ORPHEUS I

PŘÍPAD #27
DEN 1
Trvalo několik vteřin, než jsem pochopil, že mám oči otevřené. I když byly otevřené, stále jsem neviděl nic. Jen černo. Někde za mnou zablikalo slabé světlo. Posadil jsem se na posteli. Hlavou mi projel střep. Ostrá bolest, kterou bych poznal mezi tisícem jiných. Známý přítel se opět vrátil. Otočil jsem se. Na stěně svítila obrazovka a na ní problikávající nápis. Velká černá obrazovka, ale nápis tak malinký, že se svými třemi dioptriemi jsem viděl jen bílou skvrnu. Posunul jsem se až na kraj matrace. Nohy dopadly na studenou podlahu. Každý nádech drhnul. Něco obepínalo moje zápěstí. Nikdy jsem nenosil náramky ani hodinky. Tak proč mám sakra na ruce náramek? Pod prsty jsem cítil jen hladký plast.
Když jsem si konečně přivykl tmě i bolesti v hlavě, vstal jsem. Ve tmě se pomalu vynořila židle. Vedle ní stůl. Ve změti stínů jsem zahlédl něco o trochu tmavšího. Prsty narazily na známý tvar obrouček. Konečně jsem měl šanci něco vidět. Vypínač nikde. Veškeré světlo přicházelo z obrazovky. Postel. Stůl. Židle. V rohu záchod. A obrazovka. Pořád tam svítil stejný nápis. Byl už čitelný, ale nijak to nepomohlo. Restart. Co to znamená? Restart čeho? Mám já něco restartovat? Nebo mám restartovat tu obrazovku?
A co tady vůbec dělám?
Místnost byla tak malá, že jsem udělal sotva tři kroky. Nedokázal jsem ani rozeznat, jestli má dveře. Byla to prostě jen místnost. Přitáhl jsem si židli ke stolu, projel jsem prsty každý centimetr. Stůl byl prázdný. Zkusil jsem ještě postel. Nic. Opřel jsem se o stěnu, zavřel jsem oči. Hlava pracovala naplno. Lovil jsem poslední vzpomínku, ale stejné temno jako v místnosti. Nahmatal jsem náramek na ruce. Jen černý plastový náramek a na něm jediné bílé písmeno: velké O. Uprostřed jsem nahmatal něco tvrdého, ale bylo to zapuštěné do náramku a nešlo to vyndat ani zmáčknout. Ticho rozřízl kovový zvuk. Pod stolem se část stěny vysunula nahoru a za ní se odkryl malý prostor. Ve výklenku byla lahev vody a plastová krabička. Lehl jsem si na zem hlavou k výklenku. Světlo obrazovky probliklo, nápis se změnil. Pij a jez! O chvíli později zmizel a objevilo se zase nicneříkající: Restart.
Chvíli jsem váhal, pak jsem krabičku vytáhl a položil na stůl. Schránka se tiše zavřela. Znovu zůstalo jen slabé světlo nápisu Restart. Teplé jídlo. To mě trápilo víc než hlad. Čekal jsem konzervu. Ne čerstvá vajíčka. Měl jsem hlad i neskutečnou žízeň. Ruce se ale ani nepohnuly. Co když je to otrávené? Kdo mě sem zavřel? A proč? Hlava odmítala zpomalit. Světlo obrazovky se opět změnilo. Tušil jsem, co tam bude napsané, ale ze zvyku jsem se otočil. Znovu: Pij a jez! Jako by to bylo tak snadný. Hlad pomalu vítězil. Ruka rozhodla za mě, vzal jsem příbor. Ledová voda mi projela hrdlem, byla mírně slaná. Čekal jsem další instrukce.
Obrazovku jsem nespouštěl z očí, ale žádné instrukce nepřicházely. Pořád jsem si pokládal stejnou otázku: Jak jsem se sem dostal? Kdo by mě tady mohl držet? Chtěl jsem začít křičet a mlátit do dveří, ale žádné tu nebyly. Ani jsem nevěděl, jestli by mě někdo slyšel. Kolem bylo ticho a klid. Bál jsem se, že se tu udusím nebo že tu začne být vedro a nedýchatelno, ale bylo zde stále příjemně, vzduch zůstával čerstvý. Začal jsem chápat, že to není vězení, není to pokus o to mě zabít, není to pohřbení zaživa. Věděl jsem, co to není, ale stále jsem netušil, co to je.

DEN 2
Budu tomu říkat druhý den. Nevím, jestli to opravdu byl druhý den, nebo ten stejný den, nebo možná o dva dny déle. V místnosti bylo stále stejně, tma, obrazovka neukazovala čas a já se začal orientovat jen podle toho, jestli jsem spal nebo ne. Čekal jsem další instrukce, ale zavalen otázkami jsem usnul a teď jsem se probral s brýlemi na hlavě. Takže druhý den. Chvíli po probuzení se opět otevřela komůrka a já vyndaval znovu plastový box a lahev vody. Voda byla stejně chladná, osvěžující a slaná jako včera. Na snídani vafle s tvarohem a ovocem. Pořád mi to nedává smysl. Stále jsem se setkával jen se dvěma nápisy: Restart a Pij a jez! Po snídani jsem si došel na toaletu s vestavěným bidetem. To nemám ani doma. Možná bych tu vydržel až do smrti. Postel, stůl, židle, záchod. Teplé a chutné jídlo, voda, jen program v televizi by mohl být jiný. Jak moc odlišné je to od života, který jsem žil?
A bez ranního vstávání do práce, kde jsem se osm hodin denně musel usmívat na lidi, které jsem neměl rád. Konečně žádné divadlo. Kdyby někdo prožil v životě to, co já, taky by přestal věřit lidem. Všichni předstírají, že mají perfektní životy, že je nic netrápí. Když ale přestanu mlčet, každý najednou vyhrabe své kostlivce ze skříně, mnohdy i mnoha skříní. Kolikrát jsem slyšel, že já to mám ještě dobré, že oni si museli projít horšími věcmi. Já jsem přece mladý a mám celý život před sebou. Zrada, kamarádství, bolest, láska, nemoci, smrt… Každý má svůj příběh a myslí si, že nikdo nemá lepší, nikdo nemá horší, já jsem tady středem a máte mě litovat. Ale nikdo z těch lidí to nedotáhl tak daleko jak já. Sakra, už mluvím jako oni. Ale oproti nim mám velkou výhodu. Já to dotáhl dál. Opravdu, nikdo z nich se k tomu neodvážil. Já to chtěl udělat, chtěl jsem to skončit.
Nemělo to cenu.
Nekonečná smyčka. Stále někoho přemlouvat, aby mě vyslechl, platit za terapeuty, tvářit se vesele. Když jsem konečně přestal hrát divadlo – že prostě fakt nejsem veselej a nemám proč bejt veselej – tak najednou lidé odcházeli. Všichni chtějí žít v iluzi, že svět je nádherné místo. Jenže já to nedokázal. Nechtěl jsem se dál tvářit, že je všechno v pořádku. Svět mi ublížil, život mi ublížil, lidé mi ublížili – jenže tohle mi nikdo nedovolil říct nahlas. Nechtěl to nikdo slyšet. Ani moje rodina, ani mí přátelé, terapeuti. Nikdo. Jediný, kdo to chápal, jsi byla ty…
Dlouho mě myšlenka na tebe nedostihla. Nucený úsměv a léky ji otupovaly. Ty jsi pro mě byla vším. A teď jsi pryč. A já chtěl být s tebou. Ale ani to mi nedovolili. Poté, co jsem se vzbudil v nemocnici, to začalo znova. Terapeuti, psychiatři, silnější léky a otupění. A teď jsem najednou tady.
Chci tu vlastně zůstat, ale cítil jsem povinnost se zvednout a bušit do zdi. Volat o pomoc, prosit, ať mě nechají jít. Nahlas se ptát, jestli mě někdo slyší, jestli tam někdo je, proč to ten někdo dělá. Nebo oni? Kolik vás tam je? Proč zrovna já?
Celou dobu jsem doufal, že se nikdo neozve, že se nic nezmění, že tady budu moct zůstat. Smrt bez umírání. Byl jsem tu jen já, nemusel jsem se před nikým přetvařovat. Mohl jsem tu být sám sebou. Možná mě někdo vidí, možná ne, ale tady jsem jenom já. A konečně žije i vzpomínka na tebe. Teď jsi tady se mnou a můžeme tu být spolu. Řval jsem do zdí, dokud mi to hlas dovolil, ale naštěstí se nikdo neozval. Vysílený jsem se sesunul doprostřed místnosti a brečel jsem. Cítil jsem tvoje ruce na svých ramenou, jak mě objímají. Kdybych věděl, že se dočkám alespoň téhle iluze, tak bych to tehdy neudělal. I jen vzpomínka na tvoje objetí byla lepší než cokoliv za poslední roky po tvé smrti.
Schránka se znovu otevřela. Vedle jídla leželo ještě něco. Inzulinové pero. Připravené. Naplněné. Poprvé od probuzení jsem si vzpomněl na cukrovku, ale moji hostitelé evidentně myslí na všechno. Nápis na obrazovce se změnil. Instinktivně jsem se tam podíval. Určitě tam bude zase jen: Pij a jez! Ale tentokrát ne. Jediná věta. A přesto v ní bylo všechno. Pravdivý, bolestný, cynický, vysmívající se nápis.
Léky jsou důležité.
