.

Ať už to bylo jakkoliv, šeřik rostl dlouhé roky. Neodmyslitelně patřil k domu, stejně jako praděda nebo Němci. V zahradě stojí altán s malou dílnou. Klíče od dveří jsou pořád na stejném místě, děda prostě má rád pořádek. Je to vidět na všem. Srovnané nářadí, roztříděný dřevník, stvoly česneku v rovných řadách. Tak se chvilku skrývám, než mamka trochu zapomene.

Jít osudu vstříc, nic jiného nezbývá. Nejde zastavit, nejde vyčkávat. Den za dnem následují další kroky. Už jsem nebyl kluk, když praděda cestou z města upadnul. Zamotala se mu hlava, nohy ho neposlechly. Situace se několikrát opakovala, už nemohl docházet ze svého bytu na okraji města na oběd. Už nemohl zůstat ve svém bytě sám. Úzké schodiště a malé přízemní místnosti nakonec rozhodly o tom, že praděda šel do domova důchodců. Já nesouhlasil. Věděl jsem, že to tak nemá být, že je to křivda. Nejspíš to bylo tím, že jsem byl moc mladý, taky jsem nevěděl, že je babička nemocná. V té době začaly spodní větve šeříku usychat a když se děda vypravil, že ho pokácí, babička ho bránila jako vzpomínku na své dětství a svého otce. Šeřík se po zimě, kdy praděda zemřel, už nezazelenal.

Toho dne mi v hlavě zněl hoboj. Nástroj s nejsmutnější hlasem. Toho dne po pohřbu babičky jsem si všiml, jak dvůr osiřel.