Jako kameny

Heřman jsme mu začali říkat až pak, ale předtím to byl Hermann. Víš podle koho... Ale potom, my jsme tomu opravdu věřili, že si uděláme svůj stát. Že se nebudeme muset někomu klanět. Že budou mít lidi práci a budou se mít dobře, ale to bylo tím, že jsme byli moc mladí a měli za sebou takový dětství. Měli jsme pořád hlad. Máma byla doma a brzy umřela. Nikdy se z toho náletu nedostala a tátu pak zavřeli za kolaboraci. Nejdřív Němci a pak komunisti. Byl prostě na špatným místě. Mezi dvěma kameny v mlýnku. Pořád bitej. Tak jsme se starali sami, ale nešlo to. Byli jsme děti. A pak přišli komunisti a my byli hrozně naivní. Jasně, že si to udělali pro sebe. Pak mi to bylo jedno. Měl jsem svojí rodinu a musel se otáčet a nechtěl jsem aby moje děti zažili válku. Co se délo v Rusku, dlouho nikdo nevědél. Heřman byl tvrdej. Když pil tak se bil a byl schopnej vymlátit celou hospodu. Kolikrát jsem ho tahal z průšvihu. Byl mladší, menší a měl horkou hlavu. Pak se trochu uklidnil, ale pořád to v něm bylo. Byl to rváč.

Nikdy jsem nevěřil na pána Boha. Nebyl jsem k tomu vedenej, to víš u nás doma to bylo jinak a pak jsem už uvěřit nemohl, ale mám rád řemeslo a líbí se mi práce starých mistrů. To je přece nádhera, co uměli s kamenem a se dřevem. Třeba v Mostě, když odpalovaly ty domy, já tam tenkrát byl, to byla škoda, zničit takovou práci, ale lidi tenkrát i uměli. Jak převáželi ten kostel, to byla machrovina. Na to koukal celej svět. Dole v Ústí je šikmej kostel. Byl tak postavenej, že vydržel i nálety.

My jsme na tom byli stejně.