Princezna Klárinka alias Miss Mokré Tričko

Klárinka se narodila dvanáctého srpna ve dvě hodiny odpoledne. Byl to nádherný letní den, plný žhavého slunce. Ve stínu skoro čtyřicet, na slunci ještě víc.

A Klárinka to měla v sobě. Byla jako slunce. Ne hřejivá. Spíš spalující. Už jako miminko přitahovala pozornost. Když ji rodiče vezli v kočárku, lidé se začali zastavovat. Nejdřív jeden.
Pak druhý. A za chvíli tam stál malý, někdy i velký hlouček.

„Jéé, to je krásná holčička… Jak se jmenuje?“
„Klárinka.“
„A jak se směje! A že vůbec nebrečí…“
„Ne, ona vůbec nebrečí.“

Jméno dostala prostě. Dvanáctého srpna je v kalendáři Klára, tak proč to komplikovat.
Svátek i narozeniny jedním vrzem. Jenže náhody někdy dávají smysl.

Klára znamená „jasná“.

A to na ni sedělo až podezřele dobře. Kam přišla, tam se lidé zastavovali. Nejdřív nenápadně.
Pak víc. A nakonec už úplně otevřeně. Byla středem pozornosti. A všem to připadalo přirozené.

Když jí bylo pět let a její mladší bratr byl ještě v kočárku, vyrazili jednou na procházku. Proti nim šla jiná rodina. Podobně stará. Podobně obyčejná.

„Jé, vy máte ale krásnou zlatovlásku!“ řekl muž.

Zastavili se.

„Řekni pánovi, jak se jmenuješ,“ vybídla ji máma.
„Já jsem Klávinka.“
„A kolik ti je let, Klárinko?“ zeptal se.
„Pět. A něco.“

Muž se usmál.

„A máš moc pěkné šatičky.“

Klárinka se rozzářila.

„Ty mi koupila maminka v butiku! Za tisíc pět set kovun!“
„To jsou značkové šaty, žádný šmejd od vákosníka, jak híká maminka!“

Všichni se zasmáli. A tím to začalo. Muž se přestal ovládat. Začal se ptát. Chválit. Smát se.
Zvedl ji do náruče. A držel ji tam. Déle, než bylo normální. Hladil ji po vlasech. Po tváři.

Jeho vlastní děti mezitím skákaly do kaluží. Křičely. Tahaly se za ruce. Nevšímal si jich.
Jeho žena taky ne. Všichni se dívali jen na Klárinku. I ty děti. A už se nesmály.

„Není kouzelná?“ řekl někdo.

Byla. A bylo to čím dál víc vidět.

A tak to šlo dál. Klárinka byla pořád stejná. Usměvavá. Lehká. Bez starostí. Smutek pro ni neexistoval. Nebo spíš neměl kde vzniknout. I když měl.

Jednou byla na pohřbu. Stála mezi ostatními. Všichni měli vážné tváře. Někteří plakali.
Klárinka ne. Neusmívala se jako obvykle. Ale koutky jí stejně zůstaly lehce zvednuté.
Nevěděla, proč. Ani to neřešila. Kdo ji znal, tomu to nepřišlo zvláštní. Byla prostě taková.

Ale kdo ji neznal… Ten si myslel svoje. Někdy působila, jako by byla pořád trochu mimo.
Jako by se jí nic nemohlo dotknout. A možná to tak i bylo.

Klárinka byla pořád stejná, jen vyrostla. Bylo jí osmnáct a chodila do třetího ročníku na gymnázium, ale jinak se vlastně nic nezměnilo. Pořád to byla ta malá Klárinka. Klárinka sem, Klárinka tam. Její okolí ji v tom jen utvrzovalo.

Doma to bylo pokaždé stejné.

„Áhój, Klárinkó! Jak bylo ve školičce?“
„Dobře, jako vždy! Díky za optání.“
„Tak tady máš, Klárinko, obídek, a hezky se napapinkej!“
Bylo to milé. A zároveň trochu… moc.

Ve škole to nebylo jiné.
„Čau, Klárinkó, ty dneska vypadáš fakt dobře!“
„Díky, hehe! Ty taky…“

Poslouchala to pořád dokola. Každý den, každou přestávku. Každý pohled to potvrzoval.
Klárinka nosila do školy i mimo ni převážně své oblíbené princeznovské šatičky, případně nějakou hezkou halenku a sukni. Vlastně ne sukni, spíš sukýnku. Všechno bylo lehce infantilní, ale na ní to fungovalo. Vypadala jako princezna. A taky se tak cítila. Jen ta korunka jí chyběla. Jako malá ji měla, papírovou. Teď by jí slušela pravá, zlatá, posázená drahými kameny.

Kluci ji zbožňovali. Ze třídy skoro všichni, z ročníku většina a dost jich bylo i z jiných ročníků. Uhánění, zprávy, pozvánky, náznaky. Pro Klárinku to byl normální stav.

Někdy si představovala, jak by to asi vypadalo, kdyby na to přistoupila.

„Klárinkó… mohl bych tě tady přede všema vyšoustat?“
„Ne, nemohl,“ odpověděla si v duchu s úsměvem. „Já jsem její veličenstvo, princezna Klárinka I. – Nedotknutelná.“
„Aha, to je škoda… Tak to na vás, veličenstvo, zkusíme zase zítra.“
Usmála se. Jako vždycky.

Na Valentýna měla na lavici hromadu srdíček a zamilovaných vzkazů. Kluci ji vždycky na chvíli někam odlákali, aby jí tam ostatní mohli ty lístečky naházet. Byla to hra. A fungovala. Elektronické zprávy nepočítala. Ani je nestíhala mazat.
Holky to měly jinak. Ty ji nesnášely. Ne všechny, ale dost na to, aby to bylo cítit. Vedle ní neměly šanci. A dobře to věděly. Aby o ní mohly mluvit i před ní, vymyslely si krycí jméno „Eva“. Klárinka to věděla. Jen se rozhodla, že to vědět nebude.

Klárinka nebyla jen krásná a obdivovaná. Byla taky ochotná. A svým způsobem hodná.
Ne, že by to byla čistá nezištnost. Spíš taková zvláštní kombinace dobré vůle a potřeby udržet si svět, ve kterém fungovala. Chtěla, aby ji měli rádi všichni. Nebo aspoň většina.
A tak pomáhala. Ve škole vysvětlovala látku, půjčovala sešity, radila. Kluci ji za to obdivovali ještě víc. A holky… Ty to měly složitější. Některé její pomoc braly. Jiné ji nesnášely o to víc.

Občas to sklouzlo i jinam. Ne přímo k podvodům, jak by se mohlo zdát. Spíš k drobným „úpravám reality“. Nápovědy, opisování, nenápadné signály. Klárinka to nebrala jako něco špatného. Spíš jako službu. Malou výměnu. Já pomůžu vám. Vy mě nebudete nenávidět.
Jednoduché. A svým způsobem logické.

Doma měla ještě jednu jistotu. Romana. Její mladší bratr k ní vzhlížel. Ne jako kluci ve škole. Jinak. Pro něj nebyla princezna. Byla někdo, kdo ví, jak věci fungují. Někdo, kdo se vyzná. Kdo ho dokáže ochránit, poradit, zařídit. A Klárince to vyhovovalo. Byla na to zvyklá.

„Klárinko… pomůžeš mi s tím?“
„Ukaž.“
„Já tomu nerozumím.“
„To je jednoduchý, koukej…“

Roman poslouchal. A věřil jí. Nebyl v tom obdiv. Spíš důvěra. A to bylo něco, co Klárinka nikde jinde nezažívala. Možná právě proto jí to přišlo tak samozřejmé.

Klárinka slavila dvanáctého srpna své devatenácté narozeniny ve velkém. Jinak to ani nešlo. Pronajatý prostor, hudba, světla, spousta lidí. Nejen ze třídy, ale i z dalších ročníků. A pár lidí, které vlastně ani moc neznala. To ale nevadilo. Čím víc lidí, tím líp.

Byla středem večera. Přesně tak, jak to měla ráda. Všechno se točilo kolem ní. Přicházely dárky, přání, úsměvy. Kluci se předháněli, kdo ji víc pobaví, kdo ji víc zaujme. Holky ji sledovaly zpovzdálí. Některé s úsměvem, jiné s výrazem, který už tak přátelský nebyl.
Klárinka se usmívala. Přecházela od skupinky ke skupince, bavila se, smála se. Vypadalo to lehce. Přirozeně. Jako by to byla její přirozená poloha.

„Klárinko, všechno nejlepší!“
„Díky, hehe!“
„Tohle je pro tebe…“
„Jé, to je krásný!“

Byla ve svém živlu. Pak se objevil Robert. Nepřišel nenápadně. To ani neuměl. Už když vešel, bylo jasné, že ví, kam jde. Rozhlédl se, usmál se a zamířil přímo k ní. Ne jako ostatní. Nebyl nervózní. Působil dojmem, že se ani o nic nesnaží. Spíš jako někdo, kdo je zvyklý, že věci vycházejí.

