Rekapitulace životní situace - ROZVOD

Rekapitulace životní situace - ROZVOD
Napsal mi jeden kamarád… a tak se stalo… že jsem nahlédla na literární weby, kam jsem dřív psala. A když už jsem tam byla, tak jsem nahlédla i do tvorby svého bývalého manžela. A ejhle… cože to píše o mě? No… početla jsem si. Neuvádím zde záměrně název díla, ani autora. Pro bývalé i současné přátele upřesňuji jeho slova zveřejněná ohledně naší životní události – rozvodu… Pro ostatní je to třeba trocha písmenek k zamyšlení.
Nejde o nějaké dílo, a tak ani nedodržuji nějaká pravidla. Takhle to doplnil a napsal můj život…

- Bejvalky? To jich bylo víc?
No jo. Po tobě to byla Ivana. (Před Ivanou byla další velká láska, která mu utekla s jiným mužem do Německa… Ivana se stala náplastí na toto ponížení a bolest…) Máma Klárky a Lucky. S tou jsme se rozešli, když bylo holkám 10 a 6, pak jsme nějakou dobu žili odděleně a pak se rozvedli. (Mezitím byly ještě dvě milenky…) A holky zůstaly u mě. To už byly velký, 16 a 12. To už jsem byl s Věrou.
- A ta byla jaká?
Ze začátku moc hodná, taková ze všeho vyplašená, všechno pro ni bylo nový. Bylo jí pětatřicet, měla dvě děti, ale připadalo mi, že je snad ještě nepolíbená. Tenkrát mi to přišlo hezký, že potřebuje moji ochranu a podporu. Že jsem pro ni byl ten rytíř, co jí zachránil. Jenže časem i tohle zevšední a pak začneš mít pocit, že to není úplně dobrý. Ale nechci lhát, fungovalo nám to docela dobře šestnáct let. Občas mráčky občas sluníčko. Tak jak to bývá. Jenže pak přišel Covid a všechno se to podělalo.

Dnes už vím, že přesně tohle je znak manipulátorů: „ochranu“, „podporu“, „rytíř, co ji zachránil“, „časem i tohle zevšední“.

Ale to jsme odbočili, co se stalo s tou … Věrou?
Já to vlastně moc nechápu. Žili jsem spolu a těsně před tou údajnou pandemií jsem si řekl, že by si zasloužila nějakou tu životní jistotu, co kdyby se mi něco stalo, už nejsem nejmladší, že jo…
- No, to vlastně nejsi.
Hele! Ale jo, máš pravdu. No, a tak jsem jí požádal o ruku (po 17ti letech), jako že kdyby se stal nějakej malér, tak aby měla práva. Třeba zajít do nemocnice, nebo právo na majetek … prostě, aby nezůstala na holičkách. Jenže krátce po svatbě jsme na táboře poznali děti z dětského domova. (6 sourozoneců)
Hmmm. „… aby měla práva. Třeba zajít do nemocnice“ = tuto zkušenost jsme totiž zažili. On musel na operaci, a já jsem pro doktory byla „nikdo“, nebyla jsem pro ně žádná příbuzná… Takže tady řešil spíš svoji potřebu, ne? Denně jsem za ním chodila…
„Právo na majetek“ = ó, jak velkorysé! A že se takto neprojevil při rozvodu?
A sakra… kde je ta láska???

- Ale já jsem Tě přerušila, co bylo dál?
Tak na tom táboře byly dvě sestry a Věra přišla s tím, že jim budeme pomáhat a že si je vezmeme do pěstounské péče. Vážně? O tom tedy nevím. Společně jsme se na tom dohodli, a já jsem byla ta, kdo postupně váhal víc a víc… Teda, ono to nebylo hned, ale přes hostitelskou péči jsme došli až k žádosti o pěstounství.

