ORPHEUS II

PŘÍPAD #42

KAPITOLA 1
Další noc beze spánku. Vera bezmyšlenkovitě natáhla ruku a umlčela hlasitý budík. Nemusela ani otevírat oči. Věděla přesně, co uvidí. Bílý strop, prázdné místo vedle ní a krabičky s léky na nočním stolku. Nemohla spát, a přesto měla noc nejraději. Nikde nikdo nebyl. Byla doma sama a nemusela nic předstírat. Nemusela se chovat jako někdo, kým nebyla. Ale ráno to vždy začalo. Stejné divadlo každý den. Měla pocit, že tohle vězení nikdy neskončí. Mělo to jen jeden háček – nebylo to žádné vězení.
Pomalu otevřela oči. Nad ní byl stejný bílý strop, kterým procházel pruh ranního světla. Pohled doprava. Prázdná postel. Pohled doleva. Na nočním stolku stála jedna krabička vedle druhé. Posadila se a vklouzla nohama do pantoflí.
Léky měla od večera připravené v malé černé nádobce. Připadalo jí, že bere snad všechna antidepresiva a antipsychotika, která kdy vyrobili. Vzala nádobku do ruky a nechala tablety sklouznout do ruky. Málem se jí nevešly do drobné dlaně. Hluboce se nadechla a vzala do druhé ruky sklenici vody. Zahleděla se na svou dlaň plnou tablet. Každé ráno vedla tento boj. Léky zezačátku pomohly, ale teď ji jen otupovaly. Necítila nic. Ani smutek, ani vztek, ani radost. Mnohdy ani hlad nebo žízeň. Léky vzaly bolest. A spolu s ní i všechno ostatní.
Z hromady léků nakonec vylovila ten nejmenší. Tyroxin kvůli štítné žláze nevynechala jediný den. Zbytek vrátila do nádobky. Zapila jedinou tabletu a zvedla se z postele. Dál už se chtěla držet zavedeného režimu. Dřív jí výběr šatů zabral nejvíc času. Teď jen vytáhla ze skříně něco tmavého a zamířila do koupelny. Koupelna. Káva. Snídaně. Odpovědi na zprávy. Měla jich hned ráno nejméně třináct. Každému z nich napsala totéž: Jsem v pořádku. Víc než polovinu z nich už dlouho neviděla. Stačila jim pouze ranní zpráva a pak až zase zítra.
Vera vyrazila do práce. Trasu už projížděla bez přemýšlení. Vystoupila z auta. Pak nasadila tvář, kterou od ní všichni čekali. Znovu slyšela totéž. Vypadáš skvěle. Krásně se usmíváš. Jsi tak milá. Z těch věčných pochval se jí zvedal žaludek.
Došla do své pracovny a posadila se k počítači. Hromada složek a papírů na stole byla vyšší než včera. Ve schránce čekala skoro stovka mailů. Osm hodin byrokracie. Práce byla ta jednodušší část dne. Po práci následovalo něco jiného. Jen ne lepšího. Střídání terapeutů, psychologů a psychiatrů, se kterými musela probírat každý aspekt svého života. Ty řeči už znala nazpaměť. Stačilo, aby otevřeli pusu, a věděla, co přijde. Věděla, čemu se vyhnout, co říct a co nikdy nezmínit. Dnes tam chodila dobrovolně. Přesvědčili ji, že je to tak správně. Ale Vera v tom smysl neviděla. Stejně ale neměla kam jinam jít. Terapie jí připadala snesitelnější než posezení s kamarádkami. Tihle lidé se alespoň zajímali o ni. Nikdy neměla pocit, že by ji kamarádky opravdu poslouchaly. Ale horší bylo, když přišla řeč na minulost. A nejčastěji přišel na řadu i on.
Vera se o tom nedokázala s nikým bavit. Ne proto, že by jí tyto rozhovory byly nepříjemné, ale kvůli způsobu, jakým se k ní chovali. Každý věděl, co by dělal na jejím místě. Kam by odjel. Co by řekl. Jak by se přes to přenesl. Přitom Vera potřebovala jediné – aby ji někdo vyslechl. Nepotřebovala nic poradit, nic dělat nebo někam odjet. Chtěla jen, aby někdo poslouchal. Říct někomu, co cítí, proč to cítí, jak moc to bolí. Ale nikdo to nechtěl slyšet.
Ze začátku chtěli terapeuti slyšet všechno. Žena se zavražděným manželem a neúspěšným pokusem o sebevraždu byla přesně ten případ, který chtěli rozebrat. Jenže to bylo prvních pár sezení. Když začala mluvit o tom, co se jí honilo hlavou, nikdo to nechtěl slyšet a vrátil rozhovor tam, kde ho chtěl mít. Nejdříve slovně a pak léky. Těmi léky, které ji otupovaly tak dlouho. Jenže Vera nechtěla být otupělá.
S Marcem se poznali před pěti lety. Láska rychle zmizela, a tak zůstalo jen soužití. Zůstali spolu ze zvyku. Bylo jednodušší zůstat než odejít. Marc začal pít. Pak přišly drogy. Nakonec automaty. Vše bylo jednodušší než řešit vlastní život. Vera postupně přestala poznávat muže, se kterým žila.
Vera jednou přijela domů dřív. Našla Marca předávkovaného v ložnici. Po podlaze byly rozházené jehly. Marc ležel bezvládně uprostřed pokoje. Téměř nedýchal. Od té chvíle už nic nebylo jako dřív. Lékaři, psychologové a terapeuti se snažili Marcovi pomoct. Rozebírali každou etapu jeho života. Dětství. Minulost. Manželství. Tehdy také Vera poprvé zažila terapii na vlastní kůži. Společné terapie. Všichni jí opakovali totéž: Buď mu oporou. Podporuj ho. Mysli pozitivně. Nepřipomínej mu to trauma. Nikdo se ale tehdy nezajímal o to, co cítila Vera. Cítila obrovský vztek. Našla přece svého muže předávkovaného. K tomu dluhy, které nedokázala splácet, a musela si vzít další práci. Marc nepracoval, protože byl po pokusu o sebevraždu. Být právě tomuto člověku oporou ji stálo mnoho sil, ale stejně si vyslechla, že ho nepodporuje, že ho nechápe, že je pořád někde pryč a vymlouvá se na práci.
Když pak Marc zmizel a nikdo o něm skoro týden nevěděl, poprvé po dlouhé době se jí ulevilo. Nebála se o něj. Jen doufala, že už se nevrátí. Jenže klid netrval dlouho. Marc se vrátil. Tentokrát byl mrtvý. Veře přibyly nové starosti. Pohřeb. Dům. Několik výslechů a vyšetřování. Bez výsledku. Někdo ho zabil. Důkazy nestačily. Tím to skončilo.
Všichni litovali Marca a Vera v sobě dusila vztek. Nezvládala splácet dluhy. Musela se přestěhovat. Přišla o práci. Aby všechno utáhla, našla si dvě nové. A oficiálně byla vdova. Ale všichni litovali Marca. Jeho jméno zaznívalo pořád dokola. A když Vera vzteky utrousila poznámku, všichni ji okřikovali, že takhle se o mrtvých nemluví. Jen Vera znala druhou stránku jeho života. Jednoho večera už toho měla dost. Pro Veru to byl momentální zkrat. V horké vaně měla nůžky kousek od sebe. Po těžkém dni se rozhodla, ale hned toho litovala. Bylo už pozdě. Sama si zavolala záchranku. Stihla si obvázat alespoň jednu ruku, dokud neztratila vědomí. Pak se probrala až v nemocnici.
Tehdy si myslela, že je to jediné řešení. Kdyby se jí to podařilo, žádné další následky by nepřišly. Jenže tím spustila něco mnohem většího. Udělala něco, co změnilo úplně všechno. Myslela si, že rozhodnutí zabít se učinila v soukromí své ložnice. Netušila, že si jejího rozhodnutí všiml ještě někdo.