„Ty jsi Klárinka, že?“
„Jo.“
„Robert.“

Podal jí ruku. Klárinka se usmála. Tentokráte trochu jinak. Robert nebyl první, kdo o ni měl zájem. Ale byl první, kdo nepůsobil, že o ni musí bojovat. A to bylo nové. Zůstali spolu déle než s ostatními. Povídali si. Nebo spíš hráli hru. Lehké narážky, úsměvy, testování. Klárinka byla zvyklá vést. Tady to nebylo tak jasné.

Někde v rohu to někdo komentoval.

„Kdo je to?“
„Nevím… nějakej frajírek.“
„Hele, ten si věří docela dost.“
„Tak ať si věří… stejně skončí jak ostatní.“

Smích. Klárinka o tom nevěděla. A možná by ji to překvapilo.

Druhý den se sešli v menší restauraci. Ne nijak luxusní. Ale ani obyčejné. Robert přišel včas. Klárinka taky. Usadili se ke stolu. Chvíli bylo ticho. A tentokrát ho nezačala vyplňovat Klárinka.

„Tak povídej,“ řekla nakonec.

Robert se lehce usmál.

„O čem?“
„O sobě,“ pokrčila rameny.
„To není moc zajímavý.“
„To posoudím já,“ usmála se.

Robert se opřel. Chvíli mlčel.

„Tak třeba… nic zvláštního. Škola, lidi, věci kolem.“

Klárinka si ho změřila.

„To říká každej.“
„Možná,“ pokrčil rameny. „Ale většina lidí si myslí, že musí být zajímaví.“
„A ty nemusíš?“ usmála se.
„Ne,“ řekl klidně. „Stačí, že jsem.“

Krátká pauza. Klárinka čekala. Na něco víc. Na příběh. Na historku. Na něco, čím ji překvapí.
Nic nepřišlo.

„Ty jsi nějakej divnej,“ pověděla nakonec.
„To je možný,“ usmál se.

A tím rozhovor uzavřel. Klárinka se opřela. Poprvé za dlouhou dobu nevěděla, co říct.
A to se jí vůbec nelíbilo.

Seděli u stolu. Objednali si. Klárinka se uvelebila na židli a chvíli si Roberta prohlížela, jako by si ho chtěla „zařadit“. Pořád jí na něm něco nesedělo.

Náhle spontánně vykřikla: „Jééé… kočička!“

Zvedla se skoro okamžitě. U vedlejšího stolu se protahovala malá mourovatá kočka, evidentně zvyklá na lidi.

„Počkej,“ zvolala Klárinka, ale ne na Roberta. Spíš k sobě. Pak odešla a dřepla si ke kočce.

„Ty jsi ale krásná… No, pojď sem!“

Natáhla ruku. Kočka se nechala podrbat pod krkem. Klárinka se něžně usmála. Tentokrát jinak než předtím. Opravdově. Začala ji hladit. Pak si ji přitáhla blíž.

„Ty jsi moje… No, pojď… Pojď sem…“

Bylo to roztomilé. Ale zároveň jakési… Zvláštní.

Trvalo to déle, než bylo normální. Robert ji chvíli pozoroval a neříkal nic.

Pak si povzdechl: „Kláro!“

Žádná reakce.

„Kláro!!!“

Pořád nic.

„Hele…“

Klárinka se na něj konečně podívala: „Hmm?“
„Já jsem tu taky.“

Krátká pauza. Klárinka se usmála.

„Vždyť jo,“ přitakala lehce. „Vydrž!“

Pak se otočila zpátky ke kočce. Robert se pohodlně usadil. Poprvé vypadal, že ho to moc nebaví. Klárinka si toho nevšimla.

Po chvíli se zvedla a vrátila se ke stolu se svým obligátním, „vybroušeným“ úsměvem. Jako kdyby se nic nestalo.

„Promiň,“ omluvila se tiše. „Byla tak roztomilá!“

Robert se na ni přísně podíval.

„Jo,“ odsekl. „To fakt byla!“ Pak se krátce odmlčel.
„Tak co jsi chtěl říct?“ zeptala se Klárinka.
„Ále, vlastně nic,“ pokrčil rameny.

Zase krátké ticho. Tentokrát jiné. Klárinka si Roberta chvíli pozorně prohlížela. Něco se změnilo. Nelíbilo se jí to.

„Ty ses nějak zasekl,“ pravila zamyšleně.

Robert se usmál. „Ne,“ prohlásil klidně. „Jen už nemám potřebu něco říkat.“

To ji zaskočilo. Klárinka se narovnala.

„Tak to já jo,“ řekla. „Mně se líbí, když se něco děje...“

Robert ji chvíli pozoroval: „Tak se to může dít.“ Pak se jí podíval do očí.

Teď už to nebyla pouhá hra. Klárinka ten pohled chvíli opětovala.

Pak se mile usmála: „Tak jo...“

Z restaurace odešli poměrně brzy. Ne, že by se nudili. Spíš proto, že to mezi nimi viselo ve vzduchu. Venku bylo teplo. Letní večer. Šli chvíli vedle sebe. Beze slov.

Klárinka se na něj občas podívala. Pořád ten samý pocit. Něco jinak. Pak se zastavili. Robert k ní udělal krok blíž. Klárinka neustoupila. Podíval se jí do očí. A políbil ji. Krátce. Pak znovu. Tentokrát déle. Klárinka stála. Neuhnula. Ale ani se nepřidala.

Robert ji vzal jemně za ruku. Přitáhl si ji blíž. Začal ji hladit. Po zádech. Po bocích.
Čekal reakci, ale nepřišla. Klárinka se jen usmívala. Stejně jako obvykle.

„Je to… Hezký,“ pošeptala mu do ucha.

Robert se zarazil: „Hezký?“
„Jo,“ přikývla. „Je to takový… Příjemný.“

Chvíli mlčel a pak ji znovu políbil. O něco víc a naléhavěji. Jeho ruce byly jistější. Zkoušel ji rozhýbat. Dostat z ní něco. Cokoliv...

Klárinka stála. Dovolila mu to. Ale nic se nedělo. Žádné napětí. Žádná reakce! Jen ten její klidný úsměv.

„Ty…“ začal zaraženě Robert.

„Co?“ zeptala se Klárinka.

„Nic,“ utrousil nakonec.

Poprvé vypadal velmi nejistě. Klárinka se na něj podívala.

„Dělám něco špatně?“ zeptala se rozpačitě. Ale velice upřímně.

A to bylo možná to nejhorší...

O pár dní později skončili u něj. Nebyla to náhoda. Tentokrát to Klárinka nechala dojít až sem. Byt byl prázdný. Tichý. Zavřely se dveře. Chvíli stáli naproti sobě. Klárinka se usmála.
Tentokrát bez publika.

„Tak…“ řekla tiše.

Robert k ní přišel blíž.

„Tak,“ zopakoval. Poté ji políbil.

Klárinka polibek opětovala. Poprvé. Nedokonale, ale vědomě. Rukama se ho chytila. Chtěla ho. To bylo jasné. Robert ji přitáhl blíž. Polibky byly delší a intenzivnější. Ruce jistější.
Klárinka reagovala jinak; jakoby napůl, podle návodu.

Zkoušela to, ale nešlo to samo. Robert ji položil na postel. Zastavil se a zadíval se na ni.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se plný nejistoty.

Klárinka přikývla: „Jo… Chci to.“

Myslela to vážně... Robert tedy pokračoval, pomalu a opatrně. Klárinka zavřela oči a velice se soustředila. Snažila se něco cítit, ale místo toho... Jen přemýšlela. Co má dělat a jak se tvářit.

„Dobrý?“ zeptal se po chvíli.

„Jo,“ odvětila.

Ale znělo to stejně jako předtím.

„Hezký.“

Robert se opět zarazil: „Ty to jenom… Sleduješ, že jo?“

Klárinka otevřela oči.

„Ne!“ zavrtěla hlavou. „Já… To vážně chci!!!“ Po chvíli dodala: „Ale nějak… Nevím, jak.“

Ticho. Robert si sedl.

„Tohle nebude fungovat!“ prohlásil.

Klárinka se zvedla.

„Proč?“ zeptala se.

A v tu chvíli to nebyla princezna. Jen obyčejná holka, která něco nechápe...

Nezůstalo to u toho jednoho večera. Zkusili to znovu o pár dní později. Tentokrát bez nejistoty na začátku. Bez otázek a „zbytečné“ předehry. Klárinka byla klidnější. Připravenější.
Aspoň si to myslela...

„Tentokrát to bude dobrý,“ vyslovila tiše své přání.

Spíš sama sobě než jemu.

Robert přikývl: „Jo.“ Nevěřil tomu však úplně.

Začali pomaleji, beze spěchu a tlaku. Klárinka se snažila mnohem víc než minule.

Reagovala na Robertovy pohyby. Něžně do ní vstoupil a pomalu přirážel. Klárinka mu vždy šla „naproti“, ale velmi strojeně a neohrabaně. Bylo to však přesto lepší než minule.

„Jo?“ zeptal se Robert potichu.

„Jo,“ odpověděla rychle.

Tentokrát bez váhání. A to bylo nadmíru podezřelé. Snažila se, jak mohla, ale její pohyby byly stále stejné. Usmívala se ne vzrušeně, ale jaksi obyčejně „spokojeně“. Nevzdychala. Neříkala nic, co by Roberta strhávalo dál.