Proč tenhle nápis? Proč právě teď? Copak to neví? Ví o mně, že mám cukrovku, ale tohle neví? Já se přece předávkoval. Pro mě jsou léky důležité. Léky na cukrovku. Ale léky na psychiku? Držely mě otupělého. Udělaly ze mě někoho, koho jsem nepoznával, a proto jsem jimi chtěl život ukončit. Ty léky mě držely daleko od tebe. A teď tě mám zase nablízku. Léky jsou důležité. Zachránily mi život. A vzaly mi chuť ho žít. Co to je za větu: Léky jsou důležité? Sevřel jsem pěst. Píchnul jsem si dávku inzulínu a snědl jsem hamburger se zeleninou. Voda se stále neměnila, osvěžující a slaná. Začínal jsem na ní být závislý. Pak jsem jen zíral na obrazovku. Restart. Restart mě samého? Proč ale já? A hlavně, co bude potom? Bude něco potom? Restart. Ale čeho? A jak? A zvládnu to? Vlastně bych měl hlavně přemýšlet nad tím, proč mě sem někdo dal, co mají se mnou v plánu a měl bych se bát o život, ale nějak nemám pocit, že by mi šlo o život. Kdyby mě chtěli zabít, už by to dávno mohli udělat. Buď mě šetří pro to, aby mě mohli zabít jinak a jinde. Ale spíš věřím druhé možnosti. Ať se bude dít cokoliv, tak tady nejsem kvůli tomu, abych zemřel. Ale proč jsem tedy tady? Co je za tím vším? Objevil se nový nápis. Ten jsem ještě neviděl. Delší než všechny předchozí.
Přiznej si pravdu: tvé bušení na dveře nebylo pravé, ale tvůj pláč ano.
Vidí mi do hlavy.
Jak je tohle možné? Co se to děje? Otázek bylo víc než sil. Usnul jsem dřív, než jsem našel jedinou odpověď. Ale jednu věc jsem si tím potvrdil. Nejsem tu, abych zemřel. Jsem tu, abych si přiznal pravdu.

DEN 3
Pokud se čas ještě dá počítat, byl to třetí den. Vyspal jsem se a poprvé jsem se probudil bez střepu v hlavě. Je to zvláštní pocit. Ale ještě mnohem divnější byl nápis na obrazovce. Nasadil jsem si brýle, které mi spadly z hlavy ve spánku. Nestihl jsem ani dočíst větu, když se otevřela komůrka a objevilo se jídlo. Když jsem dojídal snídani a opět pil svou tekutou drogu, stále jsem měl v hlavě tu větu, která visela uprostřed obrazovky.
Kolik lidí by přišlo na tvůj pohřeb?
Svým včerejším tvrzením jsem si najednou nebyl jistý. Možná jsem tu nakonec byl proto, abych zemřel. A tímto se mě ptal, kolik míst na mém pohřbu má zarezervovat? Tak dobře, kdyby se mi sebevražda podařila, kolik lidí by mi přišlo na pohřeb? Musím na to odpovídat? Nebo to někam zadat? Je to snad šifra, kterou mám rozluštit a dostanu se ven? A chci já vůbec ven? Otázek jsem měl za tři dny víc než lidí na svém pohřbu.
Tak jo, určitě mí rodiče. Ale ti jsou mrtví. Taky bys určitě přišla ty, ale tobě jsem byl už na pohřbu já. To mi asi neoplatíš. No tak určitě Billy. Je to sice příšernej chlap, proutník a jako kolega stojí za hovno, ale na pohřeb by mi přišel. Minimálně ze slušnosti. Ale ještě by si u rakve stěžoval, že kvůli mně nestihl oběd. A Darleen. Bývala do mě zamilovaná ještě před tebou. Teď má manžela, dost velkýho vola. A nádherný dvě děti, který jí akorát drásají zbytky nervů. Ale ta by přišla. Kdo další? Asi můj soused Jack, párkrát jsem mu hlídal psa. Nemá nikoho a jeho románek se starostovou manželkou jsem taky ještě neprásknul, tak třeba by ze slušnosti přišel.
Kdyby tam mohl být i Nemo, bylo by to skvělý. Možná je to dětinský mít akvárko a v něm rybičku jménem Nemo. A v tom akvárku je hodně rybiček, ale jen Nema bych chtěl na pohřbu. Nějak jsme k sobě přirostli. Možná i kvůli tomu, že to byl dárek od tebe. Tvůj poslední dárek. Kdo další by přišel?
Otázka se ale změnila. Poprvé jsem měl pocit, že tomu rozumím. Tohle je vězení. Ale ne tradiční vězení. Tohle je psychologické vězení. Má mě to tu snad vydeptat? Nebo co to je kurva za otázku?
Jaký by byl tvůj život, kdyby Maggie neumřela?
Měl jsem takovou chuť dát pěstí do obrazovky, ale je to tady moje jediná zábava. Na poslední chvíli jsem ránu stočil do zdi. Zakrvácenou pěst jsem si obvázal tričkem a uvelebil se před obrazovkou. Jaký by byl můj život, kdybych byl s tebou? Skvělá otázka, ale tuhle mi všichni zakazovali. Ačkoliv jsem si ji zodpověděl už tolikrát. Konečně bych měl důvod vstávat. Měl bych budoucnost. Maggie byla jediná, kdo mi rozuměl. Nevadilo jí bavit se o tom dobrém, tak jako o tom špatném. Každé ráno bych pil kafe s tebou. Pořád bych poslouchal, jak zpíváš falešně. Zase bych se těšil domů. Dobře, debilní kecy, je mi to jasný. Ale i kdybychom spolu žili uprostřed panelákové džungle a chodili bychom z domova do práce, tak všechno ostatní by bylo jedno. Každý den byl lepší, když jsem věděl, že tě uvidím. Takže jaký by byl můj život? Žil bych! Co je to za otázku?
Jenže třetí otázka mě donutila brečet. Nejsem chlap, co brečí. Držím svoje emoce na uzdě. Nejde, aby chlap ukazoval emoce. Emoce jsou slabost, a to patří ženským. Ženská může být slabá, může se rozbrečet, může říct, že něco nezvládne. To je úplně v pohodě, protože od toho má muže, aby jí pomohl. Ale co chlap? Co dělá chlap, když něco nezvládne, když je psychicky na dně? Nemůže se nikomu svěřit. Svěřit se jinému chlapovi? Odhalil by svou slabost. To rozhodně ne! A svěřit se ženě? Nebo dětem? To jsou lidi, které má chránit. Nemůže jim říct, že něco nezvládne nebo neumí. Chlap musí umět všechno, chlap je silný, statečný, nemůže si dovolit chybu. Roky jsem tohle slýchal, roky jsem s tím vyrůstal a roky mě o tom všichni přesvědčovali. Ale i tak tady teď sedím na posteli svého vězení a brečím. Říká se, že člověk brečí jako želva nebo že roní krokodýlí slzy. Neviděl jsem nikdy brečet želvu ani krokodýla, ale asi by to vypadalo nějak takhle. Po mé holé hrudi kapala jedna slza za druhou, nestíhal jsem je utírat svým zakrváceným tričkem. A stačila k tomu jedna věta.
Vyhýbáš se lidem, ale tvůj ideální život je na dalších lidech postavený.
Najednou to není otázka, ale bolí to víc než otázka. Možná někdo jiný by tu větu ani nepochopil, ale mě bodla přímo do srdce. Dřív jsem chtěl prožít svůj život s tebou. Po tvé smrti jsem se snažil najít náhradu, přiznávám, ale nikdo takový nebyl. Začal jsem lidi nenávidět. Ne za to, že mi nejsou schopní pomoct. Každý si musí pomoct sám. Já je začal nenávidět, protože nikdo není jako ty. Nikdo mi tě nebyl schopný ani z poloviny nahradit. A to jsem se fakt snažil dát tomu šanci. Ale když jsem chtěl mluvit o tobě nebo svých vnitřních problémech tak, jak jsme to dělávali spolu, každý mi jen řekl: vzchop se, vždyť jsi chlap, nebreč tady a začni žít. Ale nebyl nikdo, kdo by mi to ukázal, kdo by mě naučil žít. Když máš v hlavě tisíc důvodů to neudělat, tak nestačí jen, aby ti někdo řekl: udělej to. Hledám pomoc, ne radu. Jenže u mě nikdo takový nebyl. Jen mi radili, zesměšňovali můj stav a cpali mě práškama. A výsledek? Pokus o sebevraždu. Dnes poprvé mám pocit, že to byl špatný nápad. Jsem zavřený v cizím pokoji, mám splněné jen základní potřeby, nemůžu ven, nevím, co se mnou bude, nevím, kdo mě sem zavřel, ale konečně chci žít. Asi jsem magor, ale vlastně konečně mám pocit, že je tady člověk, kterého sice nevidím, ale který se mi snaží pomoct, skutečně pomoct. A myslí to se mnou dobře. Další nápis se na obrazovce už neobjevil. Jen komůrka s jídlem a lahev vody. I tak jsem se nenudil. Chvíle pláče střídaly myšlenky na můj život, jaký byl, jaký by mohl být a jaký chci, aby byl, až se do něj vrátím.