- Ale to je přece hezký…
Jo bylo by, jenže nejdřív ta starší – Izabela – došla k závěru, že k nám nechce. Neřekla proč, ale odmítla to. Rok téměř každodenní péče na dálku, i osobní návštěvy v dětském domově, i její pobyty u nás… byl ztracený čas. Se sebepoškozováním úplně nepřestala, a kvůli její agresivitě bylo rozhodnuto o jejím přemístění do dětského domova s větší ostrahou, takže i proto nebyla vhodná do pěstounské péče. Jen nás využívala… Tak jsme se báli, že to vzdá i Sandra, ta mladší, ale ta ne, ta k nám chtěla a musím říct, že jsme si začali moc rozumět. Hlavně vy dva, a nejlépe někde sami… Najednou jsme měli třináctiletou dceru. (12 let) Tedy, aspoň já jsem to tak chápal. Jenže právě v té době zavřeli školy a začala fungovat řada omezení. Takže jsme seděli doma, Sandra, vytržená z dětského domova, se učila na dálku s učitelkou, kterou viděla jednou v životě a samozřejmě bylo nutné se jí věnovat. Učil jsem se s ní, hráli jsme hry a samozřejmě se sblížili. To Věra nepřenesla přes srdce. Lež!!! Začala Sandru obviňovat z toho, že se do mě zamilovala. Sandra mi to řekla. A bylo to na ní vidět… Kdyby to nebylo smutné, bylo by to k smíchu. Smutné to bylo především pro mě. Vy jste po domě chodili jak dva zamilovaní a šťastní pávi. Cítila jsem se jako vaše služka, jako někdo třetí, kdo vám ve vašem štěstí překáží (Sandra mi říkala „turbomyš“, vzpomínáš, co jsem všechno musela zvládnout?)

Nejdřív nám začala diktovat různá omezení a zákazy (to jsem začala dělat poté, co jsem vás přistihla v objetí, Ty ruce pod jejím tričkem na zádech ve výši podprsenky, 60 a 12 let, tehdy se moje tělo proměnilo v solný sloup, nevěřila jsem vlastním očím a rozbil se mi svět…, a Sandra Ti řekla: „Ona se na nás dívá“), jako že nemůžeme spolu být sami, že si nesmíme telefonovat… Dala jsem vám rok na vzpamatování ze zblázněné chemie. Moje hlava to vůbec nemohla pochopit, moje srdce se rozbilo na tisíc kousků… (nevydrželi jste bez sebe ani 24 hodin, zažívala jsem neuvěřitelné peklo… po nocích jste si psali, založili si tajnou skupinu, abych nebyla v komunikaci, … Ty jsi za ní jezdil domů z práce v pracovní době…)

Nepomohlo vůbec nic, ani když jsem se dobrovolně vydal k psycholožce (nikdy jsi u psycholožky nebyl, byl jsi 1x na regresní terapii), nebo souhlasil s rodinnou terapií (byli jsme tam 1x, byla to šaškárna, protože jste zase oba lhali a doktor sdělil, že nemůže odhalit lež, o tom to sezení prý není… aha… tím pádem bylo všechno zbytečné). Nakonec mě obvinila z toho, že se Sandrou udržujeme intimní vztah. Takto jsem to nikdy nenazvala, i když to k tomu směřovalo… Přišla jsem nečekaně domů, a ona opět na Tvém klíně… Večery jsme ve třech trávili tak, že jste se vy dva drželi hodiny za ruce a mazlili se, někdy lechtali. Když jsem se Tě zeptala, jestli Ti to nepřipadá divné, tak jsi mě na chvilku vzal za ruku, po chvíli jí pustil, prý Tě trne ruka. Zeptala jsem se, jestli Ti fakt nepřijde divné, co mi tím sděluje Tvé podvědomí?...

Dokonce to vyšetřovala policie (Nikdy to žádná policie nevyšetřovala, protože jsem Tě nikdy neudala, nechtěla jsem brát dětem skvělého tátu a vnukům skvělého dědečka. Naopak vy jste mě udali za pohlavek Sandře a já čekala mnoho měsíců na verdikt… Tam mi sdělili, že se nemusím ničeho bát, protože se vaše výpovědi rozchází a že je to jasné, že jste mi jen chtěli ublížit…) a přesto, že samozřejmě nic nezjistili, skončilo to tak, že Sandru poslali zpět do domova.

