Čtyřnohý přítel

Martínek měl dobrého kamaráda Honzíka. Byl to jeho spolužák už od školky. A Honzík měl krásného, přítulného pejska Míšu. Martínek taky velmi toužil po nějakém pejskovi. Pořád to předkládal tátovi. Ten byl zpočátku proti, ale nakonec se nechal zviklat. Tak Martínkovi vyhověl...

Martínek slavil své desáté narozeniny. Na oslavu pozval několik svých kamarádů, včetně Honzíka. I s jeho Míšou.

„Tak, Martínku, všechno nejlepší, a tady máš hlavní dárek!“ gratuloval mu táta a předal mu velkou krabici se stužkou.
„Tati, a proč je v té krabici tolik děr?“ nechápal Martínek.
„To brzo zjistíš! Tak šup a otevři ji...“

Martínek uvolnil stužku, odstranil lepicí pásku a krabici otevřel. Nakoukl do ní a... Pár vteřin jen mlčky zíral. Pak zajásal a letěl objat svého tátu.

„Jééé, štěňátko!!! Tati, ty jsi zlatý! Já tě mám tak rád!!!“
„Rádo se stalo, Martínku!“

Martínek vytáhl z krabice svého nového mazlíčka a hned se s ním začal mazlit. Pak ho seznámil s Honzíkovým pejskem.

„Míšo, máš tu malého kamaráda!“

Míša štěňátko očichal a pak ho začal olizovat. Skamarádili se velmi snadno a rychle....

Martínek se ke svému čtyřnohému příteli citově velmi upnul. Dal mu jméno Rezáček podle jeho vzhledu. Rodiče, bratr i kamarádi mu doporučovali jiná, více konvenční psí jména, ale Martínek si nenechal poradit. Argumentoval tím, že když na nějakého jiného pejska někdo zavolá například Azore!, mohl by za ním přiběhnout i on, kdyby se tak jmenoval. Na originalitě Martínkovi mimořádně záleželo...

Bylo už po deváté večer. Touhle dobou už Martínek běžně spával. Tentokrát však jaksi nemohl zabrat... Ležel v posteli a díval se do tmy. Oči měl otevřené a nemohl usnout. Pořád musel myslet na něho, byl na chodbě tak opuštěný!

Náhle zaslechl tichý šramot a funění. Pootevřené dveře od jeho pokojíčku se zcela otevřely.
Malé, rezavé tělíčko se nejistě vyškrábalo přes práh a zastavilo se uprostřed pokoje. Chvíli jen stálo, jako by nevědělo, kam patří. Pak zvedlo hlavu.

„Pojď sem…“ zašeptal Martínek.

Štěně zaváhalo. Udělalo pár kroků, uklouzlo na podlaze a znovu se postavilo. Došlo až k posteli a začalo se snažit vyškrábat nahoru. Drápky tiše škrábaly o dřevo. Martínek ho zdvihnul a posadil si ho na klín. Pak jej opatrně pohladil po hlavě.

„Budeš tady spát,“ zašeptal.

Z chodby se ozvaly kroky. Martínek ztuhl.
„Martínku?“ ozval se tichý hlas. „Nevíš, kam šel Rezáček:“
„Je tu se mnou!“ odpověděl hbitě Martínek.

Chvíli bylo ticho.

„Neuděláme mu radši pelíšek na zemi?“
Nééé! On je u mě hodný.“
„No, dobře! Tak sladké sny...“
„Dobrou!“

Dveře od pokoje se pomalu zavřely. Martínek si oddychl. Štěně se pěkně zavrtalo do peřiny a začalo tlačit Martínkovi do hrudi. Jeho dech byl rychlý a nepravidelný, ale postupně se uklidňoval. Martínek s Rezáčkem se k sobě přitulili. Rezáček olízl Martínkovi nos. Martínek ho podrbal pod krkem. Po chvíli oba usnuli, šťastní, že jsou spolu...