DEN 4
Další den, už čtvrtý. Po snídani jsem nespouštěl oči z obrazovky. Tentokrát se otázky objevovaly v rychlejším sledu. Byly až děsivě osobní. Kde jsi se s Maggie cítil nejšťastnější? Proč jsi ji po třech letech vztahu stále nepožádal o ruku? Jak ses cítil ve chvíli, kdy ses dozvěděl o její nehodě? Kolik máš přátel? Kdo je tvůj nejlepší přítel? Co bys řekl svému otci a své matce, kdybys měl možnost? Jak se cítíš po zhlédnutí porna? Jaká by měla být tvá další přítelkyně? Jaká místa chceš navštívit? Některé otázky dost zabolely, některé jsem si nedokázal odpovědět a někdy jsem jen začal brečet. Otázky přicházely během celého dne. Některé vydržely na obrazovce chvilku, některé tam byly mnohem déle. Nemít pojem o čase je dost zvláštní pocit. Na konci dne jsem byl vyčerpaný. Ale vlastně příjemně vyčerpaný. Ty otázky otevřely témata, která jsem celé roky zadržoval. Konečně se na to někdo zeptal. A mohl jsem si na ně odpovědět bez toho, aniž by mi kdokoliv říkal, jestli na ně odpovídám dobře nebo špatně, aniž by mě kdokoliv soudil nebo aniž by mi kdokoliv říkal, jestli na ně vůbec můžu odpovědět nebo jestli nad tím vůbec můžu myslet. Poprvé jsem neměl potřebu sám sebe umlčet. Jako by se moje mysl vznášela vysoko nad zemí. Konečně jsem měl po letech pocit, že vím, kdo jsem, co chci a jak to chci. Jako když se zvednou stavidla a voda z přehrady začne unikat. Voda se rozlévala do míst, která byla roky vyprahlá. Jídlo, pití, spánek, záchod a ty správné otázky. Pořád mi nevadilo, že jsem zavřený. Sice jsem měl pocit, že kdyby mě teď někdo vypustil ven, tak vyběhnu a jen tak se nezastavím, ale zároveň jsem uvnitř doufal, že ještě ne. Ještě nejsem připravený. Celý den náročných otázek mě zmohl a já si navečer před večeří píchnul inzulín, najedl se a pohodlně se posadil před obrazovku. Pouze nápis: Restart. To ne! Já potřebuju další otázky!
Tak dlouho jsem čekal, až jsem si začal vytvářet vlastní otázky. Proč se mi tady líbí? Proč odsud nechci odejít? Proč přistupuju na tuhle hru, do které mě někdo vtáhl? Proč neprotestuju? Proč dělám to, co mi říká někdo, koho ani nevidím a kdo mi nechce odhalit svoji tvář? Otázka a za ní hned odpověď. Psychologové a psychiatři se mě snažili přesvědčit, že můj sarkasmus a černý humor jsou jen obranou, která mě chrání před ostatními a před tím, aby mě někdo poznal. Ale tady jsem byl sám. Nemusel jsem se chránit před nikým. Byl jsem jen ve vlastní mysli, ale sarkasmus tady byl taky. A bavil jsem se, bavil jsem sám sebe. Hlava vypnula dřív než otázky a já usnul. Dokonce se mi po dlouhé době zdál sen. Ne noční můra, ale sen! A dokonce krásný sen. Nepřekvapilo mě, že jsi tam byla. Žili jsme spolu, ale já jsem od tebe odešel. Ne že bych tě opustil. Ale řekl jsem, že chci odejít a být chvíli sám. A tys mě nechala. Neprotestovala jsi. S úsměvem jsi mě vyprovodila, políbila na cestu a já šel. Šel jsem pořád dál. Byl jsem na poušti, v džungli, v lese, v horách, ve sněhu, v dešti. Potkával jsem lidi a zvířata. A víš, co je nejlepší – já se s nimi bavil. Teda s těmi lidmi, se zvířaty by to bylo fakt divný. Ale nakonec jsem se vrátil do našeho domku na pláži. Jenže tys tam nebyla. Jen vedle domku byl malý pomníček s tvým jménem. Ale já nebyl překvapený, ani smutný. Jen jsem měl v ruce tulipány, které jsem ti přivezl z Holandska. Položil jsem na pomník žluté tulipány, šel jsem dovnitř, sedl si do křesla před televizi, na které byl nápis: Restart, a usnul jsem.

DEN 5
Už mi to trochu splývá, ale myslím si, že to je pátý den a já jsem se vzbudil. Přesně v tu chvíli, kdy jsem usnul ve svém snu. Po probuzení přišla snídaně, záchod a čekání před obrazovkou. Na ní však stále jen nápis: Restart. No tak! Potřebuju další otázky! Nenechávej mě čekat! Nejdřív jsem křičel jen v hlavě, ale pak jsem začal křičet i nahlas. Ale nic… Prostě konec. Vrátil jsem se ke svým myšlenkám, ale najednou tu byl ten pocit, že nejsem už středem světa. Ten někdo, kdo se o mě zajímal a chtěl mi pomoct, tam není… Začal jsem pociťovat něco divného na hrudi. Že by úzkost? Ale ani ne proto, že bych měl pocit, že nejsem pro někoho důležitý. To už přece vím, dokážu si otázky najít sám a dokážu žít sám. Ale spíš, jestli tam opravdu na druhé straně někdo je? Jestli se mi to jen nezdálo? Nebo jestli ten člověk na druhé straně třeba neodešel, nebo byl nucený odejít, nebo… odešel navždy? Co když tady o mě nikdo neví a já tu zůstanu? Úzkost mě sevřela, nemohl jsem se nadechnout.
Ale v tu chvíli přišlo vysvobození. Zvláštní vysvobození. Obrazovka se změnila. Objevila se čísla.
12:00:00
Dvanáct dní? Dvanáct hodin? Na co? Ani jsem nestačil pomyslet na jedinou věc, která by se mohla stát za dvanáct hodin, když najednou začal odpočet.
Jedenáct padesát devět.
Vteřiny ubíhaly tak rychle.
Čas byl zpátky, najednou měla každá vteřina váhu. Co bude za dvanáct hodin? Půjdu ven? Zemřu? Nechci zemřít! Ale chci být propuštěn? A co bude potom? A co když tím všechno teprve začne? Tyhle otázky proběhly mojí hlavou hned. Ale během těch dvanácti hodin jsem je zopakoval několikrát. Nahlas, potichu, v duchu, křičel jsem je do prázdné místnosti. Jen jsem prosil, že nechci zemřít. Nechci, aby můj život skončil teď, když jsem měl po dlouhé době pocit, že žiju. Že venku na mě ještě něco čeká. A nenechám si to od nikoho zkazit. Ale co bude za dvanáct hodin?

DEN 6
Další jídlo znamenalo další den. Moc jsem toho nenaspal. Pokaždé jsem usnul jen na pár minut, ale pořád jsem kontroloval časomíru. Otevřela se komůrka. Jídlo, pití, záchod a civění do obrazovky. Střídal se ve mně strach a zvědavost, jestli se na konec časomíry těším, nebo se toho obávám. Co bude, až přijde nula? Další den jsem s nikým nepromluvil, ale nechybělo mi to. Ale tak strašně rád bych věděl, co bude teď, co se bude dít. Ale není nikdo, koho bych se mohl zeptat. Jestli jsou to mé poslední chvíle, tak si chci zrekapitulovat celý svůj život. Jestli odsud mám odejít, musím se na to připravit. Bude následovat další série otázek? Zbývalo deset minut a začínal jsem panikařit. Dech se zrychlil a nešlo to zastavit. Co se stane? Jediná otázka. Z toho milionu otázek, které jsem dostal a které jsem si vymyslel, zůstala jediná. Přijdu o to jediné bezpečné místo?
A je to tady. Tři. Dva. Jedna. A nula. Nic? Odpočet došel k nule, ale nic se nestalo. Pořád jsem tady. Dost divný. Co to ksakru má bejt?
Najednou jsem to uslyšel. Známý zvuk. Komůrka pod stolem se otevřela. Ale tentokrát v ní nebylo jídlo, pití ani inzulín. Tentokrát tam byl batoh. Vyndal jsem ho. Komůrka se zase zavřela a já hodil batoh na postel. Voda. Jídlo. Inzulín. Nůž. Batoh nebyl na útěk. Batoh byl na cestu.
Na obrazovce se objevil nápis. Nový nápis, který jsem neznal. Strach. Strach z čeho? O koho? O sebe? Mám se něčeho bát? Nebo někoho? Vedle obrazovky zapraskala stěna a odsunula se nahoru jako stěna před komůrkou pod stolem. Prostor za ní byl osvětlen zvláštním světlem, které pulzovalo mezi zelenou, purpurovou a červenou. Uviděl jsem schody. Obrazovka stále jen hlásila onen nápis: Strach. Nervózně jsem přehodil batoh na záda a zapnul přezku přes hruď. Co jiného mi zbývalo? Došel jsem k průchodu a otočil se. Tím jsem dal pokoji sbohem. Vyšel jsem a stoupl na první schod. Stěna sjela dolů a uzavřela mi přístup zpět do pokoje. Teď už můžu jen vpřed.
Postupoval jsem stále nahoru. Nebál jsem se o život. Ten, kdo mě tu zavřel, mě nechce zabít. Nebo alespoň ne teď. Ale něco po mně chce. Chce, abych vyšel ty schody. Sice jednoduchý úkol, ale pro člověka, který se bojí výšek, to je peklo. Nesnáším výšky! Jít po schodech dolů by se mi líbilo mnohem víc. Ale tady jdu pořád nahoru. Po dost strmých schodech. A dost dlouho. Chytil jsem náramek na ruce a nervózně jsem mačkal tu tvrdou kuličku v písmeni O. A schody stále pokračovaly. Schodů se nebojím. Ale spíš toho, že jednou skončí. A co bude pak? Budu nahoře. A pak se budu muset dostat nějak dolů. Jen aby to nebylo mnohem rychleji, než bych chtěl. A pak konečně – nahoře malá plošinka a na zdi naproti schodům visí opět obrazovka. Ten člověk musí dát za elektřinu majlant. Bohužel nic nového. Nápis: Strach. Postavil jsem se před obrazovku. Objevilo se odpočítání. Tři, dva, jedna. A úkol.
Dostaň se na druhou stranu haly.
Snadný. Mýlil jsem se. Stěna i s obrazovkou vyjela nahoru a ukázal se mi pohled, který jsem fakt nechtěl vidět. Rychle jsem šmátral po zábradlí, abych se alespoň trochu ukotvil. Přede mnou visela opičí dráha. Skleněné mosty, provazové žebříky, lana, vše nasvícené v purpurové, zelené a červené ve výšce asi tak třicet metrů nad zemí. To nedám! Cokoliv bych dal, ale výšky prostě ne. Bez jištění, jeden krok vedle a je po mě… Tohle prostě nejde! To jste se úplně posrali?! Prostě ne, jdu zpátky. Stoupl jsem na první schod a byl jsem fakt rád, že jsem se nepustil zábradlí. Schod se propadl a celá kovová konstrukce se sesunula dolů do tmy. Zůstal jsem viset na plošině a přede mnou zůstala jediná možnost. Nějak začínám pochybovat o tom, že mě ten člověk nechce zabít. Tam nepudu! To nedam! Si děláš srandu, ne?! Co to má bejt? Teď chci začít žít, měnit život a ty mi dáš do cesty tohle?! Jebe ti?! Netuším, jak dlouho jsem tam vykřikoval, ale i když jsem křičel, seděl, byl zticha nebo brečel, nic se za celou dobu nezměnilo.
