Každý den se počítá

Neměla jméno, byla prostě jen kočka. Stejně jako ty před ní, stejná jako všechny. Dostávala mléko do misky v zahradě a odpracovala si ho. Jen nesměla mít koťata. Každý věděl, co se dělá s koťaty na vsi. Jednou jsem to viděl.

Pak se ztratila a děda se ptal, jestli ji někdo z nás neviděl. Neviděl a mně bylo jasné, že ji musíme najít dřív než on. Později mi ten seník trochu připomněl scenérii Vánoc. Jesličky. Trojice. Kočka ležela se dvěma koťaty na seně a bylo v tom cosi posvátného. Proč dospělí nechápou krásu...?

S bráchou jsme věděli, že dřív nebo později je zde děda najde. Hráli jsme o čas. O každý den. My a kočka proti dědovi. Děda byl naštěstí tou dobou ještě v práci, vracel se odpoledne a pak něco kutil za domem v dílně. My si od té doby hráli u seníku dole v zahradě. Věděli jsme, že ho bolí noha a on věděl, že když půjde za námi, že budeme chtít, aby s námi hrál fotbal. Zůstávali jsme v zahradě až do tmy, dokud nás nevyhnala zima a něco jako strach z tmavých koutů, ale strach to nebyl.

Spokojení jsme byli, když se nám podařilo kočku nakrmit. Dalo mi hroznou práci, nesmát se u oběda, když si brácha cpal řízek do kapsy u kalhot. Nejvíc pak, když se babička divila, že ho tak rychle snědl a když říkala, že bude král oběda, až dojí i brambory. Koťata už byla slyšet a my jen čekali, kdy se prozradí.

Netrvalo dlouho a babička koťata našla. To ráno jsme dlouho spali. Asi na nás dopadla únava ze dnů, kdy jsme byli až do stmívání venku a taky jsme si neuvědomili, že je sobota. Koťata už měla otevřená očka a asi i babičce přišla prostě roztomilá. Když řekla: "Jsou jen dvě, ty se podaří někomu udat", spadl mi kámen ze srdce.

"Babi, dáme jim jména?"