Věděla, co by měla dělat. Jenže jí to připadalo strašně primitivní. Nedůstojné. Chtěla to překonat, opravdu chtěla… Ale nešlo to. Její „morální zásady“ byly silnější než její tělo.

Robert byl z toho úplně mimo. Tohle nečekal. Ani náhodou. Taková potupa… Co řekne klukům? A přitom tak nádherná a milá holka.

Robert zpomalil. Podíval se na ni.

„Fakt?“ zeptal se.

Klárinka přikývla a usmála se. Ten stejný vynucený, umělý úsměv.

Robert si povzdechl: „Ty to zase hraješ!“

Klárinka ztuhla.

„Ne!“ ohradila se. „Já… Já se snažím!“

A to byla pravda, jenže to nestačilo. Robert z ní vystoupil. Bez váhání.

„Já nechci, abys to hrála,“ stál si za svým.

„Já to nehraju!“ zvýšila hlas.

Následovalo krátké, nesnesitelné ticho.

„Tak proč jsi tak hrozně studená?“ zeptal se velmi vyčítavě.

Klárinka se zarazila. Otevřela ústa, ale nezmohla se na odpověď. Protože absolutně netušila, co na tohle všecko říci...

Sešel se o pár dní později s partou kámošů Jen pánská jízda u piva.

„Tak co ta tvoje princezna?“ nadhodil za chvíli jeden z nich.

Robert pokrčil rameny. „Dobrý,“ prohodil ležérně.
„Dobrý?“ ušklíbl se druhý kámoš po krátkém váhání. „To zní podezřele!“

Robert se napil: „Jo, je fajn...“

„Fajn?“ zasmál se třetí. „Ty vole, taková luxusní buchta, a ty řekneš jenom ‚fajn‘?“

Všichni se hlasitě zasmáli, až na Roberta.

„No tak!“ nedal se jiný kámoš. „Jaký to je?“

Na chvíli nastalo trapné ticho. Robert se podíval do sklenice. Pomyslel si, že alkohol funguje na rozdíl od žen vždy a spolehlivě. Alespoň nějaká životní jistota, hehe!

„Je to s ní takový... Divný,“ prohlásil nakonec.

Opět nastalo velmi trapné, krátké ticho.

„Jak divný?“ zajímal se další kamarád.

Robert si povzdechl: „Prostě… Nic!“

„Jak nic?!“ nechápal jiný z kamarádů.

Robert zavrtěl hlavou: „Jakože… Hezký. Ale nic tam není!“

Kluci se na sebe významně podívali.

„Počkej,“ zvedl obočí jeden z nich, „ty jako chceš říct, že ta baba…“
„…je úplně chladná?!“ doplnil ho druhý.

Robert neodpověděl, čímž to potvrdil. Znovu hrozné, až nesnesitelné, krátké ticho.

Pak se někdo zasmál: „No, to si děláš prdel, kámo!!!“

Další se vzápětí přidali.

„Taková kost… A nic? Tý vado!!!“
„To je jako koupit si Ferrari a zjistit, že nemá motor!“ rýpnul si kdosi.

Následoval dlouhý, škodolibý smích. Robert se ani neusmál. Naopak, chtělo se mu brečet...

„Není to tak jednoduchý, jak si myslíte, hoši!“ obhajoval se.
„Ale je!“ mávl rukou jeden z kámošů. „Buď to funguje, nebo ne.“
„A u tebe to funguje?“ dotázal se jiný kámoš.
Robert chvíli mlčel. „Ne!“ prohlásil nakonec.

Ticho beze smíchu... Nikdo z přítomných nevěděl, co na to říct.

Jeden z kluků pokrčil rameny: „Pak se na ni vyser!“ navrhl.

„Jo!“ přikývl další. „Tohle přece nemá cenu...“

Robert jen přikývl a pak se s chutí pořádně napil.


Poslední setkání Klárinky a Roberta proběhlo velmi chmurně.
Ona přišla za ním domů. Seděla u stolu a čekala. Když Robert přišel, usmála se. Tak... Sladce až polosladce. Ostatně, jako vždy...

„Ahoj Robi!“ pozdravila ho.

„Ahoj,“ odpověděl suše. Až naštvaně...

Posadil se vedle ní a chvíli oba zarytě mlčeli.

„Tak co budeme dělat?“ nadhodila Klárinka, jako kdyby se nic nestalo.

Robert se na ni přísně podíval: „Kláro…“ začal.
„Co?“ usmála se nechápavě.

Pořád klidná.

Robert si povzdechl: „Já už v tom asi nechci pokračovat...“ vysoukal ze sebe.

Klárinka se na něj po krátké odmlce vyčítavě podívala: „Asi, nebo určitě? To je velký rozdíl!!!“
„Určitě!“
„Proč?“ zeptala se trochu rozzlobeně. Ale především nechápavě.

Robert chvíli hledal slova.

„Prostě to… Nefunguje,“ vysvětloval.
„A co jako nefunguje?“ zajímala se.

To ho trochu rozhodilo: „No… My!“

Klárinka mlčela.

Pak se lehce usmála: „Však to se spraví...“ Pak dodala: „Potřebujeme více času.“

Byla klidná a sebejistá.

Robert zavrtěl hlavou: „Ne!“ stál si za svým. Byl pevně rozhodnutý.

„Ale já se tak snažím,“ bránila se Klárinka tiše. Tentokrát to nebyla póza.
„Já vím,“ přikývl Robert. „Ale to jaksi nestačí.“

Ticho. Klárinka sklopila oči. Poprvé.

„A co s tím mám dělat?“ zeptala se.

Robert neodpověděl hned. „To fakt nevím,“ zabreptal nakonec po jistém zaváhání.

A to bylo úplně nejhorší... Klárinka na Roberta hleděla s nadějí, že se smiluje. S tím jejím klasickým úsměvem. Robert ten pohled nevydržel a otočil se k ní zády.

„Sbohem, je definitivně konec!“ konstatoval na závěr tvrdě.
„Ano, je konec, měj se!“ souhlasila Klárinka a odebrala se ke dveřím.


Podzim přišel rychle. Klárinka se změnila. Ne navenek. Pořád byla krásná a sladce se usmívala. Něco v ní však zůstalo. Takové… Prázdné místo. Kluci kolem ní pořád byli.
Možná ještě víc než dřív. Ale ona je odmítala. Jednoho po druhém.

„Ne, díky.“
„Nemám zájem.“
„Fakt ne.“

Usmívala se u toho, ale už to nebylo ono. Zkusila to jinak - seznamky.

Profil, fotky, popis...

Zprávy začaly chodit okamžitě. Byly jich desítky, pak i stovky.

Vybrat si nejlepší kus nebyl žádný problém...

První rande. Milý kluk. Snažil se a Klárinka se usmívala. Pak odešla. „Něco mu chybělo.“

Druhé rande. Chytřejší. Zajímavější. Ale moc mluvil. Klárinka přikývla. A už ho neviděla...

Třetí. Čtvrté. Páté. Pořád to samé. Něco mu vždy chybělo. Ale co?!

Zima byla dlouhá a tichá. Pak přišlo konečně jaro. A s ním něco jiného. Klárinka to cítila velmi silně. Úplně jinak než dřív - ne jako jistotu, ale potřebu. A tehdy narazila na Ondru.


Ondra nebyl nic zvláštního. Takový obyčejný kluk. Učiliště dokončil jen tak tak. Práci si našel ve skladu. Krabice. Palety... Nic, čím by se člověk chlubil. A dobře to věděl.

Respektive si to myslel. Podceňoval se. Pořád! Ve svých jednadvaceti ještě neměl přítelkyni.
Zatímco jiní už měli rodiny... Aspoň podle toho, co viděl kolem sebe. Nebo na internetu. Kamarádů moc neměl. Respektive téměř žádné. Byl zvyklý být sám. Na seznamku ho nepřihlásil až jeho mladší bratr.

Jednou večer mu prostě vzal telefon: „Hele, tohle už není normální!“ bědoval bratr.

Ondra se jen pousmál a nic nenamítal. Měl pocit, že brácha má pravdu.

S Klárinkou to rozjel celkem obyčejně a tuctově. Po dlouhém chatu na seznamce mu dala číslo a on jí další den odpoledne zavolal.

„Ahoj, Klári, já... Já jsem Ondra, jak s tebou včera večer chatoval...“
„Jé, ahoj... Omlouvám se, ale nějak se nechytám. Včera jsem si psala asi s dvacítkou kluků a minimálně deseti jsem dávala můj telefon. Všichni mi dnes voláte, hehe!“

Ondra na chvíli zmlkl. Díval se před sebe a vůbec netušil, co říct.

„Aha, jo... Tak... To jsem nevěděl, haha!“ povídal nesměle.
„V pohodě, neva...“
„Co takhle nějaká schůzka?“

Ondra se extrémně překonával, aby tento návrh řekl. Byl nesmírně rád, že to dokázal.

„Jo, ehm... Já se teď učím na maturu... Tak... Za dva týdny budu mít čas. Občas mi písni, abych na tebe nezapomněla. Zatím čauky!“
„Jo, čau, hezky se uč...“

Klárinka chvíli tápala, ale jen chvilku... Pak si ho zařadila; Skladník Ondra, jediný bez přezdívky! Použila na něj svou oblíbenou fintu. Učit se nemusela. Měla spoustu jiných aktivit. Rande, kavárny, kámošky... ...a nekonečné rozbory vztahů.