Celou dobu mi šlo hlavou jen jediné: A doprdele! Snažil jsem se nedívat dolů, pak jsem se díval dolů, ani jedno nebylo lepší. Ta dráha mi připadala nekonečná, šel jsem ji celé hodiny. Chvíli jsem se plazil po skle, chvíli se držel pevně provazů a lan. Šlápnutí vedle, uklouznutí, špatný nákrok a propast pode mnou už by nebyla tak hluboká. Šel jsem centimetr po centimetru, milimetr po milimetru, ale šel jsem. Stále vpřed. Nemohl jsem se vrátit. Musel jsem jít. Když už jsem byl na posledním skleněném mostě, který vedl ke dveřím s nápisem: Východ, odvážil jsem se postavit. Podél mostu byla natažena dvě lana, kterých jsem se chytil. Poslední úsek. Dal jsi to! Jsem skvělej! Odvážil jsem se otočit. V dálce jsem viděl dveře, kterými jsem vešel. Byly stále otevřené, mohl jsem se vrátit. Kdykoliv. Ale já to neudělal. Přešel jsem to, nevrátil jsem se ani o píď. Došel jsem až na konec. Joo!!! Náhle se pode mnou prostor rozsvítil a já viděl vše pod sebou v normálním světle. Trošku jsem zavrávoral. Ta výška mi pořád vadila, neužíval jsem si to, ale stál jsem pevně na nohách a držel se pevně lana. Nespadnu! Rozhodně ne po tom, co jsem dokázal.
Celý sklad byl úplně prázdný. Nebylo tam vůbec nic. Jen na protější straně bylo několik dveří. V polovině výšky byl pás reflektorů a reproduktorů kolem dokola celého skladu. Uprostřed stála socha. Na sobě měla pestrobarevný oblek, který zářil všemi barvami, které kdy existovaly. Na ramenou měla barevná pera. Pestrý byl i její klobouk a maska přes obličej. Měla otvor pro oči i nos, ale ústa nebyla. V ruce držela hůl zakončenou zlatým kruhem. Byla to zvláštní socha uprostřed šedého podivného skladu. Zíral jsem na ni se zaujetím, co dělá zrovna tady. A pak se to stalo. Začala nahlas hrát hudba. Veselá cirkusová melodie. Nad dveřmi vzadu se objevil nápis: Orpheus. Orpheus? Proč? Jak to s tím souvisí? Podíval jsem se na sochu. To není socha Orphea. Neznám dost dobře řeckou mytologii, ale jsem si jistý, že takhle určitě Orpheus nevypadal.
Instinktivně jsem sevřel lano a doufal jsem, že lano je pevně ukotvené. Málem jsem přes něj přepadl, protože toto jsem rozhodně nečekal. Socha uprostřed skladu zvedla ruku s holí a hluboce se mi poklonila. Prudce se otočila a rázným krokem vyšla směrem ke dveřím s nápisem. Dveře se samy otevřely. Ta maskovaná postava do nich vešla, hudba utichla a nápis Orpheus zmizel. Ve skladu opět zavládla tma. Jediný osvětlený zůstal most, na kterém jsem stál, a dveře přede mnou. Chtěl jsem zakřičet na toho člověka, ale hudba byla moc hlasitá. A když skončila, tak už tu nebyl. Bylo to zvláštní někoho po tak dlouhé době vidět. A přibývaly další otázky. Kdo to byl? Proč byl tak oblečen? Drží mě tu sám? Proč mě tu drží? Bez odpovědi. Jediné, co se po mně chtělo, bylo dojít na konec. Ale co bude pak? Opět se bojím toho, co bude následovat… Nebojím se najednou toho, co znám. Že visím třicet metrů nad pevnou zemí. Ale bojím se, co dalšího bude. Bude to snazší nebo jednodušší? Proč mi to někdo dělá? A jaký to má celé smysl? Bez odpovědi. Neviděl jsem teď na propast pod sebou, a proto jsem přešel most bez velkých problémů. Došel jsem ke dveřím a zabral za kliku. Dveře se otevíraly směrem ven. Udělal jsem krok dopředu, ale to nebyl dobrý nápad.
Pode mnou byla zase propast. Jediné, co stálo mezi mnou a zemí, byl velký kontejner něčím naplněný. Nedokázal jsem rozpoznat, co to je, ale pevně jsem doufal, že to bude měkké. Bylo mi jasné, co se ode mě očekává. Skočit dolů a trefit se do kontejneru. Sakra! Já si pro sebevraždu nevybral skok z mostu jen tak náhodou… Poslední přání? Možná přežít by bylo fajn. Podíval jsem se za sebe, ale světla už zhasla a za mnou byl jen prázdný temný sklad. Přede mnou bylo slunce. Opravdové. Po šesti dnech. Málem jsem na něj zapomněl. Ale nezapomněl jsem na propast pod sebou. Zvolil jsem stejnou taktiku jako předtím. Zpět to nejde, takže vzhůru dolů. Naposledy jsem se podíval, kde je kontejner. Nádech. Zavřít oči. A skok.
Dopadl jsem břichem na vrstvu molitanu, polystyrenu a barevných látek. Hrálo to kolem mě pestrými barvami. Bohužel dopad nebyl tak měkký, jak by se zdálo. Zvládl jsem ze sebe opatrně sundat batoh a otočit se na záda. Nahmatal jsem vodu a hltal jsem. Chtěl jsem pokračovat, ale nemohl jsem. Cítil jsem, že mi klesl cukr. Dal jsem si proteinovou tyčinku a zůstal jsem ležet. Dnes už nebudu přemýšlet o další cestě. Únava na mě dolehla rychleji, než jsem myslel. Byl jsem unavený, ale najednou to byla skoro vteřinová záležitost. Jako by tomu někdo pomohl. Usnul jsem. Ale bylo to s pocitem, že jsem to dokázal. Překonal jsem se, překonal jsem svůj strach a zvládl jsem to.

DEN 7
Poprvé po dlouhé době jsem spal pod širým nebem a vzbudil jsem se do krásného rána. Tentokrát žádná temná kobka, žádná obrazovka s otázkami a pokyny. Příroda kolem mě. Byl jsem u nějakého velkého skladu uprostřed mýtinky. Kolem byl jen hustý prales, za kterým bylo vidět stoupající kopce. Kde to sakra jsem? Nedostal jsem jedinou nápovědu. Jestli jsem nepřeskočil nějaké měsíce, tak by měla být zima. Ale tady teda rozhodně ne. Slunce se ještě pořádně nevyšplhalo nad obzor, ale jeho paprsky už začínaly pálit na tváři. Posadil jsem se. Měl jsem namožené svaly a nějaké pohyby docela bolely. Otevřel jsem batoh a vyndal konzervu vepřového masa. Zadíval jsem se na lahev. Myslím, že včera jsem pil z jiné lahve. Ta měla červené víčko. Dnes mám lahev s modrým víčkem. Trochu zvláštní. Ale to, že někdo u mě v noci byl, jsem si potvrdil i tím, že vedle mě ležela obálka. Ta tady rozhodně včera nebyla… Napil jsem se a sáhl po obálce. Byl v ní nějaký papír. Vyndal jsem ho a rozložil. Co to je? Mapa? Byl to výřez mapy, kde úplně dole byl označen sklad a skoro úplně nahoře cíl. Zkusil jsem se zorientovat podle těch mála bodů a podíval jsem se směrem, který mi mapa ukazovala. Za vysokými stromy se tyčila velká hora. Hlasitě jsem polkl. To bude asi můj cíl. Po cestě bylo několik značek. Křížek v kolečku – nejspíš lékárnička. Další znaky bych si přeložil jako úkryt, jeskyně a jídlo. Znepokojivé byly dvě značky. Jedna s obrázkem hada, druhá s obrázkem pavouka. Na mapě byly vyznačené dvě trasy, ale jedna vedla hadem, druhá pavoukem. Z bláta do louže. Bojím se obojího. Ale tak bál jsem se i výšek. Tak třeba se skamarádím s hady i s pavouky. Nicméně pro svoji cestu jsem si vybral cestu hada. Menší zlo. Jediné, co mě děsí, je nápis nad cílem. Máš tři dny. Netuším, jak to bude daleko, ale zatím na mě moji věznitelé časově netlačili.
Takže jsem vzal batoh na záda a vyrazil. Navíc mi to dává naději, že někoho potkám a budu moct odsud odejít. Nechci hrát další hry, ale zatím mi nic jiného nezbývá. Cesta pralesem byla dost náročná. Bořil jsem se do vrstvy rostlin a nešlo odhadnout, jak hluboko se po dalším kroku propadnu. Asi jako chůze ve sněhu. Nikde žádné cesty, jen hustý prales. Tolik zvuků a barev, nádherné květy, hmyz všude kolem. Dokonce jsem viděl nějakou malou opičku v koruně stromu. Ale představoval jsem si prales jinak. Nabitý všemi možnými zvířaty. Šel jsem už půl dne a viděl jsem jen jednu opici. Pumu ani tygra jsem potkat opravdu netoužil, ale třeba chameleon by mi nevadil. Vlastně ani nevím, co čekat, protože vůbec netuším, kde jsem. Mapa mi neřekla nic konkrétního. Netuším ani, na jakou horu to lezu. Přemýšlel jsem cestou nad tím, co mám za sebou a co mám před sebou. A hlavně nad tím, jaký to celé má význam. A fakt nevím. Došel jsem k první značce. Jídlo. Mám sice ještě zásoby, ale další značka je až za hady, takže doplnit zásoby bude rozumné.