KAPITOLA 2
„Jak se dneska máte, Vero?“
„Máte jen jednu oblíbenou otázku? A víte, jaká je běžná odpověď?“ Vera se usmívala na ženu v brýlích před sebou. Věděla, že každé slovo i každý její pohyb bude žena pečlivě analyzovat, ale Vera analyzovala terapeutku úplně stejně. Pečlivě sledovala, kam ji donutí zajít a co si ještě může dovolit.
„Jaká tedy bývá běžná odpověď?“ Terapeutka se usmála a trpělivě vyčkávala odpovědi.
„Mám se dobře, děkuji za optání. A vy?“ Vera se snažila udržet svůj vřelý úsměv, který měla pečlivě nacvičený.
„Mám se dobře, děkuji za optání,“ odpověděla terapeutka a usmála se skoro stejně jako Vera.
„Učíte se rychle,“ pousmála se Vera a sklopila oči.
„Máme za sebou běžnou konverzaci. Ale my si snad nemusíme nalhávat, že spolu vedeme běžnou konverzaci, že?“
„A proč si nemůžeme chvíli povídat jako dva normální lidé?“
„Chcete? Je to vaše hodina. Je na vás, jak ji využijete. Proč takové rozhovory nevedete se svými kamarády?“ Terapeutka se znovu pokoušela převzít kontrolu nad rozhovorem.
„Ani se svými kamarády nemám běžné konverzace. To už je dávno pryč.“
„A proč tomu tak je?“ Terapeutka nepovolovala, ale Vera mířila jinam.
„Můžeme zase mluvit o tom, že se ode mě kamarádi po Marcově smrti odvrátili. Probírali jsme to stokrát. Chci mluvit o něčem jiném.“
„A o čem byste chtěla mluvit? To téma bych ještě neopouštěla.“
„Pokud začneme mluvit o mých přátelích, budete mi chtít zvednout dávky léků. Chci mluvit o noci, kdy jsem našla svého mrtvého muže.“
Terapeutce na okamžik cuklo obočí. Vera to nepřehlédla.
„Dobře,“ terapeutka obrátila list papíru v deskách před sebou. „O které noci? Když jste ho našla předávkovaného? Nebo když byl zavražděný?“
„Ta druhá noc. Ten večer, kdy ležel na prahu našeho domu v zakrváceném oblečení, celý pomlácený.“
Terapeutka se zahleděla do papíru. Něco rychle napsala a opět zvedla zrak. „O čem konkrétně chcete mluvit?“
Vera se rozmýšlela, jestli to má říct. Věděla, že to bude znít šíleně, ale někomu to musela říct. „Na něco jsem si vzpomněla.“
„Po takové době? Je to už skoro rok. Nová vzpomínka?“
Vera si vzpomněla na něco, co by mohlo pohnout případem. Ale neodvažovala se to říct policii, protože se léčí. Nikdo ji nebude brát vážně. Potřebovala, aby jí aspoň jeden člověk uvěřil.
„Co jste si vybavila?“
„Jen potřebuji…“ Vera se opět odmlčela. „Potřebuji si to promyslet.“
„Nespěchejte, v pořádku.“
Vera se nadechla, zavřela oči a znovu si vybavila tu chvíli. „Když jsem přijížděla domů, nevšimla jsem si ničeho zvláštního. V rádiu bylo počasí, měla být vedra až do konce týdne. Zaparkovala jsem před garáží a vyšla z auta ven. Marcovo auto bylo pořád v garáži.“
„Nerada vás přerušuji, ale říkáte to skoro slovo od slova již poněkolikáté. Co je tentokrát jiné?“
Vera jen zvedla pravou ruku a pokračovala se zavřenýma očima dál. „Šla jsem ke vchodovým dveřím. Z kabelky jsem vylovila klíče. Bylo už šero, takže jsem nic neviděla před sebou. Když jsem došla ke dveřím, rozsvítilo se světlo nad vchodem. Uviděla jsem bezvládné Marcovo tělo. Obličejem otočený ke dveřím, ležel na pravém boku a ani se nehnul.“
„A pak?“
Terapeutka vypadala netrpělivě, ale Vera stále přemýšlela, jestli jí to má říkat. Věděla, co jí na to řekne a tuhle odpověď nechtěla.
„Někoho jsem viděla.“ Vera otevřela oči a poprvé se na terapeutku neusmála.
„Říkáte někoho. Myslíte vraha?“
„Nevím. Trvalo to sotva vteřinu. Ale někdo tam byl.“
„Kdy? Když jste našla manžela?“
„Ne, dřív. Ten muž odcházel. Osvětlovalo ho světlo lampy na konci ulice.“
Terapeutka měla papír už skoro celý popsaný. „Jak byste toho muže popsala?“
A je to tady, pomyslela si Vera. „Nedokážu vám říct přesně, jak vypadal, protože měl na sobě masku.“
„Masku? A jakou?“
Vera se opět zhluboka nadechla. „Hrála všemi barvami. Na klobouku měl několik pestrobarevných per. A měl hůl s velkým zlatým kruhem na konci. Houpala se mu v ruce.“
Terapeutka přestala psát. Snažila se srovnat si myšlenky. Pak vzala nový papír a psala dál. Pak přišla otázka, které se Vera taky bála, ale kterou zároveň očekávala.
„Co pro vás ten muž představuje?“
Nepřekvapilo ji to.
„Ten muž nemá nic zobrazovat. Ten muž tam byl a odcházel ulicí.“ Pohledem ji prosila, aby jí uvěřila.
„Nikdy jste se o něm nezmínila. Proč jste si na něj vzpomněla až teď?“
„Nevím, byl tam. Celou dobu tam byl, ale nikdo mě nenechal se u té vzpomínky zastavit. Ten muž tam opravdu byl.“
„Proč si myslíte, že tam skutečně byl?“
Vera se cítila v koncích. „Není jen výplod mé mysli. Neobjevil se tam teď náhodou, když jsem přestala…“ Vera se zarazila. Tohle tvrdit nemůže, to by jí přišlo draho.
„S čím jste přestala?“
„Přestala jsem brát léky na spaní.“ Vera zabodla pohled do země.
„A spíte?“
„Lépe než předtím. Zdají se mi sny. Po dlouhé době.“ Tentokrát už nelhala.
„A ostatní léky užíváte?“
Vera se snažila nenechat na sobě nic znát, ale nevěřila tomu, že by této lži uvěřila i terapeutka. „Ano.“
Terapeutka si něco zapsala na papír a pak se dlouze podívala na Veru.
„Myslím, že ten muž je symbol. Nepřemýšlela jste nad tím takto?“
Tuhle větu Vera přesně čekala. Rozhodla se hrát tu hru až do konce sezení. Věděla, že jí nikdo neuvěří. Nebyla si jistá, kdo muž byl a kam šel, ale věděla, že tam byl. Jenže byla jediná.

KAPITOLA 3
„Tebe taky někam vytáhnout je teda umění.“ Vera došla ke stolu s úsměvem a položila ruce na ramena kamarádce.
„Vero! Tak ráda tě vidím.“ Blondýnka vyskočila a objala Veru vší silou. „Vypadáš skvěle. Jak se máš, co je nového, povídej. Chci vědět úplně všechno.“
„Ty vypadáš taky skvěle, Betty.“ Vera se podívala na svou kamarádku, která měla za sebou několik plastik, opálené tělo ze solárka a byla tak hubená, že se téměř ztrácela před očima. Usoudila, že trochu lhaní je někdy dobré. „Co je u tebe nového?“
„No, tomu neuvěříš. Já jsem teď jako v nebi. Respektive alespoň si tak žiju. Můj muž, ten…“ Betty se najednou zarazila. Pohledem sklouzla ke stolu a pak se zadívala na Veru. „Promiň, mluvme radši o tobě. Jak se máš?“
„Ne, já chci mluvit o tobě. O tvém manželovi, tvých dětech a tvém luxusním opálení.“
„Ale to snad radši ne.“ Betty se dívala na kávu před sebou a odmítala zvednout pohled.
„Proč ne? Myslíš, že ti závidím? Můj manžel je mrtvý. A já se pokusila zabít.“
Betty ztuhla a zadívala se na Veru.
„Můžeš se se mnou bavit úplně normálně, jako s jakoukoliv jinou kamarádkou, prosím? Chybí mi normální konverzace.“
Betty se pomalu vzpamatovala a znovu se usmála. „Dobře. Tak tedy, mám skvělého manžela, dvě nádherné děti, chodím do solárka, letos jsme byli už třikrát na dovolené. On totiž Bill dost vydělává. A rozmazluje mě.“
Vera se začala usmívat. Úsměv tentokrát nebyl hraný.
„A jak se máš ty?“
„Vážně to chceš vědět?“ Vera svou kamarádku testovala.
„Já ti řekla o svém životě vše, tak teď je řada na tobě.“ Betty byla mírně nervózní, ale nenechala to na sobě moc znát.
„Můj život stojí pěkně za hovno.“
Bettin úsměv byl hned pryč, ale Vera se tvářila pořád stejně.
„Dělám práci, ve které nevidím smysl. Chodím po terapiích. Bydlím v malém bytě. Skoro si ho nemůžu dovolit. A poslední dovolenou jsem strávila v nemocnici s pořezaným zápěstím. Ale jsem moc ráda, že ses zeptala. Konečně někdo.“
Betty se neodvážila na Veru ani podívat. Nic neříkala, jen se dívala do stolu.
„Ale nestěžuju si. Chodím teď každé ráno běhat, vrátila jsem se k malování a o víkendech jezdím do lesů na túry. Dokážu si to užít i sama, neboj. Ale potřebuju od tebe jednu laskavost. Dělala jsi mluvčí pro policii. Máš pořád kontakty?“
„Ano. Něco ještě… snad vyhrabu. Proč?“
„Mám novou informaci k případu smrti mého muže.“
„To už je víc než rok u ledu. Vážně do toho chceš šťourat?“ Betty se netvářila nadšeně, ale Vera věděla své. Musela to udělat.
„Někoho jsem viděla. Muže, který mizel na konci ulice.“
„Ale o tom jsi nemluvila. Máš nějaký důkaz?“
„Jen ve své hlavě. A ještě tohle.“ Vera vyndala ze své kabelky skicák a rozložila ho před Betty. Na papíře byl namalovaný muž v barevném obleku s pery, stojící zády pod pouliční lampou. „První, co jsem po dlouhé době nakreslila.“
„Vypadá to nádherně,“ Betty vzala obrázek do ruky, „ale tohle jako důkaz nestačí.“
„Ale no tak. Ten muž tam byl, vím to. Nevymyslela jsem si ho.“
„Ale tehdy jsi o něm nemluvila.“
„Ano, protože jsem si na něj nevzpomněla. Všichni chtěli, abych na tu noc zapomněla.“
„Policie tě ale vyslýchala.“
„V nemocnici, pod sedativy. Sotva jsem věděla, kde jsem. Do protokolu napsali, že si nic nepamatuju. Pak už se nikdo neptal.“
„A teď sis vzpomněla?“
Teď už nemohla couvnout. „Nebylo to jen tak, vysadila jsem léky.“
„Cože?“ Betty ze sebe málem vyprskla vodu. „To nemůžeš. Doktoři snad vědí, proč ti to dávají. To je nebezpečné.“
„Ne. Měla jsem pocit, že mě jen nadopovali, abych byla klidná a poslušná. Ale já se nechci zabít. Já chci jen zjistit, kdo mi zabil manžela. Byl to sice hajzl, ale nikoho jinýho už nezajímá, takže je to na mě.“
„Takhle o něm nemluv.“
„Jak jako? Že to byl hajzl? Byl. To víš moc dobře.“
„Ale byl to tvůj manžel. O mrtvých jen v dobrém.“
Vera protočila oči. „Pomůžeš mi? Potřebuju odpovědi. Nikdy jsem se necítila živější, než jsem teď.“
„Ty už nechodíš ani na terapii?“
„Terapie jsem mívala skoro každý den. Dnes jsem tu s tebou na kafi, co myslíš?“
„Vero, tohle není prdel. Nedělej hlouposti. Začni znovu brát léky, choď na terapie a já zjistím, co se dá dělat.“
„Ne. Máš na někoho kontakt? Někdo, kdo to vezme vážně.“
„Vero! Posloucháš mě?“ Betty koulela prosebně očima.
„A posloucháš ty mě? Dáš mi na někoho kontakt? Nepotřebuju moralizování, potřebuju pomoct.“
Betty dlouho mlčela. Pak otevřela kabelku. V mobilu vybrala jedno číslo a napsala ho na papírek.
„Zkus mu zavolat, něco mi dluží. Ale slib mi, že neuděláš žádnou hovadinu.“
„To ti slíbit můžu, to já nedělám,“ mrkla na ni Vera.
„Tím si právě nejsem jistá.“