Sešli se po těch dvou týdnech. Klárinka dorazila o pár minut později. Ondra už tam nedočkavě seděl u stolu. Když ji uviděl, rychle vstal.

„Ahoj,“ přivítal Klárinku nesměle.

„Ahoj,“ usmála se po svém Klárinka.

Podívala se na něho úplně zblízka. To neměla ve zvyku... Nebyl ničím výjimečný; oblečením ani výrazem. Jen tam prostě tak byl... Sedli si a na chvíli bylo ticho.

„Tak… jak se máš?“ zeptal se nadšeně Ondra.

Klára se lehce usmála: „Dobře.“ Po krátké pauze dodala trochu nesměle: „A ty?“
„Taky,“ pokrčil rameny.

Další ticho. Klára čekala. Na otázky a komplimenty. A hlavně jeho přehnanou snahu ji okamžitě sbalit. Nic z toho se však nekonalo... Ondra jen seděl a občas se na ni nezávazně podíval. Nehodnotil ji... A právě to bylo pro ni velmi zvláštní. A taky přitažlivé.

„Ty jsi nějakej klidnej,“ rýpla si nakonec Klárinka.

Ondra pokrčil rameny: „Asi jo, když to tvrdíš...“
„To tě vůbec nezajímám?“ usmála se lehce provokativně.
Ondra se na ni tajemně podíval: „Ale zajímáš! Jenom nevím, co bych tak měl říct.“

Klára se na chvíli zarazila. Tak tohle ještě nezažila.

První rande skončilo zvláštně, ani dobře, ani špatně. Spíš… Nijak. Rozešli se.

„Tak zase někdy,“ rozloučila se Klára.
„Jo,“ přikývl Ondra.

A tím to skončilo. Pak přišli jiní kluci. Hezčí, chytřejší a zajímavější - aspoň na první pohled.
Klára to zkoušela znovu a znovu... Rande, kafe, procházky. Ale bylo to pořád stejné...
Něco tomu chybělo. Nedokázala přesně definovat, co to je. Jen věděla, že to tam není. Pak si vzpomněla na Ondru a napsala mu... Ten jí měl pořád plnou hlavu, ale bylo mu jasné, že tak nádhernou a schopnou dívku jistě „uloví“ lepší adept. Zase se podceňoval. Vůbec netušil, že by mohl být právě on ten pravý...


Ondra byl zrovna s bratrem na jedné „fušce“, když mu pípnul telefon. Provizorně si otřel z rukou maltu a mrknul se, kdo ho zase otravuje.

„Ty vado, to je ta princezna! Zve mě na rande!!!“
„Vidíš? Já ti říkal, brácho, že se ještě ozve. A tys mi nevěřil!“

Ondra se na rande „oháknul“ mnohem líp než minule. Chtěl Klárince koupit i kytku, ale to mu bratr rozmluvil. Tentokrát v jiné, o něco lepší restauraci. Klárinka přišla včas, dokonce o pár minut dříve než Ondra.

„Ahój, Ondro!“

Klárinčin pozdrav a úsměv byl jiný, takový měkčí, důvěrnější...

„Čau, Klári!“

Ondra se neusmíval. Byl napjatý.

Zasedli ke stolu a vzápětí u nich byl číšník. Dal jim menu a šel pryč. Klárinka i Ondra se do menu se zájmem zadívali. Pak mrkli jeden na druhého.

„Dneska to platím já!“ vyhrkli současně. Pak se tomu chvíli smáli.
„No, nějak se dohodneme...“
„To víš, že jo.“

„Co kluci ze seznamky? Jak u tebe bodují?“ rýpnul si Ondra.
„Nejvíc boduje nějaký skladník Ondra,“ opětovala Klárinka jeho sarkasmus. „Znáš ho?“
„Ne, toho neznám!“

Oba se zasmáli. Mezi nimi se začalo něco pomalu měnit.

„Nadrcená na maturu?“
„Já se drtit nemusím... Stačí, když ve škole dávám pozor.“
„Bravo, princezno!“
„Hehehe!“
„Chichi!!!“

Postupně přestávali vnímat okolí. Přišel číšník.

„Tak co to bude, mládeži?“

Ukázali na pár položek a vrátili menu. Klárinka se na Ondru podívala. Jinak než předtím. Měla chuť přestat mluvit. Ondra ten pohled zachytil. Jen se usmál. Zůstal sedět. Překvapovalo ho, jak se za ten měsíc změnila. Nechápal to. A Klárinka taky ne. Něco se v ní začalo tavit.

Číšník donesl víno a něco malého na zub. Klárinka s Ondrou si přiťukli. Chvíli mlčeli.
Pak Ondra vytáhl mobil.

„Hele… Tohle jsem fotil v Hamburku.“

Klárinka se naklonila blíž.

„Počkej, já ti taky něco ukážu!“

Za chvíli už neseděli naproti sobě, ale vedle sebe. Rameno na rameni. Sdíleli displej.
A postupně i něco víc. Víno zmizelo rychle, pak přišlo pivo. A pak i pár panáků. Na kuráž.
Klárinka se začínala smát víc než obvykle.

„Tohle je Nový Zéland…“
„Ty vado… Já ani nevím, kde to je!“

Zasmála se a opřela se o něj. Tentokrát už zůstala. Ondra se nepohnul; nechal ji.
Číšník položil sklenice na stůl. Ani jeden z nich se na něj nepodíval. Poté se jejich pohledy potkaly. Blízko. A ještě blíž... Polibek přišel přirozeně, bez velkých gest. Krátký, ale úplně jiný... Klárinka se neusmívala, jen zavřela oči.

Kromě fotek si pouštěli i nějaká videa, nejen z výletů a dovolených... Zábrany a ostych se vytrácely. To bylo dobře, ale ne úplně...

Objednávky přibývaly. Jedna za druhou. Peníze neřešili, ale tělo Klárinky, a docela i Ondrovo, říkalo již dost! Jejich pozornost šla strmě dolů. Pak se to stalo. Alkohol v kombinaci s emocemi udělali své... Přestávali vnímat svět okolo. Při jejich mazlení na sebe převrhli stůl, i s pitím a jídlem. Klárinka měla polité tričko a Ondra nohavice.

„A do prčic, to jsme přehnali!“
„To jo... Sakra!“

Oba se chvíli provinile koukali na jiné hosty. Někteří se pochichtávali, jiní se tvářili přísně. Přišel k nim číšník a dal jim hadr na utření té kalamity.

„Už... Asi zaplatíme!“
„Jo, dohromady!“

Oba hodili na stůl tisícovku. Číšník spočítal útratu a vracel jim něco přes sedm stovek.

„To si nechte, dobrý...!“
„Za ten čurbes, který tu děláme!“

Klárinka s Ondrou se zvedli a utíkali jako namydlený blesk. Všichni se za nimi otáčeli.

Před restaurací bylo těžké ticho.

„Můžu za to já...“
„Ne, já!“
„Takže oba.“
„Jo!“

Ondra se podíval do batohu.

„Nechceš moje suchý tričko?“
„Ne, díky... To za chvilku vyschne, je horko!“
„Zavolám ti taxíka, odveze tě okamžitě domů!“
„Nestarej se!!! Promiň... To je dobrý, dojdu domů sama, není to daleko.“
„Dobrá... Jak myslíš!“
„Jsi moc hodnej, Ondro, ale... Domů půjdu radši sama!“

Klárinka ho políbila a usmála se. Jinak než dřív.

„Až budu doma, zavolám ti.“
„Díky, měj se krásně, pá!“

Klárinka zamířila do nejbližšího obchodu s oblečením. Ale jak měla Ondry plnou hlavu a byla zamyšlená, obchod minula a vzpomněla si na něho, až když od něho byla daleko. Domů to neměla tak blízko, jak tvrdila. Ani se jí ještě domů nechtělo, byl krásný květnový večer, úplně stvořený pro romantické rande. S Ondrou se to sice úplně nepovedlo, ale to nevadí. Bude se procházet sama a oddávat se svým fantaziím. Na zastavení se v obchodě brzo úplně zapomněla. Začala si pobrukovat melodie svých oblíbených písní a představovat si vzrušující scény s Ondrou. Jak byla úplně mimo, nevšimla si, že její atraktivita společně s politým tričkem upoutaly pozornost dvou mladíků, přibližně v jejím věku...

„Hej, kámo, čum!“
„A kam?“
„Tam, vole!!!“
„Jo, tý vado!“
„To je ale kus!!!“
„Budeme ji nenápadně sledovat...“

Kluci se ke Klárince nenápadně přiblížili a zjistili, že je hodně zasněná. Tak šli ještě blíž...

„Ty kráso, ona má politý tričko!“
„Je pěkně nalitá, však vidíš, že nejde úplně rovně.“
„Kámo, tohle si musíme natočit!“

Jeden z kluků vzal mobil a začal Klárinku natáčet. Přitom si od ní drželi odstup několika metrů. Jeden natáčel a druhý dával pozor, zda není v bezprostředním okolí nějaký svědek, který by jim jejich neplechu mohl překazit. Když měli dost dlouhé video, pustili si ho a začali se tomu smát. Nerozumně se drželi stále v těsné blízkosti Klárinky, protože chtěli v natáčení za chvíli pokračovat.