Bohužel se obávám, že už tu nejsem jediný. Měl jsem pocit, že mě něco sleduje. Nejdřív jsem si myslel, že je to tmavý balvan. Pak se pohnul. Narovnal se. Gorila? Obrovská gorila. Cože?! Tady! No do… Hned vedle značky jídla na mapě byla i značka pro úkryt. Ale kde ho najít? Snažil jsem se jít pomalu a nedráždit ji, ale neměl jsem pocit, že by to moc zabíralo. Zatím jen stála a zírala, ale pečlivě sledovala každý můj pohyb. Stála asi sto metrů ode mě. A asi tak stejně daleko byly i dveře, které jsem právě zahlédl. Dobrá zpráva byla, že na druhou stranu od gorily, ale musel jsem zjistit na vlastní kůži, jak rychle běží gorila.
Rozběhl jsem se. Za zády zapraskaly větve. Neotáčel jsem se. Jen jsem slyšel dusot. Ještě deset metrů. Pět. Klika. Dveře. Zabouchnout. Vydýchal jsem se. Byly slyšet rány, které po chvilce utichly. Pak jsem prošel hlouběji do úkrytu, kde jsem našel i jídlo. Všechno jsem naházel do batohu a podíval se na mapu. Další úkryt byl daleko a já už fakt nemohl. Musím se vyspat a nabrat síly. Jídlo, pití a inzulín. Teď mi to došlo. Mám inzulín přesně na tři dny. Takže na mě netlačí jen mí věznitelé, ale i mé tělo. Musím to zvládnout, jinak jsem tak jako tak mrtvej.

DEN 8
Asi bylo ráno, v úkrytu bylo trochu více světla než večer, kdy jsem sem dorazil. Podíval jsem se na dveře, kterými jsem přišel. Pak jsem otočil hlavu. Chodba pokračovala dál do temnoty vzadu. Riskovat další setkání s gorilou jsem fakt nechtěl, takže volba byla jasná. Jídlo, pití, inzulín a jdeme! Měl jsem už jen dva dny, ale zatím jsem od skladu tak ve čtvrtině cesty. Musel jsem pořádně hejbnout, jestli jsem to chtěl stihnout včas. Pobalil jsem věci a vyrazil. Baterkou jsem viděl na asi tak dva metry před sebe. Chodba vedla skoro půl kilometru a dveře nikde. Trochu jsem se bál, že se budu muset vracet, ale nebylo to nic oproti tomu, co mě čekalo. Abych vše stihl, chtěl jsem skončit dnes podle mapy pod horou, kde byla značka úkrytu. A na zítřek už asi jen pětina cesty, ale celé do kopce. Jenže před úkrytem byla ještě jedna značka. Hadi. Ale to až večer. Teď jsem se to snažil vyhnat z hlavy.
Konečně dveře. Byly obrostlé rostlinami a šly těžko otevřít. Zabral jsem a konečně povolily. Otevřela se přede mnou džungle, jakou jsem viděl jen v televizi a na obrázcích. Motýli, brouci, pestré květy, nad hlavou mi prolétlo hejno papoušků, z korun stromů se ozýval křik opic. Prostě nádhera. Bylo těžké se nezastavit, i když jsem věděl, že mě tlačí čas. Pozorovat obrovskou chlupatou housenku, jak okusuje lístky, se mi prostě jen tak nepodaří. Klid, zvuky pralesa a já. Mezi zelení se něco zablesklo. Nejdřív jsem myslel, že je to kus skály. Pak jsem to před sebou uviděl. Obrovská cedule. Připomínala billboard u dálnice. Rezavá kovová deska připevněná na vysoký strom. A na ní otázka – to tady dlouho nebylo. Opět další otázky? Přímo na tělo. Sakra proč? A proč zrovna tahle otázka? Přečetl jsem si ji několikrát a chápal jsem ji, ale nevěděl jsem, jak odpovědět. Co to má sakra znamenat? Ne, tohle není moje vnitřní otázka. Tohle tam je fakt napsáno. Co to má sakra znamenat? A moje odpověď: co to má sakra znamenat? Tahle otázka mi víří hlavou od prvního dne. Do čeho jsem se to dostal? Jaký to má smysl? Proč já? A ano, co to má sakra znamenat? Dobrá otázka, ale neznám odpověď. Nemám pocit, že by mě někdo chtěl zabít. Nemám pocit, že by to měla být jen hra beze smyslu. Nemám pocit, že mě někdo chce mučit. Tak co to sakra je? Někdo mi pokládá otázky o mém pokusu o sebevraždu, o mé rodině, přátelích, mé zesnulé přítelkyni a mých důvodech, proč žít dál. Vlastně asi se mě ten člověk snaží spíš udržet při životě. Je to zvláštní, ale konečně mám po dlouhé době pocit, že žiju. Proč jsem si vlastně nikdy nevzal takhle dovolenou a nevyjel? Proč jsem čekal, až mě nějaký šílenec unese? Nedokážu to pochopit. Moje mysl je čistá, zatížená mnohými myšlenkami, ale ani jedna z nich není zaměřená na to, že bych chtěl zemřít, že můj život nestojí za nic. Dochází mi, že život za to stojí. Proč jsem se chtěl zabít? Proč jsem se chtěl o tohle připravit? Moje přítelkyně je mrtvá, ale svojí sebevraždou bych jí nijak nepomohl k životu. Chtěl jsem se s ní co nejdříve setkat. Ano, to byl ten důvod. Ale jakou mám jistotu, že to tak skutečně dopadne? A přece se s ní můžu setkat i po životě, který teprve chci prožít. Klidný, naplněný život. Co to má sakra znamenat? Přesně toto to má znamenat. Alespoň podle mě. Tohle mě má naučit žít. Jenže já na to přišel už v té místnosti. Už tam jsem si řekl, že nechci zemřít, že moje sebevražda byla špatný krok. Proč v tom musíme pokračovat?
Myslel jsem, že už mě nic nepřekvapí. Ale po několika dalších kilometrech jsem narazil na něco nečekaného. Kromě cedule zde byla i lékárnička. A v ní sada inzulínů v termoobalu, který mám i v batohu. Najednou mám inzulínu dostatek i na další tři dny. Proč mám být teda zítra večer na té hoře? Co se stane, když tam nebudu? Vzal jsem inzulíny a nějaké náplasti, zalepil jsem vznikající puchýře a pokračoval dál. Cedule, která mizela za mými zády, mi pouze připomněla, že zítra večer mám být v cíli. Předtím mě hnala i potřeba inzulínu, ale teď to řešit nemusím. I přesto tam musím dorazit na čas? Proč? Nedávalo to smysl. Cestou přibyly další cedule. Kdy jsi naposledy měl takovou dovolenou? Tím jsem se asi měl dozvědět, že je toto pro mě dovolená. Kam vyrazíš na svou další dovolenou? To dost záleží, jestli to přežiji. Komu zavoláš jako prvnímu na konci své cesty? Aspoň jsem věděl jedno – má to konec. A pak poslední otázka: Co se stane, když to do zítřka nestihneš? Tohle byla zatraceně dobrá otázka. Vrtala mi v hlavě dlouho, ale nebyl na ni čas, protože se začalo stmívat a mě čekala nejtěžší část dnešního dne.
Hadi.
Podle mapy jsem měl být přesně na místě, které bylo označené symbolem hada. Naštěstí jsem žádného hada nepotkal. Ale těch pavouků. Byl jsem si jistý, že jsem si vybral cestu s hadem. Ale pavoučí sítě byly všude kolem. Nádherně se třpytily v zapadajícím slunci, které sem prosvítalo jen malými průzory mezi listy a větvemi. Opatrně jsem našlapoval a proplétal se sítěmi. Nožem jsem si prořezával cestu. Většina pavouků jen nehybně stála nebo utíkala pryč. Zatím to šlo dobře. Bylo to opravdu údolí pavouků. Různé barvy, různé velikosti. Občasné zašustění, ale nejhlučnější jsem tu byl já. Všechny zvuky džungle najednou zmizely a byl jsem tu jen já a stovky pavouků.
Konečně to vypadalo, že pavučiny končí. Už jsem se těšil, že jsem to přežil. Jenže to nebyl ještě konec. Právě naopak. Pavouků jsem se bál dost. Jenže pak přišla skutečná rána. Něco mě bodlo do lýtka. Prudce. Jako rozpálený hřebík. Podíval jsem se dolů. Had.
Hned za mořem pavouků se nacházela laguna hadů. Začal jsem ječet, druhou nohou jsem odkopnul hada, který se mi zarýval zuby do lýtka a rozeběhl jsem se. Bylo mi vcelku jedno, jestli šlapu na hada nebo na zem. Běžel jsem. Neohlížel jsem se. Necítil jsem už žádné další kousnutí, noha ale postupně dřevěněla. Konečně mi přišlo, že šlapu jen na tvrdou zem a na nic měkkého. Odvážil jsem se otevřít oči. Moje pravá noha mě brněla a podlomila se mi. Ohlédl jsem se za sebe, pak kolem sebe. Nikde žádný had ani pavouk. Před sebou jsem měl obrovský kontejner. Z boku měl dveře s klikou. S napůl dřevěnou nohou jsem se tam doplazil. Rychle jsem za sebou zavřel dveře.