KAPITOLA 4
„Takže vy tvrdíte, že v tu noc tam někdo byl?“ Strážník se opřel do židle a napil se kávy.
„Kolikrát vám to mám ještě říkat? Ano, byl tam muž.“
„V barevném obleku s peřím. Odcházel pryč.“
„Ano. Jak jsem říkala.“ Vera už měla výslechu dost. Připadalo jí, že se pořád točí v kruhu.
„Promiňte, slečno, ale proč jste to neřekla už při prvním výslechu?“
Věděla, že tahle otázka přijde, ale odpověď si nepřipravila. „Víte, já… Vím, že to bude znít podivně, ale já – předtím jsem si na to nevzpomněla.“
„Tak vy jste si nevzpomněla na to, že tam byl další muž?“ Policista se uchechtl a odložil hrnek s kávou. „Takovou zásadní informaci a vy jste si prostě nevzpomněla?“
Otevřely se dveře a do místnosti vstoupil další policista. Ve srovnání s kolegou vypadal skoro jako kluk.
„Co zase chceš?“ Policista vyjel protivně na svého kolegu.
„Jen založit nějaké spisy,“ mladík znejistěl.
Policista kývl hlavou. „Dobře, my už jsme tady stejně skončili.“
„To tedy neskončili!“ vykřikla Vera, ale strážník ji jen sjel pohledem.
„Podívejte se, slečno. Máte nějaký důkaz?“
Zadívala se do desky stolu. Nic v ruce neměla. Jen v hlavě.
„Nemáte. Tvrdíte, že jste si na něj vzpomněla až teď. Pestrobarevný muž s pery na ramenou a holí s velkým kruhem na konci. Říkám to správně?“
Vera jen hlasitě polkla.
„Pokusila jste se o sebevraždu, léčíte se. Je to tak?“
Tohle Veru bolelo víc než smrt jejího manžela. Nikdo jí nevěří. Je přece nemocná, psychicky nemocná. Unavovalo ji to.
„Pokud nemáte žádný jiný důkaz než vaši upravenou vzpomínku, pak jsme opravdu skončili.“ Židle hlasitě zavrzala, policista se protlačil kolem svého mladšího kolegy a zabouchl za sebou dveře.
Vera seděla se sklopenou hlavou a přemýšlela, jestli má začít brečet nebo jen odejít a nechat si pláč na jindy.
„Slečno, je vám dobře?“
Tohle Veru vytrhlo z myšlenek. Úplně na něj zapomněla.
„Jsem v pořádku, děkuji.“ Vera vytáhla kapesník z kabelky a vstala.
„Prosím, ještě neodcházejte. Posaďte se.“ Mladík si sedl na desku stolu.
Vera se opět posadila, kabelku si položila vedle židle a zadívala se na mladíka.
Mladík se zamyslel a hlasitě polkl. „Mám jednoho známého… a ten je na tom úplně stejně. Nikdo mu nevěří.“
„Nepotřebuju utěšit.“ Vera naštvaně zašmátrala po kabelce, ale mladík ji rukou zastavil.
„Nemám v plánu vás utěšovat. Chci vám pomoct.“
„Asi tak jako váš šéf? Řeknete mi, že si vymýšlím, protože jsem magor.“
„Mluvila jste o muži s barevnými pery.“ Mladík se zadíval Veře do očí. „Já vám věřím.“
„Proč byste mi věřil?“
„Jak jsem říkal, mám kamaráda. Nikdo mu taky nevěří, ale on se nevzdává.“
„Krásný příběh, ale jaké je z něj ponaučení? Nemám se vzdávat a stále někomu cpát, že existuje pestrobarevný muž?“
„Ten muž existuje.“
Trvalo to dlouhou chvíli, než Vera vstřebala to, co mladík řekl. Přistihla se, že má otevřenou pusu. „Jak to… vy jste ho viděl?“
„Já ne, ale vím, kdo ano.“
„Cože?“ Vera nemohla věřit tomu, co se teď dozvěděla. Sama měla občas pocit, že je to jen sen, ale připadal jí tak reálný. A teď měla potvrzení. Nevymýšlí si. Ten muž skutečně existuje.
„Je investigativní novinář. Pátrá po něm už od svého prvního článku.“ Mladík vytáhl svůj mobil a chvíli něco hledal. Pak ho otočil na Veru.
Nedokázala odtrhnout oči. Svět kolem ní jako by ztěžkl. Dívala se na nakreslený obrázek, ale vlastně nechápala, na co se dívá. Jako by se její vzpomínka před ní zhmotnila. Byl to obrázek muže v masce. Barevná maska byla zdobená zlatými ornamenty. Pestrobarevný oblek s ptačím peřím, stejně tak barevný klobouk nesl několik per. Muž měl v ruce hůl, na jejímž konci byl velký kruh, a na krku přívěšek se zlatou lyrou.
„Nikdo mému kamarádovi nevěřil, neměl žádný důkaz. A stejně jako případ smrti vašeho manžela i jeho první případ skončil pro nedostatek důkazů.“
„Ono je takových případů víc?“ Najednou měla pocit, že v tom není sama. Odpověď ji ale moc neuklidnila.
„Matty tvrdí, že ví o dvou případech, vy jste třetí.“ Mladík uklidil svůj mobil. „Možná sériový vrah, ale nejsou na to důkazy. Víc vám k tomu řekne Matty.“ Policista vzal bloček a opět vyndal svůj telefon. Napsal číslo na papírek a podal ho Veře.
Tentokrát už nedokázala Vera zastavit proud slz. Bez rozloučení a poděkování odešla z policejní stanice. Kapesník měla úplně celý promočený. Poprvé po dlouhé době jí někdo uvěřil.

KAPITOLA 5
Vera došla k oprýskanému paneláku a zadívala se na zvonky. Konečně našla správné jméno a zmáčkla zvonek. Celá deska vypadla ze zdi a držela už jen na několika drátech. Stačilo do dveří lehce strčit a pomalu se otevřely. Vstoupila dovnitř se sevřeným žaludkem. Do nosu ji okamžitě udeřil pach moči. Vera došla ke dveřím číslo pět. Ještě jednou se podívala na lístek, který se jí lepil ke zpocené dlani. Co když je to celé omyl? Ruku měla už zvednutou, když za sebou uslyšela kroky. Zaklepala.
Bylo slyšet chrastění klíčů a pak se dveře otevřely. Řetěz jim však nedovolil se otevřít na víc jak deset centimetrů. Ve škvíře se objevilo oko a pár rozčepýřených vlasů.
„Vy jste Vera?“
„Ano. A vy budete Matty, že?“
Dveře se opět zavřely a Vera zaslechla cvaknutí zámku a řinčení řetězu. Pak se dveře otevřely znovu, tentokrát bez řetězu. Otevřel jí dost na to, aby proklouzla dovnitř, a hned zase zavřel. Zamkl a znovu nasadil řetěz.
„Omlouvám se za ta opatření, ale není to tu nejbezpečnější čtvrť.“
„Všimla jsem si.“ Vera se krátce ohlédla ke dveřím.
Matty se pousmál a ukázal do místnosti napravo. V místnosti stála stará sedačka, televize a několik krabic od bot, které zřejmě suplovaly konferenční stolek.
„Dáte si něco? Kávu, čaj?“
„Jen vodu, díky.“ Nervozita ji stále neopouštěla, ale Matty nevypadal nebezpečně. Díky rozcuchaným zrzavým vlasům a pihám vypadal až nečekaně nevinně. Měl na sobě tepláky a vytahané triko. Vera nedokázala odhadnout jeho věk. Brýle měl nasazené na špičce nosu. Na krabicích v obýváku se povalovalo několik výtisků novin a časopisů.
Matty se vrátil a podal Veře sklenici. Sklenice byla na poměry tohohle bytu překvapivě čistá.
„Vy se neposadíte?“ Matty si sedl na gauč a ukázal vedle sebe.
Vera si přisedla a čekala, kdy konečně začne mluvit. Matty se začal prohrabovat věcmi na krabicích a konečně našel ovladač. Zapnul první kanál a položil ovladač.
„Nikdo nemusí slyšet náš rozhovor.“
Tohle Veru neuklidnilo. Matty začal přerovnávat věci na krabicích.
„Takže vy jste ho taky viděla?“
Trvalo jí chvíli, než se zasoustředila na jeho otázku. „Ano. Pokud tedy myslíte toho muže.“
„Pestrobarevný bandita.“
„Co prosím?“
„Takhle mu říkám. Je to kratší než muž v barevném obleku, s peřím a holí. Kde jste ho viděla?“
„Pár okamžiků předtím, než jsem našla manželovo tělo.“
„A vy chcete pomstít jeho smrt, nebo co jako?“
Takhle nad tím Vera doteď nepřemýšlela. Až teď si uvědomila, že Marca vlastně pomstít nechce. Potřebovala odpovědi. Hlavně důkaz, že si tu vzpomínku nevymyslela. „Chci vědět, co se stalo mému manželovi,“ vypadlo z ní automaticky.
„Podle Bruce ne.“
„Kdo je Bruce?“
„Ten, co vás poslal za mnou. Říkal, že jste při výslechu o manželovi působila dost... odtažitě. Spíš naštvaně než zdrceně.“
Ať to znělo jakkoli hrozně, Vera byla ráda, že už s ním nemusí žít.
„Dokud mi nezačnete říkat pravdu, tak se nikam neposuneme.“ Matty se jí zadíval do očí.
„Dobrá, chcete pravdu? Je mi jedno, co se stalo s mým manželem. Ale potřebuju vědět, že nejsem blázen. Ta vzpomínka je skutečná. Mám pocit, jako bych si na ni mohla sáhnout. Potřebuju důkaz.“
Mattyho ruce se zastavily. „Upřímnost za upřímnost. Začalo to jednou holkou. Všichni tvrdili, že je paranoidní.“
„Takže vy osobně jste ho neviděl. Nevíte, jestli existuje?“
„Určitě existuje. Hledal jsem toho muže i původ jeho masky, ale nikde jsem nic nenašel. Ale vím, že to nebylo jen v její hlavě.“
„Bruce říkal, že ty vraždy jsou už tři.“
„Jak se to vezme. Slovo vražda je dost silné.“
„Mého manžela někdo zabil. A váš pestrobarevný bandita se objevil právě tu noc. Náhoda to asi nebude. Jak jako, jak se to vezme?“
„Podle pitevních zpráv nebylo ani u jednoho případu prokázáno cizí zavinění. Byly to sebevraždy.“
Podle policie ano. Vera tomu ale nikdy nevěřila. Oficiálně zemřel následkem pádu z výšky. Žádné obranné rány, žádné známky zápasu.
„Váš manžel zemřel na následky pádu. Ta holka spáchala sebevraždu ve vlastním domě. A třetí případ – muž se bodl nožem přímo do srdce. A právě proto to nikdo neřeší.“
„Takže jsou to sebevraždy a tím končíme?“
„To ne. Váš manžel i ten druhý zemřeli jinde. A někdo jejich těla vrátil domů.“
„Proč by to někdo dělal?“
„Třeba proto, že je k té sebevraždě někdo dohnal?“
Následovalo ticho. Vera mlčela a snažila se poskládat všechno dohromady. Sériový vrah, který dohání lidi k sebevraždě a pak těla odveze domů. Tohle byla absurdní představa, která ale vypadala tak reálně.
„Co ta holka? Zabila se sama doma?“
„Ano. Po jejím případu jsem měl jen podezření. Tehdy jsem byl čerstvě po škole a začínal v novinách. Chtěla přes noviny varovat ostatní před oním mužem. Prý ji unesl a nutil ji projít sérii úkolů. Na konci jí dal na výběr – obrátit se na policii, nebo se vrátit ke svému životu.“
„On ji držel proti své vůli?“
„Říkala, že po tom všem chtěla znovu žít. Ale časem se všechno vrátilo do starých kolejí.“
„Proto se zabila?“
„Ano. Než zemřela, snažila se ho najít. Dal jí falešnou naději. Doufala, že jí článek pomůže ho najít. Nikdy mi ho nedovolili vydat, bez důkazů to nikdo nechtěl pustit ven. Nakonec udělala přesně to, o čem tvrdila, že už nikdy neudělá.“
„Ona ho viděla zblízka?“
„Ano. To ona nakreslila ten obrázek, co vám Bruce ukazoval. A nebyla jediná. Na jejím pohřbu ho jeden z hostů zahlédl za hřbitovní zdí.“
Vera měla poprvé něco víc než vlastní vzpomínku. Ten muž existoval. A viděli ho i jiní.
„Jak ta holka, tak i ten muž měli něco společného. A to i váš manžel.“
„On si své oběti vybírá?“
„Ano. Vybírá si lidi, kteří se pokusili o sebevraždu. Každý z nich už jednou smrt přežil.“
„Proto je dohnal k další sebevraždě?“
„Nevím. A právě to potřebuju zjistit.“ Matty vytáhl zpod hromady novin tlustou složku. „Tady jsou informace o všech třech obětech. Dal jsem dohromady návrh článku. Chci tam použít váš případ. Proto potřebuju váš souhlas.“
„A jste si jistý, že to někdo vydá?“
„Ne. Nikdo to nevytiskne, ale internet nám nikdo nezakáže.“
Vera si přečetla článek, ale nechápala, jak jim to má pomoct. Jak by jeden článek mohl něco změnit? Text jen popisoval muže a tři případy, které s ním mohly souviset.
„Jak by mohl ten článek pomoct? Nic v něm není.“
„A o to přesně jde.“
„Aby byl ten článek o ničem?“
„Aby ten článek neřekl nic, co bychom nechtěli. Je to návnada.“ Když nic neřekla, Matty pokračoval. „Ten článek má jediný účel – ukázat, že už není neviditelný. Může to vyprovokovat dva druhy lidí. Pokud existují další oběti nebo svědci, můžou se ozvat. Třeba někdo bude vědět víc než my. A možná místo svědků přijde on. Jdete do toho se mnou?“
Vera nebyla přesvědčená, že jejich návnada vůbec zabere. Najednou si nebyla jistá, která možnost je horší – ticho, nebo odpověď. Jestli chtěla odpovědi, musela to risknout. Přikývla. Jestli ten muž opravdu existoval, možná se právě chystali zaklepat na jeho dveře.