Jejich smích byl čím dál hlasitější. A pak ta slova. Klárinka jim napřed nevěnovala velkou pozornost. Ale pak to přišlo. Zlaté vlasy. Mokré tričko. Vždyť to jsem já! A Klárinka se definitivně „probrala“.

Načapala je in flagranti. Situace se na chvíli úplně obrátila. Kluci byli tak uchvácení natočeným videem, že vůbec nepostřehli, že Klárinka je od nich asi půl metru a sleduje to s nimi.

„Vy spratci! Kdo vám to dovolil?!“
„Eh! Pardon, slečno!“
„Jo, tak pardon, slečno?! Dej to sem, okamžitě!“

Klárinka se sápala na kluka, který držel telefon s nahrávkou. Ten ho zvedl nad hlavu a nechtěl jí ho vydat. Druhý kluk neváhal a začal tuhle scénku točit svým telefonem.

„Tak dobře, já ti ho dám! Ale něco za něco...“
„No... Za co?“
„Za pusu!“
„Co?! Si děláš srandu, ty zmetku?!“

Klárinka po chvíli trochu „vychladla“. Nikde v okolí zrovna nebyl nikdo, kdo by jí pomohl. Musí si poradit sama...

„Tak jo, ale napřed to musíš vymazat!“
„Dobře...“

Kluk ukázal Klárince v galerii soubor s tím videem a zvolil možnost „Odstranit trvale“. Pak to potvrdil. Klárinka si oddechla a poté se napřímila na znamení toho, že jí mladík může políbit. Ten ji objal, stiskl ji vší silou a vášnivě ji líbal asi půl minuty. Kluk, který to natáčel, ukázal spokojeně palec nahoru a „utnul“ to před skončením polibku. Telefon rychle schoval a tvářil se, jako kdyby se nic významného nestalo.

„Tak moc děkuji, slečno! Mějte se krásně a zase někdy...“
„Jo, není zač. Mějte se, kluci.“

Doufám, že už nikdy, pomyslela si Klárinka. Pak odešla opačným směrem než kluci.

Ondra chvíli stál na místě a díval se, jak Klárinka odchází. Původně ji chtěl tajně sledovat; něco mu nesedělo, ale připadlo mu to hloupé a nečestné. Odešel na nejbližší zastávku busu, ale když zjistil, že první spoj pojede až za dlouho, šel pryč. Pak vzal telefon a zavolal bratrovi.
„Čau! Hele, bylo to dobrý, ale takový zvláštní.“
„No, trochu jsme to podělali...“
„To je na dlouhý povídání, brácho!“
...
„Nechceš dovalit do hospody u pošty?“
„Jo, tak do čtvrt hodiny tam budu... Zdar!“

Ondra schoval mobil do kapsy a s velmi rozpačitým výrazem ve tváři zamířil do hospody za bráchou.

Klárinka už byla těsně před domovem. Tričko už dávno uschlo. Na první pohled nebylo nic poznat. Už hledala klíče v kabelce, když vtom jí zvonil telefon. Podívala se na displej a zarazila se. Robert! Naposledy jí volal někdy po Vánocích. Brát? Nebrat? Co asi chce??? Ale jo, vezmu to...

„Ahoj, Robi, co potřebuješ?“
„Cože?! Já tě blbě slyším...“

Na ulici byl hluk od aut. Klárinka si zapnula hlasitý hovor.

„Ahoj, Klári! Neruším?“
„Ne, vůbec. Povídej! Už tě slyším dobře...“
„Rád bych tě zase viděl... Mám příští měsíc narozeniny, chci tě pozvat na oslavu.“

Klárinka šla s telefonem o kousek dál. To bude možná na dlouho...

„Jo, přijdu. Díky, žes mě pozval!“
„Jsi doma? Stavil bych se.“
„No, teď asi ne... Já jsem... Měla jsem rande s klukem. Jsem trochu rozhozená, víš?“
„Aha... Gratuluji! A dopadlo to dobře?“
„Jo, skončilo to celkem pěkně...“
„Tak já dorazím zítra večer, jo?“
„OK. Kdyby něco, tak zavolám.“
„Fajn, měj se!“
„Čauky.“

Klárinka ukončila hovor a chtěla hned zavolat Ondrovi, že v pořádku dorazila domů. Pak ale ucítila, jak jí oblečení hrozně páchne alkoholem. Okamžitě si ho vypere. Ondra musí chvíli počkat!

Ondra seděl s bratrem v hospodě a na stole měli už čtvrté pivo. Zazvonil mu telefon.

„Kdo to zase je?“

Ondra se natáhl po telefonu, ale už neměl sílu si jej podat. Brácha byl čilejší. Podíval se na displej a podal ho Ondrovi.

„Tvoje kóča!“
„Ty vole... Takhle s ní nemůžu mluvit! To nedám! Řekni jí, že jsem... Nevím... Na záchodě!“

Ondrův brácha přikývnul a přijal hovor.

„Čau, jsem Ondrův bratr, on si právě odskočil...“
...
„Jo, dobře, díky za zavolání... Vyřídím. Ahoj!“

Brácha položil telefon a povzbudivě se usmál.

„Došla domů v pořádku!“
„Jsi hodnej, díky...“

Ke stolu přišel číšník.

„Dáte si ještě?“
„Ne, my už... Budeme platit!“

Ondra vzal peněženku, pomalu z ní vytáhl peníze a plácl je na stůl. Číšník mu vrátil drobné a odešel. Kluci dopili, zvedli se a zamířili ke vchodu. Drobné nechali číšníkovi na stole.

„Ahojky, Klárinko! Jaké bylo randíčko?“ vítali ji rodiče. Byla už převlečená a navoněná.
„Perfektní! Moc dobře rozjetý,“ předstírala Klárinka.
„To jsme moc rádi! Tak si vezmi večeřku...“

Klárinka usedla k večeři a musela potlačovat smích. Párkrát se u jídla i zakuckala. Ani nevěděla, proč...

Kluci, kteří natáčeli video, se pořád ještě nemohli ubránit smíchu. Chtěli se o to s pár lidmi podělit.

„Takže, kam ho dáme?“ nadhodil otázku jeden z nich.
„To je úplně jedno, někam to hoď...“ odpověděl ležérně ten druhý.

Jeho kamarád vybral jednu sociální síť a video na ni uploadoval.

„Hotovka!“ prohlásil spokojeně po chvíli. Video nazval „Miss Mokré Tričko“.

Kluci podobně humorných videí viděli už mraky... Ráno ho chtěli smazat, ale čekalo je velikánské překvapení. Ale nejen je...

Další den ve škole byl úplně tuctový. Klárinka přišla zase mezi prvními a hezky vyparáděná. Jenom na ni všichni trochu podezřele koukali. Vždy na ni hleděli jako na exota, ale tentokrát o něco víc… Klárinka tomu nepřikládala velkou důležitost. Ještě pár dnů a bude mít od nich navždy pokoj…

Velká přestávka. Klárinka si jako obvykle četla na mobilu zprávy od svých ctitelů a do toho svačila. K tomu se přidal i starostlivý Ondra a navíc Robert. Nic neočekávaného… Přece jen však byly zprávy od pár kluků jakési zvláštní. Takové drzé, nelichotivé. Vysvětlovala si to tím, že brzo budou mít všichni kvůli odmaturování definitivně útrum.

Byla touhle korespondencí tak vytížená, že nevnímala občasný smích spolužáků. To u nich bylo docela běžné… Smích ale sílil a přidalo se k němu ukazování směrem k ní. Její spolužačka Markéta, která ji nejvíc nesnášela, byla úplně ve svém živlu a náramně se bavila. To Klárinku zarazilo. Většinou byla naštvaná a řešila stále nějaká negativa. Napadlo ji, že to nějak může souviset s ní. Okolo Markéty byl hlouček jejích příznivců a dobře se s ní bavil. Klárince to vrtalo hlavou, tak vstala a šla k nim.

„Ehm… Mohla bych… Můžu se taky podívat, čemu se tak brutálně smějete?“
„Jasně, Klári! Pojď...“

To ji hrozně zaskočilo. Takto mile a ochotně ji její úhlavní sokyně ještě nikdy nic nenabídla!

Klárinka se vmísila do skupinky spolužáků a zadívala se na displej Markétina mobilu. Dokud nepoznala, že je to ona, smála se taky. Nekvalitní přenos videa telefonem strašně zkresloval obraz i zvuk. Pak jí to ale došlo. Ztuhla. Nezmohla se ani na slovo. Ostatní ztichli a ani se nehnuli. To ticho bylo fakt hrozné a neúnosné...

Pokusila se dělat, že je velmi nad věcí. Jak jinak, že?

„Jsem tam sexy a cool, co?“

Žádná reakce. Jen pokračování hrozivého ticha a napětí. Klárinka poté poněkud snížila laťku.

„Super video, že? Sdílejte, komentujte, lajkujte, hehe!“

Zase nic, nějak jí to nevycházelo. Klárinka se mlčky vrátila do lavice. Občas se někdo ze spolužáků ironicky uchechtl, ale jinak se drželi. Klárinka si mlčky bleskově sbalila věci a odešla ze třídy. Na chodbě začala zrychlovat a utíkat. Pak se k tomu přidaly slzy. Blížila se další hodina...