V kontejneru byla obrovská tma. Šmátral jsem v batohu po baterce, ale pak si oči přivykly tmě a já uviděl obrys vypínače. Zkusil jsem ho použít. Chvíli se nic nedělo. Pak ale celý vnitřek kontejneru odhalilo světlo jediné malé žárovky. Byl tady stůl, židle a na stole pět hromádek čehosi. Přišel jsem blíž. Bylo to pět termoobalů, stejných jako jsem měl na inzulín. Na každém byla fotka nějakého hada. Podíval jsem se na svoji nohu. Že by protijed? Otevřel jsem první obal. Bylo tu předplněné pero. Zkontroloval jsem i další čtyři. Zpanikařil jsem. Vážně jsem si nepamatoval, jaký had mě kousl. A ani bych ho asi znovu nenašel. Zpátky bych nešel ani za nic.
Uprostřed stolu byla kovová destička a na ní byl nápis. Zlatým písmem na ní stálo: Nevíš, který had tě uštkl? Aplikuj všech pět. Přišlo mi to riskantní, ale neměl jsem jinou možnost. Od každého jednu dávku. Ledviny mě asi nebudou mít rády, ale lepší než umřít na otravu. Jedno pero za druhým. Nakonec jsem se ještě najedl. Noha přestala dřevěnět a já se mohl konečně zvednout ze židle a konečně si lehnout na podlahu. Netrvalo to ani minutu a usnul jsem. Po takovém adrenalinu jsem spal jako zabitý – téměř doslova.

DEN 9
Malá žárovka už zhasla, ale světlo prosvítající rezavými děrami kontejneru mi teď svítilo přímo do očí. Vstal jsem a kupodivu jsem necítil, že by mě něco bolelo. Po včerejšku jsem čekal, že budu úplně rozlámanej, ale kde nic – tu nic. Opět jsem se nasnídal, v rohu jsem dokonce objevil provizorní toaletu, což bylo mnohem lepší než předchozí dny chodit na záchod v lese před zraky opic. Vzpomněl jsem si na kávu, ale rychle jsem tu myšlenku zahodil, protože v druhém rohu mě zarazila jiná věc. Velká krosna se spacákem a lezeckým vybavením. Nebyl jsem si úplně jistý, že tam včera byla, ale vlastně mě to ani nepřekvapovalo. Instrukce mi byla jasná. Je to už hodně dlouho, co jsme s Maggie zkoušeli ferraty, ale doufal jsem, že si toho pamatuji dost. Hodil jsem krosnu na záda a vyrazil. Hned před kontejnerem jsem se podíval před sebe. Tam zůstalo sídlo pavouků a hadů. To mám naštěstí za sebou. Ale bylo to dost podlé. Proč ta mapa takhle lhala?
Vydal jsem se dál k hoře a první stoupání na sebe nenechalo dlouho čekat. Zatím to šlo bez lan a jištění, ale to netrvalo dlouho. Výstup nebyl moc strmý, ale jištění bylo potřeba, protože pád dolů by nejspíš znamenal konec. Tentokrát žádné cedule. Můj hostitel mě tady nechal úplně samotného. Občas se někde mihla nějaká ještěrka nebo brouk, ale to bylo vše. Žádná větší zvířata, žádní lidé, nikde nic. Vlastně by mě strašně zajímalo, kde to jsem. Byl jsem si jistý, že můj pestrobarevný hostitel se postará o to, abych se to nikdy nedozvěděl, ale přemýšlel jsem, že bych si tuto cestu někdy rád sám zopakoval. Je to tu pro mě opravdu dovolená, dokonce s bonusem. Byla to taková moje osobní psychoterapie, nebo terapie šokem? Vlastně jediné, co mi stačilo vědět, bylo, že to funguje. Nechápal jsem to, ale to asi ani nebylo cílem.
Snažil jsem se rychle stoupat, ale moje tělo už mělo dost. Odpočinek vyžadovalo častěji a doplnění energie jídlem nepomáhalo. Vodu jsem doplnil před lezením, ale postupně docházela. Musel jsem to dnes stihnout. Začalo se smrákat a já byl kousek za půlkou. Netušil jsem, co se stane, když to nestihnu, ale věděl jsem, že dnes už to nedám. Byl to boj sám se sebou, který jsem pomalu prohrával. Nohy mi podjížděly a při přepínání karabin se mi třásly ruce. Dal jsem tomu ještě chvíli, ale po výlezu na menší plošinku před dalším strmým stoupáním jsem se rozhodl, že už to nedám. Pořád jsem myslel na další jídlo a na spacák, který jsem měl na zádech. Těšil jsem se, že nahoře spacák rozložím a vyspím se, ale tohle už muselo přijít teď. Nikdo nebyl přede mnou ani za mnou, takže jsem doufal, že se najednou můj hostitel neobjeví a nestřelí mě do hlavy se slovy: Nesplnil jsi úkol. Prostě jsem vydoloval z krosny spacák a rozbalil ho. Musel jsem popoběhnout a málem jsem spadl z plošiny, abych chytl lahev vody, která se začala kutálet, když jsem spacák rozložil. Cože? Moje lahev už byla úplně prázdná a najednou tohle… Tady vážně někdo chce, abych neumřel. Dalším překvapením byl vzkaz schovaný ve spacáku.
To nevadí, zítra je taky den.
Cože? Byl jsem čím dál tím zmatenější… Takže se nic neděje? Prostě jsem to nezvládl do limitu, tak prostě nic? Zítra je taky den? Byl jsem moc unavený na to, abych nad tím přemýšlel. Jídlo jsem doplnil ve včerejším úkrytu, takže jsem zásoby měl. Pořádně jsem se najedl a s myšlenkou, že zítra je taky den, jsem opět usnul do minuty.

DEN 10
Probudit se nad pralesem se sluncem v obličeji bylo něco neskutečného. Takové krásné ráno jsem dlouho nezažil. Sice pohled na cestu přede mnou mi trochu náladu zkazil, ale věděl jsem, že už to dnes dám. Byl jsem za půlkou výstupu a měl jsem celý den. Snídaně, inzulín a vyrazit. Šlo mi to překvapivě lehce, mnohem lépe než včera. Pořád mi nešla do hlavy ta včerejší cesta a jak skončila. Limit byl jasně daný, já ho nesplnil, ale nic se nestalo. Ten člověk dokonce počítal s tím, že to nedám. Proto ta voda a ten vzkaz. Tak proč mi dává ten limit? Proč najednou nevadí, když ten limit nedodržím? Ke starým otázkám přibývaly stále nové. Ale úžasné bylo, že už mi ani nevadilo, že na ně nemám odpovědi. Vždyť si na ně můžu odpovědět sám. Celou dobu jsem tady sám. Od začátku až do této chvíle. Viděl jsem pestrobarevného Orphea, ale byl to vůbec člověk? Kdo to byl? Není to vlastně jedno? Ať měl jakýkoliv úmysl, ať mi chtěl ukázat cokoliv, to nejdůležitější je, že mi vrátil chuť žít. Jestli úmyslně nebo omylem, ale najednou mám vůli žít. Chci toho tolik stihnout, nechci už být jen v práci. Co udělám? Projedu celý svět. Mám ušetřené peníze. Proč se trápit v práci, když můžu cestovat? A sám? Možná sám… Nebo někoho potkám a budeme cestovat spolu. Ještě před týdnem bych si za tuhle myšlenku nadával. Dnes mi připadala správná, protože tě nechci zradit, ale chci žít dál.
Co dalšího budu dělat? Vždycky jsem se chtěl vrátit k lezení, tak teď budu mít po tomto zážitku slušný trénink. Jezdívali jsme s kámošema na vodu, popíjeli pivko, zpívali písně a pekli buřty. To mi taky chybí. A možná i mí bývalí kamarádi, kteří se mi ze života vytratili. Každý měl najednou něco lepšího na práci než jít ven s někým, komu zemřela přítelkyně. Vlastně to chápu – o čem si s ním povídat, jak o tom mluvit, chce se vůbec bavit? Bylo jednodušší se na mě vykašlat. Nemám jim to za zlé, ale nechtěl jsem o ně přijít. Darleen mi první měsíc volala skoro každý den. Pak jednou přestala. A já jsem jí už nikdy nezavolal zpátky. Postupně jsem přišel o přátele i o důvěru v lidi. Možná je čas to otočit.
Teď by bylo fakt blbý, kdyby mě ten člověk na konci toho všeho zabil. Byla by to fakt ironie, kdyby mi pomohl najít smysl života a pak mě ze života odpravil. Začal jsem se toho bát. Jestli mě nedrží při životě jen proto, aby mě o něj připravil v tu pravou chvíli. A najednou mi to došlo. Konečně je to tady. Já se bojím o svůj život. Já se ho nechci vzdát. Musel jsem si sednout na skalní výstupek. Potřeboval jsem to vstřebat. Jen jsem seděl a díval se na prales pode mnou. Hlava byla plná myšlenek a já brečel. Jenže po dlouhé době to nebyly slzy smutku, zoufalství nebo bezmocnosti. Pozoroval jsem nádhernou přírodu před sebou a docházelo mi, kolik toho život ještě nabízí. A já, debil, jsem se toho chtěl vzdát. Dobrovolně.
Chybělo mi jen pár metrů do cíle. Slunce už se pomalu stáčelo k západu, a proto jsem vyrazil. Netušil jsem, co mě čeká nahoře, ale skutečnost byla opět dost podivná. Poslední kroky a byl jsem tam. Svalil jsem se na zem. Podíval jsem se na jednu stranu, pak na druhou. Nahoře nebylo nic než další batoh. Chvíli jsem jen ležel a dýchal. Šero pomalu začalo převládat. Vstal jsem a rozhlédl se. Za zády jsem měl skalní stěnu, kterou jsem právě vylezl. Na vrcholu byla jen malá plošina a na druhé straně strmý sráz dolů. Neodvážil jsem se odhadovat, kolik metrů to je, ale pád by to nebyl hezkej. Další věc jsem si uvědomil – nějak jsem ani nepomyslel na svůj strach z výšek. Asi nebyl pryč, ale byl o hodně menší. Ta hala mě naučila, že se výšek bát nemusím. Spadnout můžu, a to by byl problém – strach z pádu je pochopitelný. Ale v hale jsem byl celou dobu jištěný. Stejně tak během cesty sem jsem měl vybavení.
