Nádech

Utíká, jak nejrychleji dokáže. Rovně středem louky až k remízu a dál zase loukou do vysoké trávy pod jabloně u cesty. Pak začne trochu kličkovat, neví si rady. Znovu se rozbíhá, cítí jak jí srdce bije, jak jí krev proudí a vzduch trhá plíce. Po chvíli si lehne na okraji louky a popadá dech. S bráchou si vyčítáme, že jsme neposlechli babičku, když říkala, ať jí nepouštíme z vodítka. Nechce se nechat chytit, ale už tak neutíká. Nemá dech po letech u boudy na dvoře. Nejspíš taky ví, že už možná nikdy utíkat nebude.