Sandru poslali do dětského domova díky vašim lžím. Mysleli jste si, že se mě tak zbavíte a pomstíte za to, co jsem mezi vámi objevila… Vymysleli jste si několik tak velkých lží, včetně sebepoškozování Sandry kvůli mně (to bylo pondělí, když jste to všechno řekli sociální pracovnici z OSPODu, a v pátek si pro ni přijeli od soudu…) Kdybyste tímto způsobem nelhali, tak by soudní proces probíhal v klidu několik měsíců, protože jsem ani jednoho z vás nechtěla poškodit a nechtěla jsem, abyste měli něco špatného v „papírech“. Moje advokátka vše řešila na úrovni různosti výchovy Sandry. Měla jsem vás oba jako lidi velmi ráda. Akorát jsem nemohla tuhle zvrácenou situaci unést jako žena, která nesmírně milovala svého manžela. Za rychlý odjezd Sandry jste si tedy mohli sami, byl proveden na základě vašich výpovědí.

A tím skončilo i naše manželství. A tím jsi ukončil TY naše manželství. Osobně jsem doufala, že se Tvoje hormony zase srovnají ve stylu „sejde z očí, sejde z mysli“. Omyl. Po jejím odjezdu jsi odmítl jet na naši první společnou rodinnou dovolenou s dětmi a vnoučaty, protože tam jedu já. Po roce emočního pekla a mého mlčení… se pro mě ta dovolená stala mostem k přežití. Po mém návratu z této dovolené jsi mi oznámil, že chceš rozvod a teprve teď ses odstěhoval z ložnice. Mohl jsi jít do různých částí domu, ale Ty sis vybral pokoj, kde dřív spala ona.

Nedokázal jsem se přes to přenést, přes ta obvinění, přes tu nedůvěru, žárlivost, zlobu. Nedokázal ses smířit s tím bleskovým odjezdem Sandry. Když odjela, brečel jsi. Nebrečel jsi kvůli mně… Sebrali Ti hračku, zábavu, Tvoji tajnou komnatu, Tvé tajné hříšné myšlenky… Pokud to chceš nazývat obvinění, byla oprávněná, stejně jako nedůvěra a žárlivost v tom roce. Zloba tam nebyla, spíš mé zoufalství a neschopnost přijetí Tvých nových citů…

- To je hrozný. Ale říkáš, že jste spolu byli šestnáct let…?
Devatenáct i s tou těžkou dobou… Smlouvu na podnájem mám od 1. 10. 2021. Výročí vztahu jsme měli vždy 15. 11. Byli jsme spolu tedy 20 let bez 1,5 měsíce… V úvaze o Lence, své první ženě, uvádí roky a dny… mistrná manipulace s pocity čtenáře. Uvádím zde číslíčka jen pro dokreslení faktů. Už to nijak nebolí.
- To je hrozně smutný. Nejdřív to znělo jako pohádka, ale koukám, že je to spíš noční můra. A jak to zvládáš?
Snažím se.
Tvoje snaha o zachování své důstojnosti mezi přáteli, o které jsi mě připravil, by zasloužila metál. Další léto (?) po mém odstěhování jsi se Sandrou jel k moři (samozřejmě i s vychovatelkou, aby to nevypadalo divně…, přesně tuto úlohu jsem ve vašem vztahu hrála i já… pro lidi a úřady jsem tam formálně byla já jako záruka, že se jedná o standardní rodinu a vztahy…) Udržování kontaktů se Sandrou po jejím odvezení zpět do dětského domova, ať už Tvoje návštěvy tam, nebo její u Tebe… jsou pro mě jen velkým důkazem, jak moc silný Tvůj vztah k ní je. A jak úřady vůbec správně nefungují.

Z jedné Tvé básně, napsané po této úvaze, cituji:
„Dnes každé slovo vážím líp, než lékárník svůj lék
a nazvat své myšlenky pravdou, asi bych se lek‘.“
(ano, jsou vytržená z kontextu a hodí se sem… každopádně něco sdělují a autorovi… vzhledem k celé této životní situaci)

***

Tak… dosud jsem jen upřesňovala to, co o mě napsal bývalý manžel na literární weby od r. 2024, kde oba působíme a oba máme společné přátele a známé.
Teď ještě doplním další informace:

Potom, co jsem je našla v objetí a dala jim rok na vyrovnání své chemie, začali okamžitě hledat cesty, jak se vídat ještě víc tajně a jak mě psychicky zlikvidovat. Svého bývalého manžela jsem vzala do firmy, když neměl práci. Seděl naproti mně v kanceláři. Všem lhal, za Sandrou jezdil v pracovní době a nám říkal, že jede pracovně… V ten poslední rok našeho soužití si ve firmě zajistil u vedení a majitelů, že v případě potřeby vyhodí mě, ne jeho. Některým lidem ve firmě bylo více než divné, že spolu normálně fungujeme, já vždy ohřála oběd, on umyl nádobí, pořád jsme si povídali, smáli se… a když jsem někam pracovně odešla… šel mě pomlouvat… Pomlouval mě u kolegů, v rodině, u přátel. Jedna kolegyně se z toho zhroutila, už neunesla tu tíhu manipulace proti mně. Všude si připravoval půdu, že žárlím, že jsem nenormální. Trochu své manipulace překombinoval, a tak se stalo, že ho na jaře 2021 na hodinu z firmy vyhodili kvůli nalezeným podvodům.

Poslední týden Sandry u nás jsem ji musela dle OSPODu hlídat, aby si neublížila. Tehdy jsem nechápala tento nesmysl. To bych si jako pečující osoba asi všimla, kdyby se poškozovala jako její sestra?! Netušila jsem tehdy, že ji hlídám „proti sobě“, to jsem až po jejím odjezdu vyčetla ze soudních dokladů, že se měla sebepoškozovat kvůli mně. Manžel ji hlídat nemohl, zrovna nastoupil do nové práce.
Každopádně jsem před jejím odjezdem musela zajistit lékařskou dokumentaci a výstupní vyšetření, která se zašle zpět do dětského domova. Dětská lékařka neshledala žádné sebepoškozování a Sandra se jí přiznala… je to uvedeno v její zdravotní dokumentaci. Na gynekologii mi bylo sděleno, že teď už nikdo nepozná, jestli je skutečně panna (stěhovala se k nám jako panna). Ovšem nebyl to důkaz pro ani proti případnému intimnímu vztahu s mým manželem (podrobnosti nebudu rozvádět).

Policie i právníci mi radili, ať o tom nikde nemluvím, že by se to obrátilo proti mně, protože zákony v ČR jsou změněny ve prospěch manipulátorů a naopak oběť (v této situaci já, ale v soudním procesu je obětí nezletilá Sandra) musí dokazovat, co se stalo… Pokud to někomu připadá jako protiřečení, tak to tak není. O žitých skutečnostech jsem začala mluvit až po tom, co jsem zjistila, jakým způsobem se mě snaží zlikvidovat…, a to ještě velmi opatrně, protože jsem se za tuto situaci neskutečně styděla, pořád mi to hlava a srdce ani po roce nepobíraly, a pořád jsem nechtěla nikomu ublížit. Jen jsem se už potřebovala bránit a chránit, už jsem byla na dně, vyčerpaná, zklamaná, zoufalá. V domě jsme žili tři, dva se proti mně spojili, takže jsem neměla šanci. Zůstala jsem na svou žitou realitu sama…

Ještě doplním, že tuto životní situaci ve velkém doprovázel alkohol a porno. Nebylo příjemné dávat si nabít mobil vedle jeho, a vidět, jak se stahuje porno film s názvem „Jak oplodnit puberťačku“.

Své vyjádření žitého dávám na veřejnost pro narovnání pravdy. Nezveřejňuji totožnost bývalého manžela, ani dívky, uvádím a upřesňuji to, co zveřejnil on. Dodnes neunáší to, že jsem objevila jeho 13. komnatu a jeho tajemství. Nikdo by se to nikdy nedozvěděl, pokud by se mě nesnažil zlikvidovat v mnoha ohledech: před úřady, v rodině, v práci, ve sportu, mezi přáteli, mezi dětmi z táborů…

Nikdy se se mnou finančně nevyrovnal, odmítl mi dát fotky z našeho vztahu s dětmi, vyměnil zámek u domu při mém stěhování. Přesto jsem mu nechala jeho oblíbené nádobí, které jsme buď koupili spolu, nebo jsem ho měla z předchozího manželství (atd.). Přesto všechno jsem ho dál milovala. Během našeho vztahu mu někdo z přátel řekl: „Podívej se jí do očí, jak moc Tě miluje, ne, abys jí někdy ublížil…“ Stalo se. Ublížil mi tak, že jsem to zpracovávala dlouho. Pokud by šel na protialkoholní léčení, na psychoterapii pro řešení závislosti na pornu… zřejmě jsem byla ochotna ho vzít i zpět. Dodnes, když o našem vztahu (byl krásný) a o těch těžkých chvílích vyprávím, si lidé myslí, že ho miluji.