Vzpomněl jsem si, jak mě Maggie do lezení přemlouvala. Nechtěla pochopit, že výšky jsou fakt moje smrt. Kdyby mě dnes viděla, ťukala by si na čelo. Dostala mě nakonec na malou ferratu s průvodcem, ale to bylo poprvé a naposled. Ne proto, že by nechtěla znovu nebo že bych se tak moc bránil. Druhý den k tomu došlo. Nehoda, nepozorný řidič. A vše bylo pryč. Lezení na ferraty. I moje Maggie. S ní bych šel kamkoliv. Jen jsme už další příležitost nedostali. Začal jsem brečet. Prostě mě to celé nějak dostalo. Bylo to něco mezi štěstím, steskem a zoufalstvím. Trvalo to dlouho, možná hodinu, dvě, nevím… Měl jsem toho všeho dost. Pak to najednou přestalo. Jako když někdo otočí kohoutkem.
Vstal jsem a došel k batohu, který tu na mě čekal. V kapse byl vzkaz: Vyspi se a zítra poletíš. Trochu zvláštní vzkaz, ale hned se ukázalo, jak to je myšleno. No do pr… To si děláš srandu?! Čekal jsem leccos, ale tohle teda fakt ne… Bohužel to poletíš myslel doslova. V batohu byl složený wingsuit. Tohle bylo na mě moc. Zabalil jsem oblek do batohu, najedl jsem se a šel jsem spát. Tohle je problém zítřka.

DEN 11
Vzbudit se venku pod širým nebem je skvělý pocit. Mnohem lepší než doma v posteli. A rád bych si na to zvykl. Na ranní chlad byl wingsuit překvapivě ideální. Jen ten skok do propasti už tak skvělej nebyl. Proč to vlastně dělám? Protože mi to někdo nakázal? Nechci být náhodou pánem svého osudu sám? A co se stane, když to neudělám? Nebo co když se místo létání jen rozplácnu dole o skály? Dost dobrý otázky. Vlastně to znělo jako rozumný nápad – nedělat to, nebudu poslouchat někoho, kdo mi neukáže svou tvář. Nenechám si nic diktovat. Jenže něco uvnitř mě říkalo: vždyť to dělat nemusíš, ale ty to udělat chceš. Jo, chci. Parašutistický výcvik jsem měl díky Maggie za sebou, ale skočit takhle sám bych si nikdy nedovolil. A byla by to škoda. Někdo tuhle cestu připravoval přímo pro mě. A já bych ji teď zahodil? Přece na to mám. Vždyť podívej, co jsem už dokázal. Našel jsem si důvody žít, mám plány, co chci stihnout, utíkal jsem před gorilou, přežil jsem hady i pavouky a vylezl jsem na obrovskou horu i přes svůj strach z výšek. A co dál? Vrhnout se střemhlav ze skály v létajícím obleku? To je nějakej problém?
Ani jsem si to nestačil promyslet pořádně v hlavě a najednou jsem byl ve vzduchu. No, možná to chtělo trochu promyslet. Kurva! Co teď?! Roztáhl jsem ruce a nohy. Dalo to dost práce je udržet, vítr si se mnou dělal, co chtěl. Zpevnil jsem se a konečně to vyšlo. Začal jsem plachtit. Netuším, jak se to povedlo, ale najednou jsem už nepadal jen dolů, ale letěl jsem. Opravdu jsem letěl. Díky brýlím jsem si ten výhled mohl opravdu užít. Pode mnou byla propast, přede mnou svoboda. Jak jsem se blížil k zemi, něco jsem na louce uviděl. Malá chatička, nenápadná, daleko přede mnou. A před ní něco barevného. To je on! Poznal jsem ho. Byl to jen barevný bod před malou chatkou, ale byl to on. Snažil jsem se zamířit přímo k chatce. Vydržel jsem ve vzduchu déle, než jsem čekal, ale gravitace měla navrch. Smířil jsem se s tím, že k chatičce nedoletím. Netušil jsem vlastně ani jak přistát, ale věděl jsem, že musím použít padák. Nebylo to bez šrámů, ale byl jsem na zemi. Nic zlomené, možná jen trochu pohmožděné. To půjde. Oklepal jsem se, sundal oblek a zamířil jsem k chatce. Vlnou adrenalinu se moje tělo stále klepalo, ale byl to nádherný zážitek. Doufal jsem, že to nedělám naposled. Teď jsem měl jediný cíl. Dohnat ho.
Ale vlastně co mu řeknu? Mám ho zbít? Poděkovat mu? Mluvit s ním? Utíkat před ním? Vlastně jsem byl fakt zmatenej. Ale podívat se mu do očí musím, to mi bylo jasné. Co bude pak, to se uvidí. Doběhl jsem k chatce. Ne teda, že bych běžel celou dobu, ale posledních pár metrů jo. Otevřel jsem dveře a bylo to divnější, než bych čekal. Myslel jsem si, že muž bude sedět za stolem, pít kávu a vysmívat se mi, jak mě pěkně napálil, jak si se mnou pohrával. Ale nic takového. Vešel jsem do malé místnosti, kde byl stůl, židle, hrnek a starý počítač. Stál jsem ve dveřích a netušil jsem, co dělat. Zavřel jsem a sedl si před počítač. Na obrazovce svítil nápis: Stiskněte libovolnou klávesu pro zahájení. Vedle klávesnice a myši stál hrnek, ze kterého se kouřilo. Vůně kávy byla neodolatelná. A také jsem jí neodolal. Výborná káva po tolika dnech. Už ani nevím, nějakých deset dní? Možná méně, možná víc, fakt nevím. Zmáčkl jsem Enter. Objevil se nápis Maják a vedle něj obrázek majáku. Pod nápisem Maják byl nápis Start. Celá grafika by odpovídala úplným počátkům počítačů, do moderního světa plného umělé inteligence a bezchybné grafiky to mělo hodně daleko. Myší jsem klikl na Start a hra začala. Po tom všem. Obyčejná hra. Ale teda pěkně podivná hra. Počítač dává jasné pokyny: Jsi strážcem majáku a musíš udržet maják v chodu. To není ani otázka. Kurzor jen bliká. Tak píšu.
Já: Kde se maják nachází?
Počítač: Na pobřeží.
Moc mi to nepomohlo.
Já: Sejdu z majáku dolů.
Počítač: Kam půjdeš?
Já: Vydám se obejít ostrov.
Počítač: Setmělo se.
Já: Vydám se zpět na maják.
Počítač: V dálce vidíš loď, maják nesvítí.
Já: Vyběhnu na maják.
Počítač: Jsi moc daleko.
Já: Poběžím.
Počítač: Jsi moc daleko.
Já: Běžím naplno.
Počítač: Jsi moc daleko.
Já: Co mám dělat?
Počítač: Loď narazila na skály. Začíná se potápět.
Já: Jdu na pláž zachránit lidi.
Počítač: Vidíš z pláže další loď v dáli. Maják nesvítí.
Já: Běžím zpět na maják.
Počítač: Jsi moc daleko.
Já: Mám tedy pomoct lidem nebo rozsvítit maják?
Počítač: Co je tvým úkolem?
Zíral jsem na monitor. Věděl jsem to. Ano, mým úkolem je udržet maják v chodu, aby svítil. Takže běžím na maják. Ale co ti lidé, kteří už narazili na pobřeží. Těm musím pomoct, ne?
Já: Pomůžu lidem a pak běžím na maják.
Počítač: Druhá loď nabourala na skály. Co uděláš?
Napil jsem se horké kávy. Tohle chtělo promyslet. Ale pak jsem přišel na to, že není co promýšlet.
Já: Běžím na maják.
Počítač: Lidé se topí. Slyšíš volání o pomoc.
Já: Běžím na maják a zapnu světlo.
Počítač: Třetí loď v dáli právě odklonila kurz, aby nenabourala na skály. Co uděláš?
Já: Zavolám pomoc a jdu na pláž pomáhat pasažérům.
Počítač: Maják svítí. Úkol splněn.
Na obrazovce zůstal jen blikající kurzor. Seděl jsem a nic neříkal. Nebyla to hra. Vše tady mělo význam a já začal chápat význam této hry. Celou dobu jsem chtěl zachraňovat to, co už zachránit nešlo. Kolikrát v životě jsem opustil svůj maják?
Obrazovka zhasla a místnost se zahalila do tmy. Ovšem ne na dlouho. Naproti se odklopila část stěny. Dveře bez kliky. Za dveřmi prosvítalo světlo. Opatrně jsem se zvedl a došel ke dveřím. Konečně se mi naskytl pohled, na jaký jsem čekal. Pestrobarevný muž. Orpheus. Vypadal jako z jiného světa. Barevný kostým zářil snad všemi odstíny a z ramen mu vyrůstala dlouhá ptačí pera. Maska odhalovala jen oči a nos. Kdyby měl život lidskou podobu, vypadal by právě takhle. Stál jsem ve dveřích a nevěděl jsem, jestli chci dál. Celou dobu jsem se na tenhle okamžik těšil. Ale co teď? Naštěstí iniciativu převzal muž. Jeho hlas zněl drsně, ale mile.
„Zavři dveře a posaď se. Máme si o čem povídat.“
Neprotestoval jsem. Zaklapl jsem dveře a posadil se přímo naproti muži. Maska úsměv skrývala, ale oči ho prozrazovaly. Přede mnou na stole ležela složka. Pořádně naditá. Na ní byl nápis, který jsem tak nějak čekal. Orpheus. Ale co je v té složce?
„Zajímá tě, co je v té složce?“
To mi jako čte myšlenky?
