Nejlepší smrt

"Musíš se pořádně rozmáchnout a trefit ho tady za uši. No, to je málo. Ten se teda vzpírá. Takhle."
Hlava zůstala bezvládně viset.
"Teče mu krev z čumáku."
"Musím ho říznout, aby krev vytekla."
V zadních nohách zaškube.
"To víš, dneska se k tomu nikdo nemá. Všichni chtějí jíst maso, ale že musíš klepnout králíka se kterým se pipláš, to je věc druhá."
"Dědo, my jsme je měli pojmenovaný. Tenhle byl Kamil. Ve třídě máme taky Kamila, ale moc se nekamarádíme, tak mi to ani nevadí. Ty oči jsou hrozný."
Stejně je mi ho líto, ale dědovi to neřeknu. Před chvílí byl naživu a teď je z něj kus masa.
Odřezává kůži a kusy tuku hází slepicím. Ty se vždycky seběhnou a přetahují se. Slepice nemám rád. Všude serou a divně koukaj.

Je tady na prázdninách jako my. Jenže je už hodně stará a špatně chodí. Každý den se zastaví a povídá si s babičkou. Moc jim nerozumím, jsou to takové řeči. Co bylo dřív a pak kdo umřel. Co dělají vnoučata a co se stalo kdysi dávno v jiném světě. Ve světě černobílých fotek.

Kůlny za domem byly moje skrýš při hře na schovávanou. Při osamělém čekání jsem si krátil chvíli prohlížením dědova nářadí. Jednou, když jsem zaslechl, že brácha otevírá dveře, jsem se schoval do zděné niky a myslel si, že mu proklouznu až bude za zdí. Jenže tam byly ty napnuté králičí kůže. Málem jsem do nich vběhl. Udělalo se mi z toho zle a brácha mě zapikal.

Tato kůže bude bíločerná. Králík je jako vysvlečený jen v huňatých ponožkách, hlava se mu kývá a ty oči....
"Je lepší jména nedávat, to je pak člověku líto.
Nebo dát jméno po někom, koho nemáš rád. Kdysi jsme tady měli prase a to bylo dost horší. To musel zabít řezník."
Odpoledne se v kuchyni sešlo hodně lidí a mluvili nahlas jako námořníci, kteří se neslyší přes hluk moře. A tak jsem zjistil, že mám pradědu a prastrýce a vzpomínal na obrázky pravěku od Zdeňka Buriana. To slovo "pra" ve mně vyvolávalo pocit něčeho dávného a nepochopitelného. Pravék byl nejspíš černobílý.
Prastrýc se vracel pěšky z města domů. Měl to cestou do kopce a v létě přicházel upocený, někdy přišel do kuchyně, jindy pokračoval přes dvůr na chalupu za svojí maminkou, která tou dobou odpočívala po obědě.

"Když někdo umře, tak zmizí" řekl mi jednou brácha.
"A kam jako zmizí?"
"To nikdo neví."
"Ale já nechci nikam zmizet."

Dny toho léta splynuly. Večery sčítal pastýř ovcí nad manželskou postelí. V soumraku seděl u svého stáda a na klíně mu leželo jehně, on ho láskyplně pozoroval. V mých představách se jehně měnilo ve stažené králičí tělo a dál mi v uších znělo: "Když někdo umře, zmizí."
Ten den nebyl prastrýc jen upocený, byl i udýchaný a znepokojený. Jejich chalupa byla zamčená. Nemohl se dostat dovnitř, protože klíče byly dosud v zámku. Stará paní se na jeho klepání a volání neozvala, tak se přišel zeptat, jestli se u nás během dne nezastavila. Nezastavila. Nakonec se do domu dostal oknem v ložnici a potvrdilo se, co mu dříve proběhlo hlavou. Stará paní zmizela, zůstalo po ní jen tělo v peřinách. Za nedlouho přijela sanita a dva muži prošli přes dvůr s nosítky sem a za chvíli zpět.

"Aspoň to měla doma a ve spaní. To je nejlepší smrt."
"Včera jsme spolu ještě mluvili. Radovala se z vnoučat. Vůbec by mě nenapadlo, že spolu mluvíme naposledy."

Další večer pastýř připočítal a já si ho před spaním prohlížel. Byla to taková naše hra. Když jsem dlouho sledoval pastýře, pohnula se některá z ovcí a když jsem sledoval ovce, pohnul se pastýř. Možná drží to jehně, protože má strach, aby se mu někam nezaběhlo, aby mu nezmizelo.