KAPITOLA 6
Silnice je konečně zavedla mezi první domy malého města. Do cíle už jim mnoho nezbývalo.
„Takže náš článek způsobil poprask?“
„To se vsaď. Nejdřív hlavně kritika. Strašíme lidi, vymýšlíme si, honíme senzaci. A pak přišly výhružky.“
„Výhružky?“ Vera se ohlédla na Mattyho, ale ten vypadal klidně.
„Třeba on. Někdo očividně nechce, aby ten článek zůstal venku.“
„A tys ho samozřejmě nestáhl.“
Matty se ušklíbl. „Ne. Spíš mě tím přesvědčili, že jsme rýpli do vosího hnízda.“
„A jak jsi teda přišel na toho muže?“ Vera už chtěla konečně slyšet důvod jejich cesty.
„Nemusel jsem ho hledat. Ozval se sám.“
„A ví něco nového?“
„To právě jedeme zjistit.“
Veřino nadšení okamžitě opadlo. Po dvou měsících měli jedinou stopu – člověka, který tvrdil, že něco ví. Ale ani Matty nevěděl co. A pak tu byly výhružky, které nedokázala pustit z hlavy.
Navigace je dovedla až před dům. Dům byl malý a nenápadný. Na verandě je čekal muž se dvěma dětmi. Děti poslal na zahradu a oba hosty pozval dovnitř.
Muž postavil před každého šálek čaje a usadil se naproti nim.
„Takže pane Handersone, můžeme…“
„Prosím, říkejte mi Pearci.“ Muž se na ně vřele usmál a opřel se do křesla.
„Dobře, Pearci,“ začal Matty, „vy pro nás máte nějaké informace?“
„Ano.“ Pearce se natáhl pro svůj šálek čaje a usrkl.
„A co konkrétně pro nás máte?“ Vera mu skočila do dalšího usrknutí.
„Dopis.“
Matty s Verou si vyměnili nechápavý pohled.
„Dobře. Jaký dopis?“ Vera se přinutila k úsměvu.
„Víte, můj otec před půl rokem zemřel. Vlastně to byl můj nevlastní otec. Byl mi ale bližší než ten biologický.“ Na chvíli se zadíval do šálku a pak pokračoval. „Dlouho mi trvalo, než jsem se odhodlal projít jeho věci. A tehdy jsem to našel.“
„Ten dopis?“ zeptal se Matty.
„Přesně. Byl to zvláštní dopis. Můj otec nepsal dopisy. Ale byl to jeho rukopis. Byl adresovaný Maggie.“
„A kdo byla Maggie?“ Vera svraštila obočí.
„Maggie byla tátova zesnulá přítelkyně.“
Matty zbystřil. „Spáchala sebevraždu?“
„Ne. Zemřela při autonehodě. Už je to dávno, osobně jsem ji neznal.“
„Promiňte, Pearci, ale jak ten dopis souvisí s naším článkem?“ Matty položil otázku, která vrtala hlavou i Veře.
„Až si ho přečtete, pochopíte.“ Pearce z kapsy vytáhl obálku a podal ji Veře. „Mimo jiné se tam píše i o vašem pestrobarevném banditovi. Táta mu ale říká Orpheus.“
Vera okamžitě pohlédla na Mattyho. Rychle obálku otevřela a vytáhla několik složených listů. Oba se začetli do dlouhého dopisu.
První stránky popisovaly několik dní podivných psychologických úkolů. Pearcův otec několik dní strávil v uzavřené místnosti, kde s ním komunikovala jen obrazovka. Jenže místnost byla teprve začátek. Další fáze už nebyla psychologická. Musel překonat skleněnou překážkovou dráhu vysoko nad zemí. A právě tam se poprvé objevil on. Popis nemohl patřit nikomu jinému. Orpheus zmizel stejně rychle, jako se objevil. Znovu na něj Pearcův otec narazil až po dalších zkouškách. Po posledním úkolu se Orpheus objevil znovu a dal Pearcovu otci na výběr – může všechno oznámit policii, nebo odejít a začít znovu žít.
„Můj otec si vybral život. O tomhle nikdy nemluvil. Jen občas říkal, že svůj život začal žít až později. Když pak poznal naši mamku, nechtěl promarnit už ani jedinou vteřinu.“
Matty tentokrát neměl okamžitou odpověď. Čekali další případ, který jejich teorii potvrdí. Místo toho našli přesný opak. Našli člověka, kterému Orpheus pomohl. Orpheus měl být člověk, který své oběti dohání ke smrti. Pearcův otec ho ale popisoval jako člověka, který mu zachránil život.
„Nemůže někdo Orphea napodobovat?“ napadlo Veru.
„Ne. Počkej.“ Matty se náhle zarazil. „Tohle říkala i Lucy. Ta žena z mého prvního případu. Stejný princip. Fyzické zkoušky, psychologické otázky. A na konci volba.“
„Takže je nevraždí?“
„On někoho zabil?“ Pearce sebou trhl a málem si vylil čaj do klína.
„Jak zemřel váš otec?“
„Ne, Orpheus za tím nebyl, jestli se na to ptáte. Táta měl rakovinu a poslední měsíce podstupoval chemoterapii. Bojoval do poslední chvíle, ale prohrál. Takže ne, nikdo ho nezabil.“
„Ne. Tohle nedává smysl.“ Matty vstal a začal přecházet po místnosti.
„Jste si jistý, že to psal váš otec?“ Vera se snažila najít jiné vysvětlení.
„Je to jeho písmo. A co je důležitější, tehdy prý skutečně několik dní nikdo nevěděl, kde byl.“
„Takže Orpheus není to, co jsme si mysleli.“ Matty přestal pochodovat po místnosti. „Proč někteří po jeho zkouškách žijí a jiní zemřou?“
Vera se narovnala. „Můžeme ten dopis zveřejnit?“
„Orpheus z toho asi nadšený nebude.“ Pearce se pousmál. „Ale ano.“
„K čemu nám to ale bude?“ nechápal Matty.
„Přestaneme hledat oběti. Najdeme ty, které zachránil.“
Matty se přestal mračit a pomalu přikývl. Pokud existovali další přeživší, mohli konečně zjistit, co Orpheus skutečně dělá. Jenže teď už nevěděli, koho vlastně hledají. Vraha, nebo zachránce?