„K tomu se dostaneme. Teď bych ti chtěl něco vysvětlit, pokud o to ovšem stojíš?“
Mrkl na mě. Očekává odpověď. Co vlastně chci vědět?
„Kdo jste?“
Na okamžik se zdál zklamaný. Alespoň to prozradily jeho oči. „Dříve jsem neměl jméno. Prostě jsem jen dělal to, co jsem si myslel, že je správné. Vždycky jsme ale skončili na stejném místě. Všichni se ptali jako ty – kdo jsem? Stačilo, aby mě nějak pojmenovali, a mohli jsme pokračovat. Proto vznikl Orpheus – antický hrdina, který jde pro svou milou do pekla. Chodím pro vás do vašeho pekla a přivádím vás zpět k životu. A přitom vás nejvíc zajímá, jak se jmenuju…“
„Promiňte,“ vypadlo ze mě nějak automaticky, ale proč se tomuhle člověku chci omlouvat?
„Neomlouvej se, já to chápu.“ Muž přehodil nohu přes nohu a opřel se do opěradla. „Tvoje cesta byla pozoruhodná. Bylo zajímavé ji sledovat. Ale spíš mě zajímá, co sis z toho vzal ty…“
„Co to mělo celé za smysl? Proč mě tu držíte?“
„Já tě tady nedržím. Tady jsou dveře, klidně jdi.“
Vyrazil mi tím dech z plic. Jakože můžu jít?
„Nikdo zatím po těchto slovech neodešel. Všichni chtějí odpovědi.“
Přikývl jsem. Vlastně i to přikývnutí bylo zbytečné. Ví o mně vše.
„Co dělám? Vyberu si člověka, který si myslí, že jeho život je tak špatný, že se ho chce zbavit. A ukážu mu, jak moc se mýlil. Protože život je plný okamžiků, kdy jsi dole, ale i kdy jsi nahoře. A nikdy nevíš, kdy přijde další. A smrtí se zbavíš obojího.“
„Proč to děláte?“ Nezmohl jsem se na nějaké velké otázky. Byl to můj průvodce, můj učitel. Vše mi chtěl říct sám. Mohl bych ho poslouchat hodiny, ale měl jsem potřebu se alespoň na něco zeptat. Hltal jsem každé jeho slovo.
„To už jsem řekl – abych ti ukázal, že tvůj život má smysl. Ale do tvé hlavy nevidím a nevím, jestli jsi na to přišel. Přesvědč mě!“
Tak jo. Co říct? Jak ho přesvědčit?
„Dobře, zjednoduším ti to. Proč si myslíš, že jsi prošel těmi jednotlivými úkoly? Proč jsi byl zavřený v té místnosti?“
„Kvůli těm otázkám. Potřeboval jsem restart.“
„Potřeboval jsi přestat utíkat k věcem, které tě otupovaly – mobil a léky.“
„Ale vždyť jste mi nechal inzulín.“
„Ne všechny léky jsou špatné. Ty, které ti zachrání život, jsou dobré. Ale ty, které otupují tvou mysl, tobě už víc ubližovaly, než pomáhaly.“
„Kdo vám tohle dovolil?“
„Nikdo. A co sklad? Co sis odnesl z té haly?“
„Můj strach z výšek? Musel jsem ho překonat?“
„A to se mě ptáš?“ Orpheus na mě mrkl, zase.
„Cesta džunglí? Co ti to dalo?“
„Málem mě zabila gorila, pavouci a hadi.“
„Důležité je to slovo málem.“
To jeho mrkání fakt nenávidím, ale má pravdu. Nezabili. Přikývl jsem.
„Hora ti měla připomenout Maggie a vrátit odvahu. Stejně tak jako wingsuit.“
„Ale proč nevadilo, že jsem tu cestu nedokončil za tři dny?“
Muž se začal smát. „Není to moje cesta, ani cesta nikoho jiného. Je to tvoje cesta. Já tě po ní jen vedl. Ale za jak dlouho ji projdeš, je na tobě. Kdybys jí procházel měsíc, nezlobil bych se. Čas není tvým nepřítelem. Tvým největším nepřítelem jsi byl celou dobu ty sám.“
Vlastně začínám toho muže mít rád i nenávidět zároveň. Pravda bolí a tenhle muž dokáže říct pravdu tak, že vždy trefí hřebíček na hlavičku.
„A ta hra? Co to měla představovat?“
„To mi řekni ty. Co ti to připomnělo?“
Neměl jsem moc času o tom přemýšlet. Měl jsem jeden úkol – udržet maják v chodu. Když jsem to neudělal, lodě narazily na skály. Ale to jsem měl jen sedět na majáku a čekat, až se setmí? To je snad jasný, že tam nebudu sedět celý den, ne?
„Měl jsem sedět na majáku a čekat na noc, abych mohl zapnout světlo a ráno ho zase vypnout?“
„To se mě opět ptáš, nebo odpovídáš?“
Protočil jsem panenky. „Přece nemůžu bejt celej život zavřenej na majáku, ne?“
„To po tobě nikdo nechtěl. Jen večer rozsvítit maják.“
„To je výborná hra.“
„Ano, a tys ji málem prohrál.“
„Cože? Vždyť jsem maják rozsvítil.“
„Ano. Ale dvě lodě předtím ztroskotaly.“
„Co mě tohle mělo doprdele naučit?“
Muž se na mě zadíval. Naklonil se dopředu a lokty položil na stůl. „Každý máme své povinnosti. A nemusí nás to bavit. Nemusí být příjemné. Nemusí nám připadat důležité. Ale podstatu těch povinností poznáme tehdy, kdy je přestaneme plnit.“
To mu musím uznat.
„Je lákavé zahodit všechny povinnosti a zmizet. Ale mým úkolem není vás vyčlenit ze společnosti, ale naučit vás v ní žít.“
„Říká člověk, který žije mimo společnost a unáší lidi.“
Muž se mi zadíval do očí, až mě probodl pohledem. Cítil jsem to.
„Nic o mně nevíš. Ale já vím o tobě všechno.“
Znělo to děsivě, ale ne tak, že by mi vyhrožoval.
„Teď je řada na tobě. Ve složce najdeš všechno o mně. I o lidech, kterým jsem pomohl. Tyto informace mě mohou dostat do vězení a policie mě díky nim bez problémů dopadne. Můžeš si ji vzít. Venku stojí auto. Klidně odjeď. Dřív nebo později narazíš na policii.“
Podíval jsem se na složku a na toho muže před sebou. „Jaká je druhá možnost?“ Zase mi přišlo, že se pod maskou směje.
„Druhá možnost je, že se necháš ode mě uspat. Probudíš se doma, na všechno tady zapomeneš a začneš žít svůj život tak nejlépe, jak jen umíš.“
Nechápal jsem. Dává mi do ruky zbraň proti sobě. Můžu ho udat. Nikomu tohle neprovede. Nikoho už neunese. Ale chci to? Opravdu to chci? Co když zachrání další život? Vždyť on mi pomohl. Když ho udám, už nepomůže nikomu jinému. Ale nechat se unést a věznit? To si fakt nechám líbit? Někoho unést a nechat ho projít tím vším je prostě špatné. Ale přesto bych byl rád, kdyby to tenhle člověk dělal i dál. Jsem snad magor? Co to se mnou je? Dost dlouho jsem tam seděl a nic neříkal. Přemýšlel jsem. Orpheus mlčel. Jen trpělivě čekal. Možná jsme tam takhle seděli půl minuty, půl hodiny nebo půl dne. Já fakt nevím. Konečně jsem se rozhodl.
„Jak mě uspíte?“
Orpheus se znovu opřel do opěradla. Zase se pod maskou smál. V místnosti to začalo syčet. Ve vzduchu se začalo něco šířit. Začaly se mi zavírat oči a usnul jsem.
Probudil jsem se až doma. Na těch jedenáct dní vzpomínám snad každý den, ale nikdy jsem o tom nikomu neřekl. Jen jsem svůj příběh svěřil papíru. Pro tebe. Je mi jasné, že si to nikdy nepřečteš. Už tu nejsi, ale musel jsem ti to napsat. Jednou to třeba někdo najde a dozví se o něm. O člověku, který mění životy lidí. Tvůj život už nezmění, Maggie. Ale mně pomohl. Dusil jsem to vše v sobě dlouho. Když jsem to psal, cítil jsem se, jako bych tam znovu byl. A musel jsem ti to říct, protože ti toho musím říct ještě mnohem víc. Ten den, co jsem se probudil opět doma, jsem začal znovu žít. Nejprve jsem zmizel na dva týdny do hor. Vyzkoušel jsem všechno, čeho jsem se dřív bál. Pak jsem se vrátil domů, ale konečně jsem měl pocit, že je to domov, i když tam nejsi. Obvolal jsem své bývalé i současné přátele a začal jsem plánovat volný čas s nimi. A víš co? Rachel se rozvedla, a tak jsme to dali dohromady. Není sice tak krásná a vtipná jako ty, ale to zůstane jen mezi námi. Začal jsem znovu, ale potřebuji hodit minulost za hlavu. Ne úplně. Se vzpomínkou na tebe a na Orphea se probouzím každý den. A to nechci změnit. Jen si potřebuji utřídit myšlenky a možná se trochu obhájit před tebou, že na tebe nemyslím celé dny, že držím v náručí jinou ženu, že se bavím s ostatními lidmi a někdy dokonce zapomenu na to, co vše bylo, a zabývám se jen tím, co je a bude. A tak to asi má i být. Nechci, aby ses kvůli tomu na mě zlobila. A jednou, až se setkáme (a pevně doufám, že to bude za dlouho), tak tě strašně rád uvidím a užiju si opět každou chvíli s tebou. Ale teď jsem se rozhodl žít teď a tady. Možná je to sobecké. Něco, co už tobě dát nemůžu. Ale tenhle život mi za to stojí… konečně… A nechci si tuhle druhou šanci nechat vzít. Takže jdu žít za nás za oba, Maggie.