Martínek svého pejska dobře vychoval a vycvičil. Často ho venčil a jezdil s ním dokonce i na tábory a později na vandry s kamarády. Spal s ním každou noc, i když už byl dospělý...


........................................


Martin slavil své dvacáté narozeniny. Pozval mnoho přátel a známých. I tentokrát obdržel mnoho pěkných a užitečných dárků. Jeden z nich byl ovšem velmi zajímavý. Nacházel se v děravé krabici, ale celý se do ní nevešel. Trčely z ní nohy v silonkách a dámských střevíčkách. Když ho rozbalil, tak ho objal a políbil. Respektive objala a políbila. Jarmilka. Už od patnácti se dávali dohromady. A teď byla ta pravá příležitost, aby to završili.

„Tak všechno nejlepší, Martine! Doufám, že tento dárek si užiješ celý život!“ přála Jarmilka Martinovi.
„Ano, taky doufám!“ děkoval jí Martin. „V životě jsem dostal jen dva živé dárky. Před deseti lety Rezáčka a teď tebe.“

Martin pak sfoukl dvacet svíček na dortu a přál si tajné přání. Aby se svou vyvolenou Jarmilkou strávil zbytek života. Aby se brzo vzali. A na jejich společné cestě životem je jeho věrný a skvělý čtyřnohý přítel ještě pár let doprovázel.

Pak se vyfotili, jak se líbají, a Rezáček jim při tom olizuje tváře. Vypadalo to jako skvělá idylka. Vypadalo...

Martin a Jarmila spolu chodili už asi měsíc. A dostali na „to“ chuť. Martin poprosil rodiče i bratra, aby zůstali do pozdních nočních hodin v nějakém podniku. Dal jim na to i „malý“ příspěvek. Doma vše připravil tak, aby to bylo eňo ňuňo. Až na jeden malý detail - Rezáček. Za těch deset roků vyrostl do síly i do krásy, zabíral dobrou půlku postele! Nedostatek místa částečně vyřešili tím, že k posteli přirazili dvě lavičky pod kytky a dali na ně matraci. Teď už se tam všichni tři nějak vejdou...

Hodiny ukazovaly něco po desáté večer. Martin s Jarmilou dovečeřeli a přesunuli se do Martinova pokoje. Zapálené svíčky, květiny, vonné tyčinky... A v posteli je vítal jeho nerozlučný kamarád. Martin zapnul rádio a naladil stanici, na které hráli různou meditační a relaxační hudbu. Zvuk ztlumil na minimum.

„Může být?“
„Jo, klidně...“

Martin podrbal Rezáčka za krkem: „Tentokrát budeme spát ve třech.“

Pejsek jen tiše zabručel. Martin s Jarmilou se vysvlékli a ulehli. Po krátkém pomazlení se šli na vlastní akt. I tak se raději nepřevalovali. Jarmila byla otočená zády k Rezáčkovi. Ten jí záda každou chvíli olizoval a lechtal. Proto se pořád smála. To Martinovi nevadilo, ba naopak! Celá situace tím byla významně odlehčená.

Jarmila se při usínání cítila jako ve svěráku. Zepředu se k ní tiskl Martin a zezadu na ni byl nalepený Rezáček. Ještě ji svou srstí trochu lechtal. Ale to nebylo hlavní. Premiéra se i tak povedla nad její očekávání! A dle blaženého výrazu v Martinově tváři usuzovala, že i on byl naprosto spokojen...

Za týden se situace opakovala. Jarmila to chtěla, z jejích náznaků to bylo jasně patrné. A Martin taky, co si budeme nalhávat? Tentokrát si u rodičů vyjednal možnost využít jejich manželskou postel. Opět za „drobný“ poplatek. Oba si mysleli, že takhle Rezáčka obejdou, ale to se pěkně mýlili... Pár minut poté, co si lehli do postele, se v ložnici zjevil Rezáček. Chvíli je sledoval a pak za nimi vlezl do postele.