Dnes mám již tykadla na manipulátory. Dnes již pomáhám jiným zraněným lidem z podobných vztahů. Manipulátor nejdřív po dobrém, pak po zlém, žene partnera do emocí, a tak z něj vysává energii, kterou si sám neumí vytvořit. Manipulátor potřebuje být středem pozornosti, je velmi oblíbený ve společnosti. Manipulátora časem všechno začne nudit, neustále potřebuje nové a nové stimuly. Jejich předávkování však opět vede k vnitřní prázdnotě, kterou neumí žít.

Kdo z nás však umí žít v prázdnotě? Všichni potřebujeme bezpodmínečnou lásku. V písničce Perpetum mobile Ewa Farna zpívá „co když jsem uvnitř všichni stejně rozbití?“ A tak to je. Chyby výchovy a nedostatek lásky si tak z dětství neseme do dospělosti. A když je nezpracujeme, neseme si poškozené vzorce chování do všech dalších vztahů, do každodenního života.

Manipulátor v závěru rozpadnutého vztahu ze sebe umí udělat vzornou oběť a ze skutečné oběti velkého viníka. Kdo takový vztah už zažil, ví, o čem píši. Manipulátor je úžasný milenec, je velmi inteligentní a umí využít nadání i nedostatky svého partnera ve svůj prospěch. A když se těch manipulátorů sejde víc (někdy jsem si říkala, že Sandra je snad větší manipulátor než můj bývalý manžel), tak je o peklo na zemi postaráno.

Tato zpověď již není emotivní výlev, přece jen, již uběhlo 5 let. Panečku, toto letí! Slzy již uschly, a život jde dál. Nebylo jednoduché v 55 letech začít znovu svůj život. Do posledního měsíce jsem peníze dávala do společné domácnosti, vařila jsem, žehlila… Takže jsem si na svůj nový život musela půjčit… Dluhy už mám splacené.

Jak to mají manipulátoři? Věří svým lžím do posledního dechu života? Nebo se mezi nimi najde někdo, kdo má koule na to, přiznat pravdu, aby ho vina netížila do konce svých dní? Deprese, smutek, osamění… asi není důkazem vlastního sebe vývoje v tomto směru? A přitom stačí tak málo… přijmout a odpustit si. To je technika, kterou učím jiné lidi. To je to, co pomohlo mě. Jenže, na to člověk musí jít do vlastního srdce, tohle nejde přes mozek. A to sakra bolí! Ale je to funkční.

Ve finále je tedy jedno, kdo z nás je oběť, manipulátor, viník, empat, zloděj, lhář, perfekcionista… ten dobrý či zlý… Za jakoukoliv touto rolí, vzorcem chování… je skryt nedostatek sebelásky, morálky, úcty, pokory… A to jde změnit. Nemáme na to neomezený čas. Tedy…, v tomto těle, v tomto životě. A to rozhodnutí za nás nikdo neudělá.

Kdo dočetl až sem, respektive, kdo dočte až do konce, děkuji za tento čas. Třeba tato životní zkušenost někomu z vás pomůže včas rozpoznat hranici mezi láskou a využíváním, mezi vlastní sebe hodnotou a submisivním pocitem, že všechno musím zvládnout. Nemusím.

Za těmito řádky je mnohem silnější příběh. Ale já již nemám potřebu světu dokazovat zažitou nespravedlnost, lži a pomluvy, nemám potřebu obhajovat svou pravdu před tou jeho. Už je mi jedno, kdo komu věří. Faktografickou knihu včetně důkazů, kterou jsem téměř denně psala několik let, si již nikdo nepřečte.