Klárinka se těsně minula s učitelkou matematiky, která ji ze všech pedagogů měla nejvíce v oblibě. Učitelka zavřela dveře a sedla si za stůl. Otevřela třídní knihu a zazvonilo.

„Kdo nám dneska chybí?“
„Bednářová,“ ozval se kdosi.

Učitelka se zasekla a sundala si brýle.

„Ale vždyť Klárinka nikdy nechybí!“
„Nějak se jí udělalo špatně... Před chvílí odešla!“ dodal jiný spolužák.

Učitelka si všimla škodolibých úšklebků a občasného pohihňávání.

„Co je s váma?! Už se těšíte na prázdniny, co?“
„Ano, paní učitelko!“ odpovědělo sborově několik studentů.

Učitelka jim to uvěřila, ale stejně jí na tom něco nesedělo.

Klárinka přišla domů okolo půl jedenácté dopoledne. Doma nikdo nebyl. Uvařila si na povzbuzení pořádnou porci kafe a snědla nějaké sladkosti. Chtěla někomu zavolat nebo napsat, ale nemohla. Ruce se jí třepaly a pláč nebylo možné zastavit. Šla na internet a podívala se, „jak se vede“ jejímu videu „Miss Mokré Tričko“. Jen zírala, jak se to bleskově šíří... Vypnula počítač a sedla si na postel.

Slzy se jí draly do očí a nedokázala je zastavit. Nakonec si lehla. Byla na pokraji sil...

Bylo něco po osmé večer a Klárinka byla pořád ještě úplně KO. Rodiče jí bez zaklepání vtrhli do pokoje.

„Klárinko, no tak... Je tady ten tvůj Ondra!“
„Já vím, on už mi párkrát volal...“
„Říkal, že má o tebe hrozný strach!“
„Já vím, ale jsem úplně hotová! Tak jsem to nebrala. Ať jde sem...“

Rodiče došli pro Ondru.

„Ahojky, Klárinko, to jsem rád, že jsi v pořádku!“
„Nejsem v pořádku!!!“
„A co ti je?“
„Ukážu ti to, počkej...“

Klárinka vstala a sedla si k počítači.

„Tys to video ještě neviděl?!“
„Ne, jaký video?“

Klárinka si s Ondrou sedla k PC a vyhledala mu to video. Rodiče také zvědavě přihlíželi. Chvíli váhala, zda mu kompromitující video vůbec pustit. Měla prst na tlačítku myši. Tázavě se dívala na Ondru.

„No, tak do toho!!! Já čekám!“

Klárinka Ondrovi pustila video.

Všichni ho napjatě sledovali. Máma si občas povzdechla, táta i Ondra byli potichu. Na chvíli nastalo hrobové ticho.

Ondra jen zalapal po dechu.

„To je vážně svinstvo! Ty kluky si podáme a donutíme je, aby to stáhli!!!“ prohlásil po chvíli.

Potom Klárince položil ruku na rameno a pohladil ji.

„My tě v tom nenecháme!“ přidal se táta.

Opět krátké, nepříjemné ticho. Pak do pokoje vstoupil Roman.

„Ahoj, Klári! Já to video viděl, nic si z něho nedělej...“
„To se ti řekne!“

Roman přistoupil k Ondrovi a podal mu ruku.

„Ahoj, já jsem Roman, Klářin brácha.“
„Ondra, těší mě!“
„Ondro, mohl bys na chvíli pryč? Já od ségry něco potřebuju, víš?“
„A o co jde?“
„Mám nějaký průšvih ve škole...“
Ondra se významně podíval na Romana.

„To můžeme vyřešit společně...“
„Víte co, kluci? Běžte si o tom popovídat dolů, já jsem hrozně unavená! Omlouvám se, Romčo...“

Kluci i rodiče šli dolů a nechali Klárinku o samotě.

Opět začala brečet. Před Ondrou se velmi ztrapnila. To je vážně borec, že ji ještě chce... Vlastně, přede všema... Už není princezna. Ani jí nechce být. V její duši se zrodily myšlenky na velkou změnu. Už to nešlo vrátit...

„No, tak cos to provedl ve škole?“ vyslýchal Ondra Romana za přítomnosti rodičů.
„No, je toho víc...“ vykrucoval se Roman.
„Tak mi to řekneš mezi čtyřma očima, jo?“
„Dobře.“

Vtom někdo zazvonil. Roman otevřel a ve dveřích stál Robert.

„Jééé, čau, Robi! Už jsem tě dlouho neviděl!!!“

Roman padl Robertovi do náruče.

Ondra k němu přišel a podal mu ruku.

„Já jsem Ondra, Klárinčin nový přítel.“
„A já jsem Robert, její expřítel...“

Ondra s Robertem si podali ruce a mile se na sebe usmáli. Oba cítili, že jsou „stejná krevní skupina“.

„Romča má nějaké problémy ve škole. Ale Klárinka ještě větší!“ pronesl smutně Ondra.
„Já už jsem to video viděl, je to sviňárna!“ souhlasil Robert.

Robert šel dál a odložil si. Všichni tři kluci šli do obýváku a zavřeli se tam. Rodiče byli v kuchyni, zatímco Klárinka byla nahoře sama. Dívala se tupě před sebe a v hlavě se jí honily různé myšlenky. Nejsilnější byly ty, které ji vedly k tak dlouze vytoužené svobodě.

„Tak, co jsi v té škole spáchal?“ vyzvídal v komorní atmosféře obýváku Ondra.
„No, něco jsme tam s kámošema čórli z jednoho kabinetu... A pak mi ještě hrozí koule z matiky!“
„To je moc pěkný, šikula!“ poznamenal ironicky Ondra. „A jak ti s tím pomáhala ségra?“
„No, ona tam vždycky přišla úplně luxusně oháklá a úplně učitele zblbla. A všechny problémy byly vyřešený,“ povídal provinile Roman.

Robert se zasmál: „Jo, tohle mi na jednom rande povídala opravdu hodně podrobně!“

Ondra se zakřenil: „Hmmm, to bych do ní vážně neřekl!“ Pak zvážněl a zamyslel se. Co asi jeho milá dělá tam nahoře?

„Každopádně... Problémy jsou od toho, aby se řešily. Máš tu kliku, že tu máš nejlepšího vyjednávače na světě!“ vychloubal se Robert, ale vzápětí také zmlknul. I on měl Klárinky a jejího dalšího osudu plnou hlavu.

„Učitele asi neokouzlíme, ale učitelky rozhodně hravě zpracujeme!“ prohlásil Ondra. Pak šel do likérníku a všem nalil panáka dobré whisky.

„Tak... Nějak si s tím poradíme!“ pronesl slavnostně Ondra a pozvedl panáka.
„A taky musíme něco udělat pro Klárku!“ dodal významně Roman.

Cink, cink, cink!

Kluci se domluvili, že zítra půjdou do školy spolu. Klárinka zatím usnula. Ondra s Robertem ještě na chvíli zašli na chvíli posedět do nedaleké pivnice. Klárinčiny rodiče za ní přišly do pokoje. Táta ji pořádně přikryl peřinou a něžně pohladil po vlasech.

„No, jenom, aby jí to nezkomplikovalo maturitu!“ pravil starostlivě otec.
„Prosím tě, ta už ji má v kapse! Pojď a nech ji být, vyspí se z toho,“ vybídla ho máma.

Ráno se Klárinka vzbudila až v osm. Rodiče ji schválně nebudili. Roman už byl ve škole a s pomocí Ondry a Roberta tam s učiteli řešil své průšvihy.

Klárinka, dříve tak zodpovědná, vzala do ruky hodinky a chvíli je jen tak sledovala. Pak se ležérně usmála, odhodila je na hromadu špinavého prádla, zavrtala se do peřiny a opět na chvíli usnula. Rodiče byli již v práci...

Bylo půl jedenácté. Klárinka se vzbudila, protáhla se, líbezně se usmála a vyskočila z postele. Po krátké návštěvě toalety otevřela šatník. Vše kromě spodního prádla a ponožek vyházela ven. Byla toho pěkná hromada. Bylo v ní i oblečení, které nosila naposledy tak ve dvanácti nebo třinácti.

Vše pečlivě přebírala. To, co se rozhodla nechat, dávala na pravou hromádku a to na vyhození házela doleva. Pravá hromádka byla skromná, zatímco levá zabírala tak půlku pokoje. Těch pár normálních triček, halenek a košil vrátila do skříně. Pak se zamyslela, že by mohla něco místo vyhození prodat, vše bylo v dobrém stavu... Ne, musí se svou historií skoncovat definitivně! Co nebylo úplně infantilní, jen hodila do koše na prádlo. Princeznovské šatičky rozstříhala nůžkami.

Na závěr si jako bonbónek nechala ty nejvíce princeznovské, na těch si vážně zgustne! Ještě naposledy se s nimi „polaskala“, zatlačila slzičku a pak je zběsile rozcupovala na malé kousíčky. Škubala je tak divoce, až se řízla do zápěstí a poraněné místo si musela zalepit.