Nenapadlo je, že by před ním měli obligátně zavřít dveře. Respektive zrovna zamknout, protože Rezáček byl velmi chytrý a šikovný. Dveře si otvíral naprosto běžně. A tak i jejich druhé pomilování se bylo s „tichým“ společníkem...

Další den Martina napadlo, že by svého miláčka poslal tak na hodinu ven s bráchou. Za další dva dny tento plán uskutečnili...

Pár minut po desáté večer se zabouchly dveře od domu a bratr s Rezáčkem vyrazili na „noční lov“, jak tomu říkali. Martin s Jarmilou se nazí mazlili v jeho posteli. Už bez svíček a dalších romantických doplňků. Oba byli pragmatičtí a na takové legrácky si ve skutečnosti moc nepotrpěli.

„Lásko...“ zamumlala něžně Jarmila.
„Ano, drahoušku!“ odpověděl pohotově Martin.
„Toho psa nějak vyřešíš, že jo?“
„Určitě, slibuji!“
„Ale definitivně, aby nás až do rána nikdo nerušil...“
„Samozřejmě, miláčku!!!“

Martin byl náhle mezi dvěma mlýnskými kameny. Jarmilu sice miluje, ale Rezáčka taky. Koho víc? Těžko říct...

Bratr se s Rezáčkem vrátil až těsně před půlnocí. Oba byli hrozně vyčerpaní. Schválně procházku co nejvíce protahovali, aby si Martin s Jarmilou co nejvíc užili. I tak se jim to zdálo jako jen pár minut. Martin byl sexuální gurmán. I Jarmila. Představovali si to tak do šesti do rána. Ve velkém stylu! Pak by přes den spali...

Oba rychle vstali a šli se osprchovat. Byli hrozně zpocení. Jen taková rychlovka, než za nimi přijde Rezáček. Nepřišel. Byl tak utahaný, že usnul už v předsíni a vzbudil se až ráno. Klidně mohli směle pokračovat...

Pak to zkoušeli i různě venku. Ve stanu v přírodě a tak... Ale nebylo to ono. Komáři, mravenci, brouci, hlína... Prostě domácí postel je postel. A tak přišel den D. A došlo na lámání chleba.

Jarmila si na to pořídila sexy černé, lesklé prádélko a navoněla se parfémem plným feromonů. Prý to funguje... Aspoň to psali v lifestylových časopisech. I pár kamarádek to potvrdilo. No, možná jen sugesce...

Bylo po jedenácté večer. Přípravy se až moc protahovaly. Jarmila už byla úplně žhavá, zatímco Martin měl úplně v gatích. Oprávněně. Vše bylo vyřešené. Téměř. Rodiče v kině a poté v restauraci, brácha u své nové holky, ale co Rezáček? V jeho posteli. Těšil se na to, že jim zase bude dělat křena.

„No tak, Rezáčku! Aspoň na pár minutek... Hajni si do pelíšku v obýváku!“ prosil Martin pejska.

Rezáček ho olizoval a pak si lehl na záda. Svou pozici rozhodně opustit nemínil.

„Nějak vám to nejde!“ utrousila škodolibě Jarmila, která už byla připravená u okna ve svůdném prádle.

Martinovi došla trpělivost a rozhodl se ho přestěhovat násilím. Pořádně Rezáčka chytl a chtěl ho zvednout.

„Vrrrrrr!“

Martin z něho měl poprvé v životě strach. Napadlo ho použít nějaký pamlsek. Šel do kuchyně a dal mu jeho oblíbenou pochoutku. Na zem do kuchyně. Rezáček odběhl pouze na chvíli, rychle to zblafnul a vrátil se do postele. Jindy si takovou hostinu vychutnával i několik minut.

Jarmila už toho měla dost: „Martine! Okamžitě vyhoď toho čokla!!!“

Rezáček se naštval. Slezl z postele, přišel až k ní a vztekle na ni vrčel a štěkal.