Byla to vynikající životní zkouška. Když člověk přijde o všechno a téměř o všechny… zbude si sám. A to byla lekce k nezaplacení. Poprvé v životě jsem měla čas jen pro sebe, měla jsem možnost poznat se do netušených hloubek. A stále na tom pracuji. Plním si své sny, věnuji se seberozvoji, žiji tady a teď. A to je vnitřní štěstí, které venku nikdo nenajde. Situační humor, nadhled, písnička v hlavě či na rtech, změny, které střídají další změny… to je můj motor dní. Pokud chce člověk kvalitně žít, potřebuje najít svůj vlastní torus životní energie, potřebuje nalézt svůj vlastní nulový bod, potřebuje se zbavit strachů a objevit své vlastní fantazie, hranice, stíny a dary. Přeji všem podobné sebenalezení…

Duchovně psychosomatický pohled na tuto životní situaci:
Moje dětství bylo podstatně těžší než to Tvoje. Sám jsi to říkal, že jsi měl v podstatě šťastné dětství. Přesto sis do dospělosti odnesl několik psychických bloků. Tvůj vztah se Sandrou souvisí s Tvou první dětskou láskou, o které ve své úvaze nepíšeš. Tvá první láska nebyla Lenka, Tvoje první žena, která zemřela, a o které ve své úvaze píšeš. A ani není pravda, že na ní celé ty roky denně myslíš a že se tato velká láska stala důvodem, proč Ti nevyšel žádný další vztah se ženou.

To, že Ti už dlouhá desetiletí přestává fungovat tělo, není stárnutím. Věřila jsem Ti to. Dělala jsem maximum pro zvládnutí domácnosti, zahrady, péče o děti a zvířata, organizovala pro Tebe hudební setkání, sportovala s Tebou, tancovala, milovala jsem Tě víc než svoje tělo, než sebe sama. Psali jsme poezii. Někteří lidé kolem nás dávali za příklad, doplňovali jsme vzájemně svoje věty. Dokonce jsi občas rozhodoval, na co mám chuť, co budeme dělat… Protože… vše s Tebou jsem dělala ráda… a v našem vztahu se naprosto rozplynulo moje ego… byla jsem Tvojí částí… a myslela si… že Ty jsou mou částí… Lítala jsem na obláčku největšího štěstí, jaké může ženu potkat.

Časem však moje motýlí křídla už neunesla stupňující se Tvoji negaci a reakce, lenost. Chápala jsem to jako impuls něco se sebou udělat (často jsem hledala chybu nejdřív u sebe). Změnila jsem se. Nevšiml sis toho. Když se moje intuice začala zvyšovat, vše jsi vždy zdárně vysvětlil v můj omyl (jsi vynikající rétorik). Ale uvnitř sebe ses začal bát, že začínám vidět věci, které nechceš, abych viděla. Tvé závislosti však byly silnější než láska, či hra na ni… Tak Tvé tělo začalo silně degradovat, dávat Ti najevo, že něco není v pořádku.

Moje tělo se chovalo podobným způsobem. Až mě úplně stoplo. A leč jsem chtěla pro Tebe všechno vydržet, nešlo to.

Po odstěhování mě okamžitě přestaly moje letité chronické bolesti těla a kloubů. Přestala jsem brát prášky na spaní. Rok jsem intenzivně pracovala s obrovskou bolestí rozbitého srdce, s depresí. Neměla jsem peníze na to, aby mi pomohl někdo zvenčí. Snažila jsem se přežít, mít peníze na jídlo k obědu, na setkání s novými přáteli. Budovala jsem svůj život od nuly znovu. Udělala jsem změny ve výživě těla, opustila naše stravovací zlozvyky, a tak mi přestaly i trávící potíže. Především tím, že jsem cítila neskutečnou vděčnost za jídlo na talíři, protože i tohle pro mě byla vzácnost, vzhledem k mé finanční situaci, ve které jsem se zpočátku ocitla.

Přestože jsem o svůj život bojovala už v těhotenství maminky, ve 2 měsících jsem byla dána do jeslí, ve 4 letech jsme s maminkou musely utéct již poněkolikáté v nočních košilkách před nožem v ruce mého tatínka alkoholika… i přes další životní zkoušky, jako např. moje nemoc po 2. porodu, která v ČR neexistovala a patřím mezi 20 % pacientů, co se z toho dostali, přes prekancerózní stav, rozvod atd….

