Plamen

Jsme z vosku jedné svíce,
vedle sebe bez hranic,
v jednom těle hoří světlo,
dokud žhne, je v nás klid.

Mezi námi v tichu dýchá,
i když nemluvíme nic,
slyším, jak to někde praská,
i když stojíš vedle víc.


Není stálý - to už víme,
mizí dřív, než řekneš „zůstaň“,
drž ho blíž, nebo ho ztratíš,
a pak už se nevrátí sám.


Jsme jedna svíce na dva dechy,
jednou hoříš víc, jednou já,
když se odtáhneš, už to praská,
a ticho všechno spolyká.

Jestli zhasnem mezi námi,
nechci dělat, že nic není -
radši shořet ještě jednou,
než jen stát a nehořet.


Někdy vítr přijde tiše,
ani nevíš, odkud šel,
vezme teplo z jedné svíce,
co jsi v sobě dlouho měl.

A my stojíme tak blízko,
přesto každý trochu sám,
stačí ztratit svoje místo,
a plamen neuhlídám.


Není stálý - to už víme,
stačí málo - ztrácí žár,
když ho pustíš ze svých dlaní,
ztratí sílu, ztratí tvar.


Jsme jedna svíce na dva dechy,
jednou hoříš víc, jednou já,
když se odtáhneš, už to praská,
a ticho všechno spolyká.

Jestli zhasnem mezi námi,
nechci dělat, že nic není -
radši shořet ještě jednou,
než jen stát a nehořet.


Už jsme skoro nehořeli,
jenom kouř a studenej byt,
řekni - chceme ještě hořet,
nebo to necháme dojít?


Jsme jedna svíce na dva dechy,
jednou hoříš víc, jednou já,
když se odtáhneš, už to praská,
a ticho všechno spolyká.

Jestli zhasnem mezi námi,
nechci dělat, že nic není -
radši shořet ještě jednou,
než jen stát a nehořet.