Co mi řekla voda

Voda plyne jako čas jako život.

"Mám tě. Tr trtrr. Dostal jsem tě, jseš mrtvej. Musíš si lehnout."
"Nedostal, netrefil jsi mě."
"Jsem Čech a ty jsi Němec. Ty jsou slabší. Trefil jsem tě. Lehni si, jinak nehraju."
"Ja chci bejt taky Čech."
"Jenže Češi po sobě nestřílí."
"Tak ja si lehnu a budu pak Čech a ty Němec.
"Viděls ty patrony, jak má děda? Ty jsou ostrý. Prý zažil válku."
"Jo, ale ty má z vojny."
"Jaký je v tom rozdíl?"
"Na vojně jsou jen Češi a cvičí se na válku."
"A kdy bude válka?"
"Zdrhej, zrovna teď je válka. Tr trtrr."

Do té studánky jsme chodili pít, když se nám nechtělo do světnice a hlavně byla to ta stejná voda. Děda nám to říkal. Odjakživa patřila studánka k domu a k zahradě. Dřív jich bylo po vsi víc, ale komunisti je zavezli hlínou. Jen tato zbyla a děda se o ni staral. Říkal, že je po Němcích a že je v ní lepší voda, než mají ve městě. Ta se prý nedá pít. Nechápal jsem to. Přece teče ze země a okolo je bláto.

"Mohli bysme někdy jít k bunkru a tam nahoře jsou prej starý zákopy. Táta tam, když byl kluk, našel zrezlej bajonet."
"Českej nebo německej?"
"Nevím, to je jedno."

Ta voda, ten pramen je život. Tak samozřejmý, když je nadosah. Tak potřebný, když ubývá. Jsou věci o kterých ani nevíš, že tu jsou, než zmizí.

A pak jsme šli cestou mezi zahradami. Místy voněl kopr, jinde páchl kompost. Vysoká tráva v kopcích už byla suchá. Za zahradami se vinula úzká pěšina loukou. Dosud zněly hlasy cvrčků. Konec léta. Teplý vítr tam na kopcích nesl vůně sena a bylin. Kamenná rozhledna je už roky zavřená a opodál betonový bunkr s výhledem na Ústí. Dnes jsem si nechtěl hrát na válku. Má mysl byla jinde. Ani brácha moc nemluvil. Dostali jsme vynadáno od babičky a pak od dědy. To bylo horší. Za ty náboje, který jsme si vzali z vitríny u dědovy fotky z vojny. Chtěli jsme je rozdělat a podívat se dovnitř, ale přišli na to. Bunkr je pořád stejný. Minule jsme byli uvnitř a podlouhlým hledím jsme se dívali na město pod námi. Dveře jsou pancéřové. Zvenčí jsou matky a uvnitř kličky. Když budeme šikovní, dostaneme se dovnitř.

Voda teče a generace lidí mizí a přicházejí. A ti noví se úplně stejně sklání k pití. Skoro jako v posvátné úctě. V tichu pak můžeš poslouchat, jak plyne tvůj život. Jako voda. V tichu to tak nebolí, slyšíš její hlas a víš, že to tak má být.

"Když jsem měl desáté narozeniny vtrhli sem Rusové. Měl jsem upečený krásný dort a děda mi říkal, ať si ho sním, než mi ho ti Rusáci sežerou. Věřil jsem, že by mi ho snědli. O pár dní později postavili stráž nahoře u hospody. Mladý voják tam stál celý den a neměl u sebe kromě samopalu nic. Žádné jídlo a ani pití. Těch pár dní ještě pořádně zasvitlo a chlap byl doslova vyřízený. Děda mi řekl, abych mu donesl džbán s vodou. Šel jsem do studánky a natočil tu ledovou dobrou vodu a donesl na kopec vojákovi. Ten na mě hleděl a vůbec nechápal, co se děje. Ukazoval na džbán a na mě. Chvíli jsem nerozuměl, co po mně chce, až pak mi došlo, že se mám napít jako první. Když viděl, že piju, vytrhl mi džbán a téměř celý ho na jeden zátah vypil. Normálně se do něj vešly tři piva. To jsem ještě nikdy neviděl. Ta voda byla ledová a on ji pil jako zvíře. Teď to, táto, vypadá, že Rusáci odtáhnout zpátky."

"Ten horní jsem povolil, ale spodní jde blbě, asi se tam dostal písek. Pojď ty, ty máš větší sílu."
"Dveře už jdou, ale co je to za strašný smrad?"
"To je z tý krabice v rohu. Vypadá to jako nějaký hadry, ale jsou to mrtvý štěňata. Někdo je tam musel zavřít, asi se jich chtěl zbavit. Zavři to. Jdeme pryč. Je to hnusný."
"Jak to někdo může udělat?"


Po letech dům prodali a ze zbytku peněz po dědovi opravili studánku. Dnes tam visí tabulka s jeho jménem. A já si občas vzpomenu. Děda věděl, že je v lidech tma. Poznal ji jako dítě za války. A taky věděl, že voda je život.

Voda smývá nečisté. Prach z rukou. Smutek z duše. A odnáší lidské příběhy do hlubin země.