KAPITOLA 7
„Dal jsem dohromady všechny výpovědi. A máme vzorec.“ Z Mattyho bylo poznat, že tentokrát opravdu něco našel. Stál před obrovskou tabulí pokrytou poznámkami, fotkami a čísly.
„Skvělé, sem s tím.“
„Ta cesta má jasnou strukturu.“
„Jako myslíš nějaké levely?“
„Přesně. Začíná to Restartem. Temná místnost, otázky na obrazovce a náramek s óčkem. Dostávají jídlo a slanou vodu.“
„Proč je ta voda slaná?“
„Možná doplňuje minerály. Možná v ní něco je. Těžko říct. Pak se přesuneme sem.“ Matty ukázal na tabuli. „Ve skladu musí čelit tomu, čeho se nejvíc bojí.“
„Jako u Pearcova otce výšky?“
„Je toho víc. Každý má svoji cestu.“ Přešel od čísla dva ke trojce. „Pak je čeká venkovní část. Místa se liší, princip ne. Dostat je pod tlak a nutit je přemýšlet.“
Vera se zamračila. „Tohle není hra. Je to proces.“
„Venkovní část pokaždé končí u chatky.“
„To je pořád ta stejná chatka?“
„Nejspíš jich má víc. Prostředí se mění. Jednou les, podruhé louka, jindy útes.“
„Tam je počítačová hra, že?“
„Jo. A každá hra je vytvořená přímo pro konkrétního člověka. A pak samozřejmě konečná fáze.“
„Rozhovor s Orpheem.“ Vera se zadívala na Marcovu fotografii na tabuli.
„Nakonec jim nabídne volbu. Zatím si všichni vybrali návrat do života.“
„Rozhodnou se ho neudat a vrátit se ke svému životu. Proč?“
„Věří mu.“ Matty přešel ke třem fotkám, které Vera dobře znala. „Lucy Orpheovu cestu dokončila. Zabila se až doma.“
„Jak mohl věřit, že je připravená?“
Matty sáhl za tabuli a vytáhl deník s růžovými deskami. „Řekl bych, že špatný odhad. Možná si myslel, že její problém vyřešil, ale její nemoc nezmizela.“
„Náš samaritán udělal chybu, která ji stála život.“
„Pak jsou tu dva, kteří cestu vůbec nedokončili. Marc… a ten druhý muž.“ Matty si odkašlal.
„Takže ty zlomeniny... mohl spadnout z některé z těch překážek?“ Vera se zadívala na jeho fotografii.
„Dost to na to vypadá.“
„Fajn.“ Vera si přejela rukou po obličeji, „takže si vybírá lidi, kteří už jednou chtěli zemřít, a snaží se je přesvědčit, aby žili.“
„To je přesné.“
„Ale kde ho najdeme?“
„Tady začíná problém.“
„To ti nikdo nic neřekl?“
„Ne.“ Matty pokrčil rameny. „Příběh řeknou. Ale jakmile chci konkrétní místa nebo jména, začnou být podezřívaví. A když jim řeknu o mrtvých, konverzace většinou skončí.“
„Copak jim nevadí, že zabil tři lidi?“
„Zemřeli.“ Matty k ní zvedl prst. „Ale nevíme, jestli je Orpheus zabil.“
„A tys jim to musel říkat, že?“
„Byli jako přes kopírák. Pomohl mi. Nemůžu ho udat. Nenajdete ho.“
„Vymyl jim mozky.“
„Možná. Anebo ho vážně považují za zachránce. Dnes se mi ale ozval člověk, který možná ví něco konkrétního.“
„Co to?“ Veře zazářily oči.
„Prý narazil na místo, kde Orpheus pořádá ty svoje… hry.“
„No, to si děláš srandu, ne?“
„Doufám, že on si srandu nedělal. Po letech prý náhodou poznal místo, kterým tehdy prošel.“
„A našel jeho?“
„Orphea neviděl. Místo si ale označil. Zítra se s ním mám sejít.“
Vera se posadila na sedačku a vír prachu se zvířil kolem. „Co když ho najdeme?“
Celou dobu řešili cestu k Orpheovi. Ne to, co udělají na jejím konci. Najít ho byla jedna věc. Rozhodnout, co s ním, druhá. Udat ho? Poděkovat mu? Zabít ho? Odpověď závisela na jediné věci – co je Orpheus skutečně zač?

KAPITOLA 8
„Tak jsme tady. Poslední vesnice před naším cílem. Pak už jen divočina.“
„Nezní to moc lákavě.“ Vera čekala zapadlou vesnici. Nečekala místo, které vypadalo, jako by se mu moderní svět úplně vyhnul. Napočítala sotva dvacet domků a ani jednoho člověka. Uprostřed stála zrezivělá benzínka s malým obchodem. Rozhodli se zastavit právě tam.
Uvnitř zjistili, že obchod funguje i jako místní hospoda. Čtyři chlapi u stolů i hostinský si je okamžitě přeměřili. Štamgasti se vrátili ke svým půllitrům. Vera s Mattym pokračovali k pultu.
„Jen projíždíte, nebo tady chvíli pobudete?“ Hostinský je přivítal výrazem člověka, který by byl raději, kdyby zase odešli.
„Potřebujeme doplnit zásoby a pokračujeme dál.“
„Dál už nic není,“ ozvalo se od jednoho ze stolů. „Jsme tady prdel světa, že jo, chlapi?“
Od stolů zaznělo několik pobavených odfrknutí.
„Víme, že tam něco je.“
„Dál jsou místa, kam místní nechodí,“ dodal hostinský a postavil před ně dva půllitry.
„Ještě že nejsme místní,“ usmála se na hostinského Vera.
„Udělali jste si romantickej výlet. Dejte si pivo a jeďte zpátky. Dokud můžete. Tady není nic k vidění.“
„Tak jo.“ Vera bouchla do pultu a pěna na pivu se rozhoupala. „Máme souřadnice třicet kilometrů za vesnicí. Zaplatíme někomu, kdo nás tam dovede.“
Na chvíli bylo ticho. Pak se jeden z mužů rozesmál.
„To je země nikoho. Tam se nikdo příčetnej nevydá. Tam za kopcema jsou místa, kam nechodí ani lovci.“ Ani nabídka peněz nikoho nepřiměla změnit výraz.
„Před rokem tady byl muž,“ namítl Matty, „byl za vesnicí a vrátil se.“
„To je pravda. Ale řekl vám, v jakém stavu se vrátil?“
Matty s Verou se na sebe podívali nechápavě.
„Tady Artie, náš veternář, ho našel a musel ho skoro den stabilizovat, než zvládl převoz. Vypadal, jako by ho ta divočina přežvýkala a vyplivla.“
„O tom se ti nezmínil, co?“ špitla Vera, ale hned zachytila Mattyho pohled.
„Zmínil.“ Matty polkl. „Ale ty bys sem jinak nejela.“
Vera si Mattyho přeměřila pohledem.
„Jestli tam chcete, musíte se tam dovléct sami,“ hospodský nastavil ruku. „A u nás se platí předem.“
Vera vytáhla z kapsy bankovku a vrazila mu ji do ruky. „Doplníme zásoby a vyrazíme. Můžem si tu natankovat?“
Jeden z mužů u stolů se zakuckal smíchy.
„Slečinko, to, že tu máme benzínku, ještě neznamená, že tu máme i benzín.“
Vera s Mattym nasedli do auta a zabouchli za sebou dveře.
„Máme benzín tak na deset kilometrů. Jakmile vyjedeme dál, zpátky už autem nedojedeme,“ konstatoval Matty.
„Předchozí benzínka byla nějakých dvacet zpátky. Zpátky stejně nedojedeme. Takže dál.“ Matty už nic nenamítal. Nastartoval a vydali se na konec vesnice. Ve zpětném zrcátku Vera zahlédla hostinského stát ve dveřích. Poslední domy zmizely za nimi a před autem zůstala jen příroda.
Po několika kilometrech projeli posledním pásem stromů a ocitli se na otevřeném prostranství. Z pláně viděli celý prstenec okolních skal s hustým porostem. Po chvíli jízdy sebou auto začalo cukat a nakonec úplně zastavilo.
„A odteď už jen pěšky,“ prohlásil Matty a vypnul motor.
Podle mapy byli skoro dvacet kilometrů od místa, které označil jejich kontakt. Cíl ležel za skalnatým hřebenem na druhé straně údolí.
Když dorazili k úpatí skály, rozhodli se utábořit. Stmívalo se a oba už sotva táhli nohy. Civilizace zůstala daleko za nimi a ani jeden netušil, co je tady čeká. I kdyby našli správné místo, neznamenalo to, že tam najdou Orphea. Kolem nich se rozprostíralo téměř sto kilometrů čtverečních neobydlené pustiny. Všechno nasvědčovalo tomu, že sem lidé chodí jen výjimečně.
Matty rozdělal oheň, protože noc byla chladná. Na ohni si ohřáli konzervy s masem.
„Co když ho nenajdeme?“ Pochybnosti se jí začínaly vracet, přestože je zaháněla.
„Pořád jsme nevyřešili, jestli ho vůbec chceme najít.“
„Trefa. Ale musíme ho najít. Já hledám odpovědi. Ty hledáš konec svého prvního případu.“
Matty se zahleděl do ohně. „Vlastně ani ne.“
„Ty snad nechceš dokončit svůj první příběh?“
„Jo. Ale není to hlavní důvod.“
Vera se podívala na Mattyho. Po obličeji mu tančily světla od plamenů. „Co se děje? Snad jsme k sobě upřímní, ty jsi to tak chtěl.“
„Já vím.“ Matty polkl. „Nejde ani tak o Lucy. Ale jde o toho druhého muže.“
„Ten, co si probodl srdce?“
„Ano.“ Matty chvíli mlčel. „Studovali jsme spolu. Už na škole měl psychické problémy. Ale pak zmizel. Nikdo nevěděl, kde je. Až jsem pak našel jeho tělo.“
Vera neskrývala překvapení. „To byl taky Orpheus?“
„Ano, já ho viděl.“
„Matty, já se tě na to přímo ptala.“
„A já neodpověděl. Nechtěl jsem, aby ses upnula na vzpomínku, které jsem nevěřil ani já. Prý jsem si jeho obraz vytvořil z toho, co mi řekla Lucy.“
„Ale on tam skutečně byl, že?“
„Jednou jsem byl na barevném běhu. Znáš ty závody, kde po běžcích házejí barevný prášek?“
Vera přikývla.
„Přede mnou se zastavil běžec celý od barev. Nebyl to on. Ale něco v těch barvách tu vzpomínku spustilo. Najednou vypadala tak reálně.“
Vera poznala svou nejistotu v jeho slovech. „Ty chceš zjistit, co se stalo tvému kamarádovi. Proč jsi mi to neřekl?“
„Protože jsem dopadl stejně jako ty. Nikdo mi nevěřil. Ty jsi první po těch letech.“ Matty se zadíval Veře do očí a usmál se. Vlastně ho skoro nikdy neviděla usmívat se. Byl vždy zamyšlený nebo duchem nepřítomný.
„Měli bychom jít spát. Zítra to nebude lehké.“ Vera se zachumlala do spacáku a otočila se od ohně. Matty ještě chvíli zíral do ohně.
Vera chvíli mlčela. Pak se otočila zpátky k Mattymu. „Jestli jsme v tom spolu, přestaň mi dávkovat pravdu podle toho, co si myslíš, že zvládnu.“
Matty se na ni podíval a přikývl. Tentokrát bez jediné výmluvy.