Najednou si uvědomila, že nemá žádné kalhoty a šatičky jsou fuč! No jo... Chvilku přemýšlela. Pak šla do bratrova pokoje pro nějaké kalhoty. Měl zamčeno. Vrátila se do svého pokoje a vzala svůj tajný univerzální šperhák. Tím si bratrův pokoj otevřela a po chvíli už na sobě měla vhodné kalhoty. Byly jí trochu malé, ale tu chvilku, než si v obchodě koupí nějaké přesně na míru, to v nich zvládne...

Poté zamířila do koupelny spravit si vlasy. Chvíli na sebe jen tak zírala, pak si povzdechla a vzala si do rukou nůžky. Vlasy zkrátila na sotva deset cenťáků. Pak si rychle pobrala věci a vyrazila ven. Bylo už po dvanácté a hrozilo, že se někdo vrátí o něco dříve a načapá ji takhle v nedokončeném procesu.

V nedalekém obchodě s textilem si pořídila „nezávislácké“, pěkně děravé džíny a podobně „free“ tričko. Pak šla do kadeřnictví dokončit tu vlasovou proměnu.

Kadeřnice ji dobře znaly, ale jako starou Klárinku.

„Dobrý den, slečno! Co si přejete? ... „Klárinko, jsi to ty?!“
„Ano, já!“
„Tak jak to bude? Posaď se...“

V kadeřnictví bylo skoro prázdno, tak šla rovnou na řadu. Sedla si a chvíli přemítala.

„Tak, na pět centimetrů, na kluka.“
„Dobře, takže na kluka!“

Kadeřnice vzala do ruky nůžky a už ji chtěla stříhat, když ji Klárinka zarazila.

„Víte co? Nejlepší bude... Úplně do hola!“
„Cože? Do hola?!“
„Jo, úplně!“

Kadeřnice vzala do ruky holicí strojek a pustila se do díla.

Když byla kadeřnice hotová, sundala z Klárinky zástěru a zametla vlasy do kouta. Chtěla Klárince podat zrcadlo, ale ta ho nepotřebovala. Vyskočila, plácla na křeslo pětistovku a uháněla ke dveřím. Kadeřnice jí chtěla vrátit peníze, ale Klárinka se jen šibalsky usmála.

„To je dobrý!“

Klárinka vyběhla z kadeřnictví a zamířila do obchodu s módními doplňky.

Prošla jich několik, až v jednom z nich si koupila kšiltovku a batoh, které vypadaly jako hodně „jeté“. Spokojeně se usmála, že její proměna dobře funguje. Bedlivě sledovala reakce svého okolí. Kluci na ni už nezírali jako na Boží zjevení, ani žárlivé pohledy jiných dívek se již nekonaly. Ale ještě tomu něco chybělo... Co? Z rozjímání ji vyrušil až telefonát Ondry.

„Čauky! To byla dnes fuška, tvůj brácha je pěkný číslo... Ale máme to v cajku!“
„To jste dobří, gratuluji!“
„No, teď to zapíjíme v knajpě, ale večer bych to rád probral s tebou. Kde se potkáme?“
„No, já nevím...“
„Jak, nevím? Rád bych se s tebou potkal. Už tě to přešlo?“
„No, asi nebude úplně dobrý se potkat...“

V telefonu bylo chvíli naprosté ticho.

„No... Počkej... Ty už mě nechceš?!“
„Jako... Já tě pořád chci... Ale ty už mě možná nechceš!“
Ondra velmi znejistěl: „Tomu vážně nerozumím!“
Klárinka taky nebyla ve své kůži: „Dobře, tak v sedm večer u nás.“
„Jo, klidně... Tak v sedm!“
„Dobře, čau!“

Nakonec šla do tetovacího salonu. Tatér byl mladý kluk, o pár let starší než ona. Atraktivní a úslužný, trochu jí připomínal Ondru.

„Dobrý den, slečno, co pro vás mohu udělat?“
„Máte tu nějaký katalog?“
„Jasně, momentík...“

Tatér se na Klárinku dlouze zadíval. Měl z ní rozporuplné pocity. Pak podal Klárince katalog tetování. Ta si v něm dlouze studovala. Pak tatérovi naznačila prstem, aby za ní přišel. Zapíchla prst na dvě místa v katalogu. Tatér se na to podíval a zarazil se.

„Draka se lvem? Víte... Je to na vás takové... Vážně nechcete něco jiného? Třeba růžičky?“
„Hovno, já chci draka se lvem!!! Pardon!“
„A proč?“
„No... Jsem narozená ve znamení lva. A ten drak je tak sexy...“

Tatér se neochotně ušklíbl: „No, jak myslíte! Náš zákazník, náš pán...“

Klárinka se spokojeně usmála.

Tatér se krátce zamyslel: „A co k tomu?“
„Nějaké ornamenty. Ale hezky ostré!“
„OK. A kam to dáme?“
„Lva na obě paže, hned pod ramena, pod ně ornamenty. Draka nad levé i pravé koleno. Pod ně i nad ně taky ornamenty, po celé délce.“

Tatér s lehkým úsměvem přikývnul, uchopil do rukou tetovací nástroj a pustil se do díla. Když jí vytvářel ornamenty blízko rozkroku, svůdně se na ni usmíval. Musel se docela ovládat. Klárinka taky...

Tatér po několikahodinové práci konečně odložil nástroje. Bylo těsně před pátou večer a blížila se zavíračka. Klára pomalu vstala a všechna tetování si důkladně prohlídla. Byla s výsledkem naprosto spokojená.

„Wow, to je ono! Konečně!!!“

Tatér jí ukázal palcem nahoru, že se jim to vážně povedlo. Pak jí vytisknul fakturu. Klára vytáhla z peněženky mnohem vyšší obnos, než jaký byl uvedený na faktuře, ale pak se zarazila. Zaplatila mu přesně dle faktury, svůdně se usmála a lehce ho políbila na ústa.

„To máte jako tringelt, hihi!“

Tatér na ni zíral jako opařený.

Klára zamířila ke dveřím: „Nashle, mějte se!“
„Nashledanou...“

Klára se blížila k domovu. Holohlavá, v rozervaných šatech, které si dopoledne koupila, a pěkně pokérovaná. Už nebyla tak suverénní, jako když opustila tetovací salon. Dobře si všímala, jak na ni lidi koukají. Najednou... Úplně jinak. Hlavně kluci. To ji velmi těšilo! Stejně jako to, že dobří známí z ulice ji vždy zdravili Ahoj! a teď Dobrý den!

Bylo těsně před sedmou a Klára odemykala dveře. Ondra tu bude, co nevidět... Podle bot poznala, že máma už je doma, ale táta s Romanem ještě někde vězí... OK, bude to lehčí, máma je daleko tolerantnější. Vtom jí na mobilu pípla zpráva.

Klára si odložila a podívala se na mobil. Četla:

Klárinko, lásku... Jsme to musel probrat v hospoda trochu důkladněji. Nebojte se, Romča s Robem mě tu hlídají, abych se ti tu s nikdo nespustil...  Tvá Ondra

Klára se hlasitě zasmála. Že by Ondra změnil pohlaví? „Nebojte se“ brala jako ona a rodiče, ostatní překlepy ve své nervozitě přehlídla. Ondru nepodezírala z nevěry a naopak byla ráda, že konfrontace s ním nebude tak brzká. Schovala mobil a šla do kuchyně za mámou, odpoví mu později.

Otevřela dveře a máma se k ní otočila. Chvíli jen šokovaně zírala, pak se zapotácela a musela se posadit.

„No, Kláro!!! Co to... Co má tohle znamenat?!“
„Nový image...“

Máma na ni chvíli nevěřícně koukala, pak jí padla okolo krku a hladila ji po holé hlavě.

„Klárinko, co sis to udělala?!“
„Prosila bych oslovení Kláro!“
„Dobře, Kláro.“

Máma se musela držet, aby nebrečela.

„Co na to řekne táta? A Ondra?“
„Oni si s tím poradí...“

Klára se vysmekla z mámina objetí a zamířila do svého pokoje.

„Jo, a vyhodila jsem ty tvoje roztrhané šaty!“
„Díky, mami!“

Bylo okolo desáté večer. Klára seděla u počítače a se zájmem na internetu sledovala, jak video „Miss Mokré Tričko“ suverénně inkasuje lajky a pochvalné komentáře. Jedno z opravdu top videí! Autorům napsala děkovný komentář a prosbu, aby ho rozhodně nemazali. Nikdo si nebyl jistý, zda je to opravdu ona a pokud ano, tak jestli to není jen taková lstivá finta. Bylo to patrné z vášnivé diskuze, která se hned po vložení jejího příspěvku spustila. Klára byla ve svém živlu, hlasitě se smála a úplně zapomněla na kluky, kteří byli pravděpodobně ještě v hospodě.

Náhle slyšela, jak se domů vrací táta. Máma mu krátce nastínila její proměnu. Pak jeho kroky po schodech.

„Jdu za ní!“
„Ne, prosím, nedělej to!!!“
„Proč ne?“
„Užila si, chudinka, svoje... Ona přijde sama, neboj!“
„Tak jo...“

Opět pár kroků po schodech a zavření dveří od kuchyně. Klára byla v tu chvíli takhle malinká!