„Co si to dovoluješ? Co si o sobě myslíš? Ty vetřelče!!!“
„Náhodou, já moc dobře vím, o co ti jde! Ty mi ho chceš sebrat! Ale to já nedovolím, protože můj páneček je jen a jen můj!!!“

Martin mu velmi dobře rozuměl a cítil se hodně trapně. Jarmila vypadala, že ho taky moc dobře chápe a nepotřebuje „tlumočníka“.

Rezáček svou agresi dále stupňoval.

„Vrrr! Haf, haf!!!“
„Táhni! Táhni tam, odkud jsi přišla!!! Nebo se neudržím a bez milosti tě zakousnu! Rozumíš? Normálně tě rafnu!!!“

Jarmila se začala třást strachy: „Hodnej pejsánek, hodnej! Však jsme kamarádi, to bude dobrý!“

Martin tomu jen bezmocně přihlížel s otevřenou pusou. Jarmila nakonec otevřela okno na verandu a přes předsíň doběhla do obýváku. Bleskově se oblekla a utekla domů.

Rezáček ještě pár minut hlídal u okna, zda se Jarmila nevrátí. Tiše přitom vrčel. Pak vlezl po postel, tiše zakňučel a usnul. Martin byl stále vyděšený. Lehl si na postel. Chtělo se mu brečet. Po chvíli vzal telefon a volal Jarmile. Nebrala to.

Za chvíli mu přišla zpráva.

„Tak tohle bylo naposledy! Buď já, nebo on, vyber si. Do zítra do večera čekám tvou odpověď... J.“

Martin se krátce zamyslel. Podíval se na spícího Rezáčka a potom na fotku, na které se objímá s Jarmilou. Ležela na jeho nočním stolku. Nakonec odepsal: „Jistě, že ty, lásko! Promiň, mrzí mě to...“

.........................

Během dalších dvou týdnů se Martin s Jarmilou vůbec nepotkávali, jen si jednou denně zavolali. Martin už si nepřál, aby se potkala s Rezáčkem. Obcházel a obvolával mnoho lidí a prosil je, aby si pejska na chvíli vzali k sobě, než se uklidní situace. Nakonec se mu to povedlo. Strejda souhlasil, že se ho na pár dnů ujme.

Martin se po delší době potkal se strýcem. Byl čerstvý vdovec a nějakou společnost uvítal.

„Tak, Rezáčku, pár dnů budeš u strejdy, než Jarmilka přijde k rozumu!“
„No jo, ženské! Když tě ještě nemají jistýho, hrozně vyvádějí. Ale když už tě mají v chomoutu, jsou najednou v klidu!“ smál se strejda a poplácal Martina po rameni.
„Jen aby!“ opáčil nejistě Martin.

Rezáček byl na takové občasné azyly zvyklý. Když se stěhovali nebo malovali, když byl Martin na táboře...

Martin Strejdovi poděkoval a na oplátku mu dal láhev vína a bonboniéru. A krmení pro Rezáčka, samozřejmě. Pak hned zavolal Jarmile, že problém je dočasně vyřešený.

Jejich setkání po odloučení bylo chladné. Žádný sex, žádné mazlení. Komunikace minimální a do toho sem tam pláč. Když spolu spali v posteli, jen se k sobě lehce přitulili, nic víc... A Martin nemohl usnout, ten čtyřnohý přítel mu prostě chyběl. A Martin Rezáčkovi taky. Jindy takové situace zvládal skvěle. Ale tentokrát dobře věděl, že u Martina není úplně vítán...

Po dalších asi dvou týdnech volal Martin strejdovi.

„Tak co, jak je na tom chlupáč? Zítra si pro něho pojedeme.“
„No, nic moc, špatně jí a nerad chodí na vycházky. Spí zásadně se mnou!“
„A co se mu stalo?“
„Byli jsme i u veterináře, ale nic u něho nenašel. Říkal, že je to asi nějaké trauma...“

Martinovi to bylo jasné. Jarmila sice „vyměkla“ a byla ochotná se psem i spát, ale Martin věděl své...