KAPITOLA 9
Slunce už začínalo pálit, když Vera s Mattym vyrazili. Netrvalo dlouho a přišlo na řadu lezecké vybavení. Skalní stěna nebyla prudká, ale pod nimi už byla nepříjemná hloubka. Oba měli za sebou jen základní lezecký kurz, takže postupovali pomalu.
„Víš, pořád mi to nedává smysl.“ Vera mezi slovy popadala dech. „Proč to celé dělá?“
„Možná budeš mít možnost se zeptat.“ Matty měl ruce plné škrábanců a každý další chyt ho bolel do dlaní.
„Zachránil dost lidí, a to jsou jenom ti, o kterých víme. Proč ale ti tři zemřeli?“
„Orpheus je nezabil vlastní rukou. Na to nezapomínej.“
„Celá ta cesta je má přece přimět chtít žít.“
„To myslíš, že jim dává? Smysl života?“
„Co jiného?“ Vera vylezla na malou plošinu mezi dvěma převisy a počkala na Mattyho. „Testuje je fyzicky i psychicky. Otázky i úkoly jsou pokaždé osobní. Neříká jim, proč mají žít. Nutí je na to přijít.“
„Ale u těch tří se to nepovedlo.“
„Možná je nezachránil. To je něco jiného než je zabít.“
„Jen je k tomu dohnal.“
Vera viděla, že se točí v kruhu. Vera už nedokázala určit, jestli ho má nenávidět, nebo obdivovat. Už týdny vedli stejný spor. Je hodný, nebo zlý? Nutí lidi žít, nebo zemřít? Vera odpověď neznala. Neměla proto čím Mattyho přesvědčit. Orpheus jí možná vzal manžela, ale nevědomky jí vrátil život. Pátrání ji vytáhlo z bytu, z terapií i z vlastní hlavy. Otázka, jestli Orpheus existuje, už dávno zmizela. Teď si začala připadat jako jedna z jeho obětí. Nebo klientů, pacientů? Sama nevěděla. Poprvé ji napadlo, že mu možná dluží poděkování.
Vera věděla, že Matty by rozhodně Orpheovi nepoděkoval. Matty hledal pravdu pro svůj článek. A tu pravdu chtěl zveřejnit. Vera si sice připadala, že přistoupila na Orpheovu hru, ale ta hra byla podle ní dokonalá.
Za poslední týdny Vera poznala tolik promarněných životů. Všichni měli jedno společné. Každý z nich se dostal do bodu, kdy viděl jediné východisko – sebevraždu. Důvody byly různé – vztahy, dluhy, samota, nehody. Každý si nesl jeden nebo více šrámů a rozhodl se je řešit tím nejhorším způsobem. Naštěstí se jim to nepodařilo. Ovšem poté ti lidé vlastně přestali žít tak jako tak. Nezemřeli fyzicky, ale duševně byli mrtví. Vera v jejich příbězích poznávala vlastní život – terapeuty, léky, opatrné pohledy okolí. Ti lidé byli vlastně mrtví. Orpheus je nevyléčil. Jen je donutil znovu něco cítit.
Jak se k Orpheovi dostali a jak se vrátili, zůstávalo záhadou. Každý dostal vlastní verzi Orpheovy hry, aby se nakonec sami mohli rozhodnout. Vera nejprve nechápala, proč nikdo Orphea neudal. Vždyť je unesl, držel je někde, kde nechtěli být. Nutil je dělat příšerné věci. Měli by ho nenávidět. Místo toho chtěli, aby pomohl dalším.
Vera s Mattym mluvili s pěti lidmi, kteří málem zemřeli při pokusu o sebevraždu. A po tomto pokusu byli nějakou dobu mrtví, i když dýchali. Pak ale přišel Orpheus a ti lidé znovu žili. Museli pracovat a platit své dluhy, ale každý si našel ve svém životě to, co ho bavilo, a to dělali naplno.
Nenávidět ho bylo čím dál těžší. Jeho metoda byla brutální. Výsledky ale nešlo ignorovat. Stála před stejnou volbou jako tolik lidí před ní.
Matty konečně dolezl k převisu a Vera mu pomohla na plošinku. Měli před sebou ještě dlouhou cestu, ale slunce už pomalu zapadalo.
„Tady se utáboříme, budeme pokračovat zítra.“
Vera jen přikývla. Vítr přes hřeben hučel tak silně, že se sotva slyšeli navzájem. Shodili batohy a vybalili jídlo.
„Zítra už budeme v údolí. Sestup bude snad rychlejší,“ ujišťoval Veru Matty.
„Ale stejně, co potom…“ Zase skončili u stejné otázky.
Po večeři se Matty rozhodl postavit stan. Vera pochybovala, že v tom větru stan vůbec postaví, ale Matty už rozbaloval vak.
Tyčky měli rychle složené. Horší byla samotná plachta. Poryvy byly každou chvíli prudší. Vera držela vak a Matty opatrně vytáhl stan.
Vítr vyrval stan vzhůru. Matty se ho pokusil udržet, uklouzl a zmizel za převisem. Vera instinktivně sevřela jeho ruku. Teprve teď jí došlo, co se vlastně stalo. Stan už vítr odnášel pryč nad údolí. Vera mezitím oběma rukama svírala Mattyho zápěstí. Konečně se mu podařilo zachytit se skalního výstupku.
„Držíš?“ zařvala. Matty přikývl a Vera ho opatrně pustila. „Vydrž, běžím pro lano!“ zařvala do hučícího větru. Matty opět jen přikývl a pevněji sevřel skálu. Vera se rozběhla k batohům a popadla lano. Všechna lana už ale měli sbalená. Několik nekonečných vteřin bojovala s lanem, než se rozběhla k převisu. Podívala se dolů, ale Matty nikde nebyl. V šeru hluboko pod ní zahlédla pohyb. Prohledala očima celou skalní stěnu pod sebou. Matty nikde.
„Matty!“ křičela do údolí tak dlouho, dokud jí nezačal selhávat hlas. Spustila lano přes hranu. Zkoušela najít cestu dolů, ale v šeru žádnou neviděla. Teprve potom jí povolila kolena a sesunula se na skálu. Jen seděla uprostřed plošiny a plakala, zatímco kolem ní kvílel vítr. Zůstala sama. Zase.

KAPITOLA 10
Vítr přes noc ustal. První sluneční paprsky osvětlily vrcholek skály. Vera v noci téměř nespala. Zachumlaná ve spacáku sledovala oteklýma očima krajinu pod sebou. Všechno nasvědčovalo tomu, že Matty pád nepřežil. Nedokázala se přinutit podívat dolů. Dokud se nepodívala, mohla si alespoň namlouvat, že přežil. Pohled raději zvedla k vrcholku. Teď věděla jen, že musí najít Orphea. Jestli něco Matty chtěl, pak odpovědi. I ona potřebovala jedinou věc – pravdu. Možná nebyl vrah. To ale neznamenalo, že byl nevinný.
Přinutila se najíst a potom všechno sbalila. Zbývala necelá třetina výstupu a pak sestup do údolí. Z Mattyho batohu vytáhla mapu a zásoby, které unesla. Každých pár kroků se jí vybavila jeho ruka v té své. Čím víc myslela na Mattyho, tím rychleji stoupala. Zastavit se znamenalo začít znovu myslet.
Posledních pár metrů a konečně stanula na vrcholu. Před ní byla opět malá skalní plošina. Vera odhodila batoh a lehla si. Několikrát se zhluboka nadechla. Teprve pak jí došlo to, co už viděla. Otočila hlavu napravo. Opravdu to tam bylo. Vera se dívala na nebe nad sebou a přemýšlela o tom, co to má sakra znamenat.
Do skály byl ukotvený kovový sloup, od kterého vedlo lano dolů. Sloup vypadal starý, ale ocelové lano na něm bylo napnuté. Vera vstala a došla k okraji. Svah byl téměř kolmý a lano mizelo hluboko v údolí. Na okamžik ji napadlo šílené vysvětlení. Otočila se čelem ke sloupu. Vedle lana byl zavěšený popruh, dvě karabiny a kovová kladka. Přišla blíž. Teprve zblízka si všimla bílé kartičky. Jednoduchý nápis: Vaše volba. Pohledem sledovala lano do údolí. Samozřejmě. Další zkouška.
Zadívala se dolů na širokou pláň. U lesa uprostřed pláně zahlédla světle hnědou tečku. Možná konečně viděla svůj cíl.
Zapnula si úvazek a ztuhla. Padl jí přesně. To ji vyděsilo ještě víc než skok ze skály. Nadávala si, že někdo natáhl lano a ona bez odporu hrála jeho hru, ale věděla, že za tím je Orpheus. Pokud ji chtěl mrtvou, existovaly jednodušší způsoby. Brala to spíš jako pozvánku. A rozhodla se ji přijmout.
Vera teď stála na hraně propasti. V hlavě měla jasno. Tělo ještě protestovalo. Ocelové lano se třpytilo ve slunečním světle. Nádech. Výdech. A skok do prázdnoty.
Několik vteřin měla zavřené oči. Otevřela oči. Strach okamžitě vystřídal adrenalin. Kladka svištěla po ocelovém laně a rychlost stále rostla. Hnědý bod konečně dostal jasný tvar. Chatka. Před koncem zipline se ozvalo kovové cvakání a rychlost začala klesat.
Kladka ji zastavila těsně před molitanovou stěnou. Odepla karabiny, vysoukala se z úvazku a vyrazila k chatě. Po Mattyho pádu se za ten pocit skoro styděla, ale zipline si užila. A běh taky. Poprvé po dlouhé době si užívala každý pohyb. Čekala, že za dveřmi bude sedět muž, kterého celé měsíce hledala. Místo Orphea ji ale čekal další úkol. V chatičce byla tma. Jen jeden malý monitor osvětloval místnost s jedinými dveřmi, kterými Vera přišla. Židle, stůl a počítač.
Něco tady krásně zavonělo. Vůni poznala okamžitě. Z hrnku se ještě kouřilo. Poprvé stála uvnitř příběhů, které celé týdny poslouchala. Stiskněte libovolnou klávesu pro zahájení. Vera se posadila před počítač a napila se kávy. První doušek po několika dnech chutnal skoro absurdně dobře. Adrenalin postupně opadl.
Zmáčkla šipku nahoru a na obrazovce se objevil chat.
Vaším úkolem je zabránit smrti pěti lidí. Pro začátek stiskněte ENTER.
Vera si větu přečetla několikrát. Pak zmáčkla ENTER.
Člověk číslo 1.
Pod tímto nápisem blikal kurzor.
Vera položila ruce na klávesnici a začala psát.

