Království na týden

Mává na mě z fotografie a na dvoře okolo jsou řady naštípaného dřeva. Nedávno nechal dělat plynové topení, ale jeho starý dům má radši dřevo. Silné kamenné zdi prohřeje jako vlídné slovo nebo horký čaj a pak dokáže obejmout. Zůstal tu sám. Nejdřív odešli rodiče, pak děti a nakonec milovaná žena. Možná v těch chvílích si říkal, co by zdi vyprávěly, kdyby mohly mluvit. Kdo tudy prošel, jestli zde zůstal někdo sám jako on. Čas se posunul, odešel děda a nakonec i dům.

"To je naše království. Vid, tati?"
"Jo, to je naše království na tejden. Snad nám vyjde počasí. Dneska je škaredě, tak pojedeme do Ústí na nákup a cestou se někde stavíme. Ukážu ti jednu studánku a možná rozhlednu. Jestli nebude pršet."
"A pak se vrátíme do království?"
"Jo a uděláme si nějaký dobrý jídlo."

Z hotelu Máj zbylo jen betonové torzo. Kde jsou časy jeho slávy devadesátých let, kdy nad vchodem plápolaly barevné vlaječky. Mám pocit, že dosud uvnitř hoří. Dým z požárů začernil sazemi stíny prázdných očí vybitých oken. Prší čím dál víc. Omšelé parkoviště před nákupním centrem. Před vchodem páchnou cigarety a špinavé bistro. Rajon rachetických postav spíš jen siluet lidí. Nepatrný náznak toho co z nich zbylo.

"Pozvu tě na kávu. Třeba přejde ten déšť a projdeme se po městě."

Tam nahoře u rozhledny s námi byl děda tak dvakrát. Vždycky ukazoval prstem do krajiny a dával jména místům, která jsem ztěží hledal. Všechna ta jména mi zněla tajemně. Mariánská skála, Milešovka, Větruše. Německý zámeček Větruše byl v té době už jen ruinou. Děda jeho historii znal a pak viděl, jak se mění v trosky.

"Máme město jako na dlani. Celé údolí. Támhle je Střekov. "
"Přestává pršet."

Mlhy se valí ze svahů do údolí a já se dívám na na Labe a hledám most Edvarda Beneše. Řeka odnesla krev, osudy, životy a ten klučík vedle mě se má nejlíp. Nic z toho neví. Žije v království a každý den je na výletě.

"Je to nádhera. Jak za starých časů."

Číšníci ve špalíru nesou pokrmy ke stolu za námi. Mají sladěný krok. Káva je černá a hořká. Stylové tapety a tichá muzika. Směješ se a ten malý uličník se vrtá v polévce. To je nová Větruše. Děda ji opravenou viděl. Líbila se mu. Malýmu by nejspíš řekl: "Hitlera na vás, hřebíky byste žrali." Věděl o čem mluví a možná by to už ani neřekl. Sledoval politiku a dalšího Hitlera se spíš obával. Vede sem lanovka z města, projedeme se.

Občas do mlhy zasvitne slunce. Silueta Střekova se ztrácí. Jdeme k šikmému kostelu a dál bez cíle procházíme městem. Nevypráví. Příběh byl zapomenut. Vrstvy betonu jsou jako deska na kryptě. Jen kostel zůstal osamoceným patronem starého města. Znal příběhy lidí, kteří zde mluvili ztišeným hlasem. Jejich smutky, obavy a hříchy. Co mohl poznat jiného?

"Tady bydlel děda."
"Děda přece bydlí s babičkou v Jihlavě."
"Máš pravdu. Praděda. Tam dole pod námi je studánka. Dům prodali, už tam bydlí někdo cizí. Tak se aspoň podíváme ke studánce."

Jen málo věcí se změnilo v tom zapomenutém místě nad městem. Jen děda nemává jako na fotce a kdosi cizí si možná říká: "Co by zdi vyprávěly, kdyby mohly mluvit. Kdo tudy prošel." Čas se posunul a já vím, že dnes už bych dokázal zabít králíka a vím, že bych nepustil psa z vodítka jen proto, aby měl radost. Znovu bych si přivoněl k floxům a pak bych šel zaklepat na okno kuchyně.