Když se znovu potkali, Rezáček po Martinovi radostně skákal. I po Jarmile, odpustil jí. Ona mu ne. Pořád jí z toho ještě běhal mráz po zádech... Když dorazili domů, Rezáček už do postele nechtěl. V Martinově pokoji spal nebo odpočíval v pelíšku na zemi. Když se chtěli pomilovat, sebral se a lehnul si do kouta do kuchyně nebo obýváku.

Postupně čím dál méně jedl a chodil ven. Začal povážlivě hubnout a chřadnout. Veterinář konstatoval to samé, jako nedávno jeho kolega. Trauma.

Bylo krásné horké léto. Počátek července. Ovšem pro ně bylo velmi škaredé. Martin s Jarmilou se omluvili kamarádům a nejeli na plánovaný výlet do přírody. Chtěli se denně starat o chlupatého přítele. Pro Jarmilu to byl už druhý takový případ. Když byla ještě miminko, pořídili si její rodiče kočičku. Ta pak tragicky zahynula, když Jarmile bylo osm. Nesla to tak těžce, že už nikdy žádného mazlíčka nechtěla. Možná proto jí Rezáček v posteli tak vadil...

Rezáček se občas zlepšil a trochu více jedl a běhal po venku. Bojoval. Ale pak zase upadl do té své melancholie. Polehával, kňučel a nechtěl se ani s nikým mazlit. Soustavně hubnul. Veterinář mu dával umělou stravu, ale vždy dodal, že to moc nepomůže.

Byl začátek srpna. Počasí se povážlivě zhoršilo. Už několik dní v kuse vydatně pršelo a venku byla pěkná zima, jen asi dvanáct stupňů. A to Rezáčka dorazilo. Ležel v pelíšku. Hladový, nevyspaný a počuraný, už ani nechodil na svůj záchodek.

Martin se už na to nemohl dívat... Poprosil tátu a Jarmilu, aby ho zavezli k veterinářovi. Aby mu dal injekci a jeho miláček už se netrápil. Sám u toho být nemohl...

Martin čekal na jejich návrat velmi dlouho. U veterináře bylo narváno, vrátil se z dovolené a měl na ošetření hodně zvířátek. Martinův táta ho chtěl přesvědčit, aby je pustil dřív, ale veterinář byl neoblomný.

„Kdepak! Mám tu jednoho pejska, kterého srazilo auto. Je celý polámaný a bojuje o život! Zatímco ten váš už to vzdal!!!“

To bylo pro tátu i Jarmilu jako nůž do srdce. Ještě, že Martin byl soudný a nešel s nimi, ten by tohle nerozdýchal...

„A opravdu by to nešlo?“ prosil táta.
„Vážně ne. Mám tu několik akutních případů, však vidíte!“

Veterinář se neochotně ušklíbl a vrátil se do ordinace. Na řadu přišli až přibližně za hodinu. Jarmila hladila Rezáčka pod krčkem a byla velice naměkko.

Martin s Jarmilou pohřbili svého chlupatého čtyřnohého přítele na zahradě. Přestalo pršet, mraky se protrhávaly a za nimi se začala ukazovat modrá obloha. Ale i tak to bylo děsné. Zima, bláto...

Martin byl na dně. Za celý den skoro nepromluvil. Jarmila věděla, že musí začít ona. Po večeři si dodala odvahy.

„Martínku... Chceš mě po tom všem ještě?“
„Samozřejmě, že chci!“

Martin se krátce zamyslel. Jarmila se zatajeným dechem pozorovala Martina a čekala, co z něho vyleze.

„Vezmeš si mě?“

Jarmila na něho chvíli hleděla jako z jara.

„Ano... Jo, vezmu!“
„To je dobře. Děkuji, lásko!“

Martin se k Jarmile přitulil, pohladil a políbil ji.

„Ale ty mi neodcházej, ano?“

Jarmila jen mlčky přikývla.