Vera: Ahoj.
Člověk 1: Ahoj.
„To mi teda pomohlo,“ utrousila do prázdné místnosti.
Vera: Jak se jmenuješ?
Člověk 1: To je jedno.
Vera: Dobře. Nemusíš mi říkat jméno.
Člověk 1: Stejně mě už dlouho nikdo jménem neoslovil.
Vera zpozorněla. Připomnělo jí to ji samotnou. Samotu poznala okamžitě.
Vera: Máš přece celý život před sebou.
Člověk 1: To říkají lidé, kteří ho nemusí žít.
Vera: Mysli na svou rodinu a blízké.
Člověk 1: Právě kvůli nim jsem vydržel poslední tři roky.
Vera: A co se změnilo?
Člověk 1: Já. Stejně to nikoho nezajímá.
Začala mít pocit, že hledá správnou odpověď místo toho, aby poslouchala. Ten člověk měl pocit, že nemá nic. Stejně jako kdysi ona. Věděla, jaké je probudit se do další kopie včerejška. Pak jí došlo, co sama tehdy potřebovala.
Vera: Dobře. Nebudu ti tvrdit, že bude všechno dobré, protože to nevím. Ale jestli chceš, můžeš mi říct, proč je dnešek horší než včerejšek.
Dlouho jen blikal kurzor.
Pak nápis: Pokračovat? Ano/Ne.
Vera hlasitě vydechla. Nedozvěděla se, jestli uspěla. Vyťukala odpověď. Další nápis: Člověk číslo 2. A jediná věta.

Člověk 2: Jestli mi do pěti minut nedáš jediný důvod žít, skončím to.
Vera se zarazila. Tohle nebyla konverzace. Byl to odpočet.
Vera: Co máš ve svém životě nejradši?
Člověk 2: Nic. Dej mi důvod žít. Dochází ti čas.
Vera: Rodina. Budoucnost. Láska. Ještě je tolik věcí, které se můžou stát.
Člověk 2: Rodina mě nenávidí. Budoucnost žádnou nemám. Moje životní láska odešla. Všechny možnosti jsem vyčerpal.
Vera: Musí být něco, co tě těší.
Člověk 2: Tvých pět minut se krátí a tys mi nedala jediný důvod, proč bych se neměl zabít.
Vera: Proč chceš, aby ti někdo hledal důvody k životu?
Člověk 2: Já žádné nemám. Najdi mi je ty!
Vera začala chápat, kam to celé vede. Snažil se přenést odpovědnost na někoho jiného. Dával Veře nemožný úkol – rozhodnout za něj.
Člověk 2: Takže nic nemáš? Máš už jen dvě minuty.
Vera: Něco přece jen mám. Poslední tři minuty jsi mě nutil bojovat o tvůj život místo sebe. Neznám tě dost dobře na to, abych ti řekla, proč máš žít. A nebudu ti lhát. Ale ty jsi se mnou tři minuty mluvil a pořád jsi tady. Takže nějaká část tebe ještě nechce odejít. S tou částí chci mluvit.
Kurzor opět jen chvíli blikal.

Pokračovat? Ano/Ne.
Vera napsala svou odpověď.
Pak se objevil třetí chat.
Člověk číslo 3.

Člověk 3: Dobrý den.
Prsty se jí zastavily nad klávesnicí. Nečekaně zdvořilé.
Vera: Dobrý den, jak mohu pomoci vám?
Člověk 3: Já nepotřebuji pomoct. Už jsem se rozhodl.
Vera: Jak jste se rozhodl?
Člověk 3: Jsem starý muž a tento život mi již nabídl vše.
Vera: Proto jste se rozhodl ho předčasně ukončit?
Člověk 3: Jsem smířený se smrtí. Tak jako tak tady dlouho nebudu.
Vera: A co když ten poslední dobrý den ještě nepřišel?
Člověk 3: Toto můžete říkat někomu jinému. Já toho již moc neprožiji. Moje dny jsou jako přes kopírák. Chci to ukončit.
Vera: Pojďme si o tom ještě chvíli promluvit. Jak vypadají vaše dny?
Člověk 3: Děkuji, že jste se mnou mluvila.
Ne. Tohle znělo jako rozloučení. Veře se sevřel žaludek. Jestli to byla hra, právě prohrávala.
Vera: Zůstaňte tu se mnou.
Člověk 3: Myslím, že už ne.
Vera: Máte někoho, komu můžeme zavolat? Řekněte mi, kde jste. Zůstaňte.
Člověk 3: UŽIVATEL SE ODPOJIL.

Obrazovka zčernala. Vera seděla před monitorem a těžce oddechovala. Hlavou jí problikla myšlenka, jestli je to opravdu jen hra. Co když ji Orpheus propojil s reálnými lidmi a ona teď jeden život nezachránila?
Na obrazovce se objevil další nápis: Pokračovat? Ano/Ne.
Vera hlasitě vydechla a nakonec vyťukala: Ano. Nebyla si tím jistá, ale věděla, že na ni čekají ještě další dva lidé. Pokud byli skuteční, nemohla přestat.

Člověk číslo 4.
Člověk 4: Nechci pomoct.
Vera: Tak proč jsi tady?
Člověk 4: Protože ty chceš mluvit.
Vera: Chceš zemřít?
Člověk 4: Ano.
Vera: Proč?
Člověk 4: Proč ne? Proč je život automaticky správná volba?
Vera: A smrt je snad správná volba?
Člověk 4: Proč smrt není správná volba? Protože to říkáš ty? Protože se bojíš smrti?
Vera: Kdybys už byl rozhodnutý, proč jsi tady? Nikdo nechce zemřít.
Člověk 4: Protože potřebuješ mít pocit, že jsi mě zachránila?
Vera ztuhla. Chtěla pomoci každému, ale tenhle člověk o to nestál.
Člověk 4: Nemluvíš se mnou kvůli mně. Mluvíš se mnou, protože potřebuješ vyhrát.
Nejhorší bylo, že mu nedokázala odporovat. Dělala přesně to, co sama nesnášela – rozhodovala za druhé, co potřebují.
Vera: Máš pravdu.
Člověk 4: V čem?
Vera: Chci vyhrát.
Člověk 4: A co tedy teď?
Vera: Teď bych chtěla začít naši konverzaci znovu.

Kurzor jen rychle blikal, ale odpovědi se nedočkala.
Pokračovat? Ano/Ne.
Vera několikrát zamrkala. Pak napsala odpověď.
Člověk číslo 5.

Člověk 5: Ahoj.
Vera: Ahoj.
Člověk 5: Nechce se mi vstát z postele. Na stolku mám připravené prášky.
Vera se zarazila.
Člověk 5: Když je vezmu, nic necítím. Když je nevezmu, bojím se toho, co ucítím.
V tu chvíli to Vera pochopila. Tohle není náhodný člověk. Orpheus jí právě nastavil zrcadlo.
Vera: Jak se jmenuješ?
Člověk 5: Jméno není důležité.
Vera: Co se stalo?
Přesně věděla, co přijde.
Člověk 5: Můj muž je mrtvý. Všichni chtějí, abych se uzdravila. Nikdo se mě nezeptal, jestli vůbec vím, jak se to dělá.
Vera: Kdo jsou ti všichni? Zkoušela jsi jim to říct?
Člověk 5: Nikdo mě neposlouchá. Chovají se ke mně, jako bych se mohla každou chvíli rozbít.
Vera: Co kdybys dnes ještě nic nerozhodovala?
Člověk 5: Proč?
Vera: Protože se to může změnit.
Člověk 5: Jak to víš?
Teď mohla lhát. Nebo říct pravdu. Tentokrát odmítla hádat, co po ní Orpheus chce.
Vera: Nevím.
Člověk 5: Tak proč bych ti měl věřit?
Vera: Protože jsem byla tam, kde jsi ty.
Člověk 5: A?
Vera: A pořád nevím, jestli bude všechno dobré.
Člověk 5: Tak co mi nabízíš?
Neznala řešení. Mohla nabídnout jen jednu věc.
Vera: Zítřek.
Člověk 5: To je všechno?
Vera: Ano.
Člověk 5: A když bude stejně špatný?
Vera: Tak ještě jeden.
Člověk 5: A jak dlouho?
Vera: Dokud jednou nebude jiný.
Člověk 5: A bude to někdy dobrý?
Vera: Když vydržíš dost dlouho, třeba ti jednou dokážu odpovědět.

Kurzor opět dlouho blikal, nic se nedělo. Pak obrazovka bez varování zhasla. Ozvalo se cvaknutí a stěna vedle stolu se odklopila. Za panelem prosvítalo světlo. Vera se zvedla a nerozhodně došla ke stěně. Zatlačila do ní. Věděla, koho uvidí. Ale nevěděla, co to s ní udělá. Za stolem seděl on. Konečně nebyl kresbou, vyprávěním ani vzpomínkou. Orpheus.