… považuji životní zkoušku, kterou jsem prožila s Tebou, jako nejtěžší a nejzásadnější. Dnes už Ti za ni mohu poděkovat. DĚKUJI! Bez ní bych nikdy nenalezla sebe sama. Bez ní bych nepochopila, že skutečná láska začíná uvnitř, že je potřeba mít nejdřív ráda sama sebe.

Kdo nemiluje sám sebe, nedokáže plnohodnotně milovat jiného člověka. Ta silná láska, kterou cítíme k někomu jinému bez toho, že milujeme nejdřív sebe sama… je totiž spíš obrazem závislosti na něčím zájmu, strachu ze samoty a pro pocit bezpečí. Je odrazem výchovy na výkon z dětství. Je vzorcem lásky, kterou si musíme zasloužit.
A vzhledem k tomu, že jsi mi tohle udělal už v několika životech…, že sis nikdy nevážil toho, jak moc Tě miluji, nikdy jsi tu moji lásku nepustil do svého srdce… roky jsem pracovala na přerušení všech našich duchovních smluv, ukončení karmických vzorců, na čištění vztahových zátěží a zkoušek.

Dnes již své intuici věřím, učím se vnímat další typy energií, učím se chápat souvislosti a synchronicity.

Tvé tělo mluví o Tvé duši. „Břišíš“ problémům a vnitřním otazníkům. Snížená pohyblivost souvisí s tím, že se již léta nejsi schopen posunout vpřed. To, že Ti dům uklízí sousedka (kdysi i moje velká kamarádka), a ne Ty, souvisí s Tvou neschopností si v sobě uklidit sám. On to totiž za Tebe nikdo neudělá. Ano, bolí to. Ale jde to. A vůbec tam nemáš tolik bloků, abys to nezvládl. Jen je nechceš řešit.

A to je ten rozdíl nás dvou. Já svou krutou vnitřní bolest proměňuji ve světlo svého bytí. Ty svou bolest celý život skrýváš a neřešíš. Pak ji částečně vsuneš do poezie či úvah, sice získáš něčí sympatie a soucit, ale neuleví se Ti. Protože sám se sebou manipuluješ a děláš se pro lidi hezčí než jsi. Role manipulátora, oběti apod. Tě nezachrání od vnitřní poctivosti k sobě sama. Role vtipálka, moderátora, obdivovaného zpěváka… Ti nenahradí každodenní dlaň v dlani milovaného a milujícího člověka. Sebelítost je negativní energie, která ještě nikomu v ničem nepomohla. Naopak…

Víš, Tvé skutky, ať už byly jakékoliv… nejsou nic hrozného. Tak nějak jsme si to nahoře domluvili. Ta životní situace byla domluvena pro mé probuzení z tohoto karmického kolotoče. Možná je nyní na čase, aby ses probudil Ty? Přijmi skutečnosti tak, jak to bylo. Jak jsem to případně žila já, Sandra, rodina, přátelé… Přijmi to a odpusť si to. Je to těžké a jednoduché zároveň.

Nikdo na světě se nepotřebuje na Tebe dívat jako na viníka, chudáka, zoufalce, borce… Všichni hledáme ve svých životech totéž. Lásku. A ta začíná u nás vevnitř, ve schopnosti si přiznat pravdu a odpustit si. Když to dokážeš, svět kolem Tebe se promění k lepšímu. Nejsi žádný vyvrhel, na kterého se budou lidé koukat skrze prsty. Jednou jsi „uklouzl“, udělal jsi ve svém životě nějaké chyby, no a co? Všichni je děláme. A pokud Tě někdo odsoudí, tak jsi mu jen nastavil zrcadlo k řešení jeho stínů. Jsi skvělý chlap, výborný táta a děda, vynikající hudebník a tvůrce, máš světu co dát. Jen chtít…

Já Ti odpustila. Teď je na Tobě, abys odpustil sám sobě… Případně, prosím, odpusť nám všem okolo, které viníš ze svých pocitů… Tvé pocity jsou Tvé, nikoho jiného. Odpovědnost za ně neseš tedy Ty sám.

Přeji Ti do života hodně vnitřní síly ke zvládnutí svých pocitů, k nahlédnutí pod pokličku reality, kterou jsi spoluvytvářel, k nalezení světla do svého života.
S úctou Věra