Lipky v lípě

V koupelně v horním patře je okno zavřený okenicí a tím se dá vylézt na plochou střechu kurníku a odtud se dá seskočit na dvorek s králíkárnama a chlívkem. Branku nikdo nezamyká a pak už jen proklouznout pod okny. Občas se to hodí. Občas je lepší zmizet. Jednou z téhle díry vypadnu, ale zatím to nejde. Nejlepší je to venku s klukama. Vyjdeme si nahoru k lípě, tam nikdo nechodí. Vylezeme si do větví a díváme se dolů k hospodě a pomníku a ukrajujem léto. Není co dělat. Dny splývají. Ještě vloni jsme tu lítali po zákopech a hráli si na vojáky, ale letos je to jiný. A po tom průšvihu si dávám pozor.

Když jsem byl malej, hrozně jsem se ho bál. Máma mi říkala, že je to Pérák a já nevěděl, co to znamená. Prý po setmění unáší děti. To mi stačilo. Navečer šel vždycky okolo našeho domu. Cestou z města podél silnice. Několikrát jsem ho viděl docela zblízka. Přes plot zahrady. Utíkal jsem domů nebo se schoval u dřevníku a poslouchal svůj zrychlený dech. Pořád vidím tu černou siluetu bez tváře. Na zádech nosil batoh s přeskami. To asi na ty děti.

Černá silueta mě teď straší ve snech, ale není to pérák. Vidím to staveniště. Vidím, jak ho táhnou a on se jim brání. Jenže je jich víc, to je jejich styl. Nic proti nim nezmůže. To už začíná volat o pomoc, jenže tam ho nikdo slyšet nemůže. Smýkají ho po zemi. Dostává rány. Snažím se mu pomoci, ale nemůžu pohnout rukama, nohy mám ztuhlé, ani křičet nemohu. Pak se probouzím.

Tohle město nestojí za nic, příroda je tu krásná ale lidi nato kašlou a tak mizí pod pásy buldozeru. Viděl jsem zlomený krucifix a kvetoucí lípy pohřbené pod tunami hlíny. Dobětice. Tak se ta vesnice jmenovala. Bude tam sídliště severní terasa a všude ty sudy s asfaltem. Zase ten asfalt. Chodím teď k lípě. Tu snad nezavezou, je na kopci.

Dneska už vím, že se jmenuje Derner. Bydlí za kopcem a okolo nás se vrací domů z práce. Vypadá, že za sebou něco vleče, ale nikdo neví co. Obličej má plný vrásek a nosí pořád to stejné oblečení. Je jeden z těch co tu byli i před válkou. A možná to zdejší místní trochu trápí. Určitě ví, komu jaký dům patřil. Kdo byli ti lidé, co museli odejít. Bydlí se starou paní o kterou se stará. Možná je to jeho matka. To nikdo neví. S nikým nemluví. A tenkrát mi došlo, že válka skončila teprve nedávno a v některých z nás dosud válka vře.

"Jirka po prázdninách nepřijde. Nevím, co je s ním. Nikdo o tom nechce mluvit. Jen vím, že byl v nemocnici, kde je teď to nevím. Jestli žije.... "
"Taky mě to napadlo. To je blbý. Tak to vůbec nemělo bejt. Jsou to blbci."

Děda si ten dům vybral podle zahrady, tak pěknou zahradu žádný jiný dům neměl. A prostředkem vedle záhonů byla řada starých hrušní. Máslovek. Jednou jsem vyplivl vosu. Našel jsem pod stromem pěknou hrušku, tak jsem se do ní hned pustil a najednou cítím, že se mi něco hýbe v puse, tak jsem to vyplivl a jen jsem viděl, jak vyletěla vosa. Byli jsme oba asi stejně vyděšení a oba stejně rádi, že to tak dopadlo. Nevím, proč ti to říkám. To je jedno.

"Neměl si jich všímat. Nestalo by se to."
"Jenže koho by napadlo, že ho natřou asfaltem? Prej aby věděl jaký to je bejt černej."

Tak nějak si představuju, že to bylo na konci války. Ať jsi byl Němec nebo Čech byl jsi rád, že jsi to přežil. Jako s tou vosou. Němci jako vosi zdrhali a Češí si oddechli, když si představili, jak to celý mohlo dopadnout. Co ale dělal Derner? Proč nezdrhl s Němcema. Oddychl si, když zůstal v celé vesnici sám?

"Hele borci co mám. Našel jsem je u hospody. Kdo si dá? Máte někdo sirky?
Fakt nikdo?"
"Vezmu je doma, ale teď tam nemůžu, už by mě nepustili ven."
"Tak třeba jindy. Schovám je tady v lípě. Lipky v lípě."

Doma je zase řev. Táta se vrátil z hospody. Slyším jak řve na mámu. Lítá nějaký nádobí. Nejdřív jsem se lekl, že je to kvůli těm sirkám, ale to určitě není. Mám pocit, že to nevydržím. Minule jsem šel dolů a bránil mámu. Táta mě málem zabil. Zdrhám ven oknem v koupelně. Je krásná noc plná hvězd a ještě docela teplo. Nevím, kam mám jít a co mám dělat. Jdu nahoru k pomníku, ale svítí tam lampa, jdu dál nahoru k lípě. Sednu si a vzpomenu si na sirky v kapse. Dám je k cigaretám do lípy. Nevím co dělat, poslouchám cvrčky, pozoruju hvězdy a z dálky kdesi v hlavě slyším křik rodičů. Přechází do křiku Jirky, když se horký asfalt dotkne jeho kůže do křiku lidí ze stavby a hluku buldozerů zahrnujících koruny právě kvetoucích lip a trpícího Krista. Do ticha.

Když se pak pozdě vracím domů v zamyšlení překvapí mě známá silueta může. Pérák. Pozdravím ho: "Dobrý večer" a on mi stejně tak odpoví a usměje se.