KAPITOLA 11
Vypadal jako socha. Vera měla pocit, že na něj zírá už hodiny. Nakonec se pohnula první. Zavřela za sebou dveře a posadila se na židli. Teď si ho mohla konečně prohlédnout. Barevná maska se zlatými ornamenty odhalovala pouze oči a nos. Na hlavě měl muž barevný klobouk lemovaný vějířem per. Dlouhý barevný kabát připomínal spíš obřadní roucho. Na ramenou ho zdobilo další barevné peří. Látku pokrývaly zlaté ornamenty. Ve zlatých liniích rozeznávala listy, větve, noty a hady. Ruce mu zakrývaly černé rukavice. Na levém prostředníčku se leskl zlatý prsten s černým kamenem. Na stole ležela černá hůl zdobená zlatem s velkým kruhem na konci. Na krku mu visel přívěsek ve tvaru malé lyry.
„Vy jste…“ vypravila ze sebe Vera.
„Ano, to jsem.“ Muž se naklonil k Veře. „Ale kdo jste vy?“
Vera se zarazila. „Copak to nevíte? Čekal jste mě.“
„Jistěže. Vím o vás vše. Ptám se, jestli to víte vy.“
Vera sevřela pěsti. „Nemám náladu na vaše psychologické hry. Možná, že si připadáte jako zachránce, ale lidé kvůli vám umírají.“
„Ti, o kterých mluvíte, už byli na cestě ke smrti. Já jsem jim alespoň nabídl jinou cestu.“
„A co Matty?“
Muž se odmlčel a zadíval se Veře do očí. „Mattyho jsem nezabil.“
„Kdyby vás nehledal, možná by ještě žil.“
„I vy jste mě hledala a nejste mrtvá.“
Jeho odpověď nic neřešila. Orpheus ho neshodil. Ale bez něj by tam Matty nebyl.
„Každému zde dávám na výběr. A i vám dám na výběr.“ Orpheus vytáhl zpod stolu silnou složku a položil ji před Veru. „Jsou tam jména všech lidí, kterým jsem pomohl. Přečtěte si jejich příběhy. Pak si se mnou dělejte, co chcete.“
Vera bez dalšího přemýšlení otevřela složku. Obsahovala dvaačtyřicet případů. Každý měl svůj životní příběh, podle něj mu Orpheus vytvořil vlastní cestu, vlastní sérii úkolů. Některé příběhy poznávala z vlastního pátrání. Nejvíce ji ale překvapil poslední případ.
„Případ čtyřicet dva – to jsem já?“
„Vero, vaše cesta je moje poslední.“
„Nesmysl. Nic jste mi nepřipravil. Přišla jsem sama.“
„Vero, poslouchejte mě. Já vám žádnou cestu připravovat nemusel. Vy jste našla svoji vlastní cestu.“ Mluvil, jako by už dávno znal konec jejich rozhovoru.
„Co tím jako chcete říct?“ rozkřikla se.
„Vaše cesta začala dávno předtím, než jste mě začala hledat. Přestala jste brát léky, které vás otupovaly. Šla jste na policii, přestože jste čekala, že vás odmítnou. Pak přišel Matty, svědci, výhrůžky a všechno ostatní. Nemusel jsem vás vést. Přišla jste sama. Nahoře jste přijala mou pozvánku. A rozhodně mi neříkejte, že jste si to neužila.“
Veře cukl koutek úst. Podle jeho očí si toho samozřejmě všiml.
„Nešlo o výhru. Šlo o to, že jste nepřestala.“
„Co teď ale s vámi? Dobrý úmysl vás nezbavuje odpovědnosti. Dobrými úmysly se omlouvala spousta lidí. Přijal jste vinu, ale ne trest.“
„Čelím trestu dnes a denně. Copak jste to nepochopila během vaší hry?“
„Co jsem měla pochopit?“
„Přece třetí případ. Toho starého muže jste nedokázala udržet v rozhovoru. I já mám jména, která mě budí ze spaní. Pak se objevila otázka, zda chcete pokračovat. Mohla jste skončit. Proč jste to neudělala?“
Vera přemýšlela. Už chápala, kam míří. „Protože další dva pořád čekali.“
„Už mě chápete? Kdybych skončil, jejich složky by neexistovaly. Kdybych s tím přestal po prvním neúspěchu, nebylo by jich tolik.“
„Ale ti lidé umřeli. Copak vás nehryže svědomí?“
„Hryže. Každý den. Tři mrtví nezmizí jen proto, že ostatní přežili. A s tím musím žít. Musel jsem přijmout, že nezachráním všechny. První člověk, kterého jsem ztratil, byla mladá dívka. Několik měsíců jsem věřil, že jsem jí pomohl. Když se zastřelila, dlouho jsem přemýšlel, jestli pokračovat. Myslel jsem, že už nikdy nezačnu. Další jména ale přibývala. Nemohl jsem zachránit všechny. Ale mohl jsem přestat zachraňovat úplně.“
„Co z toho máte? Kdo vás platí?“
Orpheus se rozesmál. „Kdo by mě platil? Nikdo o mně neví.“
Vera tu odpověď nechápala. Proč by to někdo dělal jen tak? Je opravdu takový samaritán? Nebo blázen?
„Něco z toho musíte mít.“
„Jen relativně dobrý pocit.“
„Tohle vám nežeru.“
„Pokud tomu nevěříte, je to váš problém. Důležitá je jiná otázka: co teď?“
Stejnou otázku si Vera kladla už dlouho. Co teď?
„Zjednoduším vám to. S tím, co jsem dělal, končím.“
Veškeré připravené argumenty byly najednou k ničemu. „Co ty řeči o tom, že bez vás by ti lidé byli mrtví?“
„Za tím si stojím, ale jsem už starý muž. Nemůžu tohle dělat věčně. A navíc jsem za sebe našel náhradníka. Já odcházím. Orpheus nemusí. Můžete mě udat, ale nechte mě vám říct ještě poslední věc.“
Orpheus zvedl obě ruce a opatrně si sundal klobouk. Položil ho na stůl vedle hole a stáhl z hlavy tenkou černou kuklu. Holou pokožku pokrývaly staré jizvy a nepravidelné skvrny. Poté vzal oběma rukama masku a sundal ji z obličeje. Barevnou masku položil vedle klobouku. Jeho tvář pokrývaly hluboké jizvy po popáleninách. Maska byla pryč. A s ní část jeho nedotknutelnosti.
„Tuhle tvář už roky nikdo neviděl.“ Přejel si černou rukavicí po holé hlavě. „Rodiče měli dluhy, které už nezvládali. Nakonec si vzali život. Našel jsem je, pokusil jsem se udělat si totéž. Našli mě včas. Vyrůstal jsem pak u strýce, který mě vychovával velmi tvrdě. Můj pokus zemřít považoval za slabost. Bydleli jsme na krokodýlí farmě. Jednoho dne jsem farmu zapálil. Všichni se dostali ven kromě mé malé sestřenky. Ječela o pomoc. Vběhl jsem do plamenů.“ Poprvé od začátku rozhovoru se jí nedíval do očí. „Vynesl jsem ji ven, ale oheň mě poznamenal na celý život. Najednou jsem pro něj nebyl slaboch. Pak se dozvěděl, že jsem požár založil já.“ Hlasitě polkl. „Dal mi peníze a řekl, že už se nesmím vrátit.“
Veře po tváři stekla slza. V jeho tváři viděla něco, co maska celou dobu skrývala.
„Nějaký čas jsem zkoušel žít normálně. Nešlo to. A tak jsem přišel sem. Žil jsem tady, ale svět venku jsem sledovat nepřestal. Viděl jsem kolem sebe stejnou prázdnotu, jakou jsem znal sám. Rozhodl jsem se nabídnout jim to, co kdysi chybělo mně.“
„Ale vy tady přece také nežijete.“ Vera si utřela slzy. „Vy pomáháte ostatním, ale sám svůj život nežijete.“
„Znáte příběh Orfea a Eurydiky? Sestoupil do podsvětí, aby přivedl zpět člověka, kterého miloval. A selhal. Tehdy jsem pochopil, proč se k tomu příběhu vracím. Přivádět lidi z pekla zpět k životu.“
„A vede se vám to.“
„Ani nevím, máte ten pocit?“
Muž konečně odtrhl pohled od stolu. Dívali se jeden druhému do očí a oba mlčeli.
„Už půjdu, Vero. Děkuji, že jste došla až sem.“
Málem mu také poděkovala. „Proč odcházíte? To nemůžete.“
„Musím. Volba je teď na vás. Podívejte se do přihrádky ve stole a rozhodněte se.“
„Počkejte.“ Vera prudce vstala. „Říkal jste něco o svém nástupci. Chci s ním mluvit.“
Muž se jen usmál. Naposledy se podíval na klobouk, hůl a masku na stole a odešel.
Vera se opět posadila a dívala se na zaplněný stůl. Dostala odpovědi. Jen nevěděla, co s nimi. Pořád ho mohla udat. Jen už nevěděla, čeho tím dosáhne. Co ale člověk, který měl pokračovat?
Otevřela přihrádku pod stolem. Uvnitř leželo složené pestrobarevné roucho. Vzala ho do ruky a rozvinula. Roucho bylo ušité na někoho její postavy.
Znovu se podívala do přihrádky. Byla tam další složka. Vera položila roucho na stůl a vzala do ruky složku. Otevřela ji. Na první stránce byl přilepený lístek s jednoduchým vzkazem.
Tito lidé potřebují Orphea. Dočkají se ho?
Vera znovu pohlédla na roucho. Nástupce. Proto nechal masku na stole. Orpheus nemluvil o někom, kdo přijde. Mluvil o ní. Nebyla pacient. Měla být pokračováním. Svou cestu našel dávno. Teď jí nabízel své místo.
Vera odlepila lísteček a podívala se na první případ. Mladý muž, třicet dva let. Před rokem se pokusil o sebevraždu. Podle deníku o ní uvažoval znovu. Pak její pohled padl na masku a roucho. Poprvé nebyla na stole žádná správná odpověď. Rozhodnutí bylo teď pouze na ní. Ale jak se rozhodnout správně?