Konečně. Těsně po jedenácté jí přišla zpráva od Ondry, že za chvíli jsou u ní. Klára si uvědomila, že mu zapomněla odepsat. Rychle odpověděla:

Skvělý!  Díky za info, lásko! Těším se... Klára

Klára stála napjatá v předsíni a očekávala příchod kluků. Tátovi se ukázala pouze krátce. Dělal, jakoby nic, ale tvářil se na ni hodně namíchnutě. Máma ho zpracovala, umí to s ním fakt dobře!

Náhle uslyšela dlouhé chrastění klíčů v zámku. Otevřela dveře a viděla ty tři experty „v celé kráse“.

„Ahoj, je doma Klárinka? Jé, my tu máme nějakou návštěvu, hmmm!“ zahuhlal opilecky Ondra.

Klára měla zlomek vteřiny na to, aby nějak zareagovala. Bylo jí jasné, že není v pozici, aby je byť jen lehce zdrbala. To udělají rodiče. Možná...

„Jo, máme návštěvu, hehe! Pojďte dál, kluci.“

Ondra byl hodně opilý, ale vše ještě trochu vnímal. Nejméně pod parou byl Robert. V náruči držel téměř bezvládného Romana a trochu poťouchle se usmíval. Klára jim pomohla odložit si a na chvilku si odskočila do kuchyně.

„Romča je... No, mimo...“

Pak ukázala prstem dolů, že je na tom fakt hodně špatně.

„Tak za ním nechoďte, pokud nechcete, aby vás úplně dorazil!“
„No jó, tak nepůjdeme...“
„Zítra to s ním probereme.“

Pak se vrátila do předsíně.

„Ahoj, Robi, jak je?“
„Vidíš, ne?“

Oba se začali hlasitě smát. Ondra se přidal. Klára ho potom beze slov objala, políbila a pohladila.

„Tohle se... Klárinka nesmí dozvědět!“
„Nedozví, neboj!“
„A ty jsi její kamarádka?“
„Jo, jsem její nová kamarádka...“
„To je moc dobře.“

Robert se tomu potichu řehtal a opíral se při tom o schody. Vedle něho spal Romča. Klára s Robertem dotáhli Ondru s Romčou do Klářiného pokoje a provizorně je uložili vedle sebe na její postel. Pak šli za rodiči do kuchyně a polohlasně se chlámali.

Ráno po osmé hodině se Ondra vzbudil a šel na záchod. Pod záchodem klečel Roman a měl hlavu v míse.

„Je ti blbě, co? Jó, to mně taky...“
„Hm, jsme to jaksi přehnali!“
„No, hlavně ty! Ale neboj, to se naučíš.“

Ondra seběhl na dolní WC a rychle se vrátil do postele. Roman za chvilku skočil za ním. Krátce nato oba opět usnuli. Klára zatím snídala v obýváku.

Okolo desáté za ní přišli dolů.

„Ha, tak se mi to nezdálo!“ vykřikl vzrušeně Ondra, když ji uviděl.
„No... Nezdálo!“ přitakala ležérně Klára.
„To se dalo čekat,“ pravil sklesle Ondra.
„Ale jsem sama sebou!“ dodala významně Klára.

Pár minut všichni tři mlčeli. Kluci si přichystali snídani a Klára jim ochotně udělala kafe.

„Klárinko...“ osmělil se konečně Ondra.
„Kláro. Teď už zásadně Kláro! Klárinko jen občas. Však víš, kdy...“
„No, jasně. Kláro, samozřejmě! Už jsi velká, o tom žádná...“
„A cos chtěl říct?“
„Něco, co už se teď k tobě nehodí!“
„Aha... Fajn!“

Když dosnídali, Ondra se významně podíval na hodiny.

„Nebudou tě shánět ve škole?“ mrkl na Kláru.
„Nebudou. Poslední den školy před maturou...“
„A tebe, Romčo?“
„To se vsákne...“
„Zato mě v práci stopro postrádají!“ prohlásil ustaraně Ondra.

Pak vzal telefon a zavolal vedoucímu.

„No, ahoj, omlouvám se, že mám dnes áčko...“
...
„Mám novou přítelkyni a v noci jsme v posteli pěkně řádili!“
...
„Já to doženu, v klidu!“
...
„Aha, to jsi moc hodnej, nejlepší šéf na světě! Dobrý, ahoj.“

Všichni se hned začali smát.

Ondra s Romčou zůstali doma (respektive Ondra na návštěvě) a Klára šla aspoň na chvíli do školy. Ještě před školou skočila do supermarketu.

„Vy si večer kalíte jako draci a mě z toho vynecháte, lumpové?“ řekla si polohlasně, když vcházela do obchodu.

Rychle proběhla mezi regály, vzala jedno krabicové víno a u pokladny balíček cigaret. Pak se ještě rychle vrátila pro nějaké pečivo. Zaplatila u pokladny a zamířila ven. Víno i cigára vložila do batůžku, který byl již v obchodě oškubaný jako samice.

Kousek od obchodu otevřela krabici vína a zapálila si cigáro. A tak šla po městě. Vždycky si cucla a pak potáhla. Semotam se ještě zakuckala, jak neuměla pořádně šlukovat.

Po chvíli viděla opodál dvě známé holky ze školy, byly o rok níž.

„Jé, čaute, jak to jde?“
„Promiňte, slečno, ale my hrozně spěcháme!“

Holky zrychlily tempo a skoro začaly běžet.

„Ty tu borku znáš?“ ptala se jedna druhé o kus dál.
„Ne, a ty jo?“
„Já taky ne. Tak proč byla tak družná?“
„To socky takhle dělají, když potřebují vysomrovat prachy na chlast a hulení...“
„No jo, klasickej případ!“

Klára se blížila ke škole v optimální náladě. Měla v sobě litr čůča, který zajedla pár houskami a rohlíky. Bylo něco po jedné odpoledne a škola se pomalu vyprazdňovala. Před školou a v ní potkala pár známých děcek a každému řekla „ahoj“ nebo „čau“. Všichni odpovídali „dobrý den“. Klára se tím náramně bavila. Ten kouzelný obrat! Všechny ty nechápavé pohledy, opovržení a zděšení. Přesně po tomhle vždy toužila.

Klára stála u kabinetu své třídní. Chvíli se rozpakovala a pak se osmělila zaklepat. Vyšla třídní učitelka.

„Dobrý den, slečno. Co byste ráda?“
„Dobrý den, já jsem Klára Bednářová!“

Učitelka na ni asi půl minuty ohromeně zírala.

„Kláro, to je... To se mi snad jenom zdá!“
„Nezdá.“
„Bylas taková krásná princezna...“
„Princezna je mrtvá! Můžu dál?“
„Jistě...“

Učitelka pozvala Kláru dál. Pak se posadila ke stolu, z šuplíku si vytáhla láhev kořalky a nalila si skleničku.

„Omlouvám se, Kláro, ale tohle jen tak nerozdejchám!“
„V pohodě...“

Učitelka do sebe kopla panáka a významně se koukla na Kláru

„Chtěla bych se omluvit za tu dlouhou absenci,“ pravila pokorně Klára.
„Ále, to je drobnost!“ mávla rukou učitelka, „Tvá jediná absence za celý gympl!“
„Vážně?!“
„Fakt!“

Klára jen uznale pokývala hlavou. Pak se zamyslela.

„A k maturitě se aspoň pěkně obleč!“
„Nebojte, košile a hezké kalhoty to jistí, hehe!“
„A už jsi naučená?“
„I pozpátku, hihi!“
„A co budeš dělat během svatého týdne?“
„Asi píchat s přítelem...“
„Kláro, mírni se!!!“
„No jó...“

Učitelka schovala kořalku zpátky do stolu.

„A co po maturitě? Říkala jsi něco o matfyzu...“
„Blázníte?! To ani omylem!!! Medicína nebo práva. Podle toho, kam se dostanu...“
„Opravdu?“
„No, to jsem měla jako pojistku, ale teď to chci jako hlavní.“
„Hm, jak myslíš...“
„Nemyslím, vím! Netoužím po tom, aby se ze mě stal pošahaný inťouš!!!“

Učitelka se zamyslela a jen mírně přikývla.

„No, tak já už půjdu...“
„Dobře, Kláro, měj se hezky. A kontroluj se, jo?“
„Nemějte péči... Nashle!“

Klára se vypotácela ze školy a zamířila rovnou domů. Už nikoho nezdravila a neřešila.

Domů se vrátila až po páté večer, když si připadala, že už je „čistá“. Byla dehydrovaná a hrozně utahaná. Cítila od slunka trošku úpal. Doma už ji netrpělivě čekali Ondra s Romčou.

„Tak co, ukecalas to áčko ve škole?“
„Ale jo, ukecala... Nejsem Romča, haha!“

Ondra dal Kláře večeři a usadil ji ke stolu.

„Už si na ten tvůj nový vzhled zvykám, ale je to záhul!“
„To já jsem si zvykl hned!“ vložil se do toho Romča.
„Ty taky nejsi její bouchač, prcku!“
„Komu říkáš prcku? Chceš pěst?!“

Všichni se upřímně zasmáli.

„No, a kdy máš pak první přijímačky, lásko?“
„Okolo dvanáctýho června...“

Ondra chvíli mlčel a přemítal.

„Moment... Neříkalas něco už druhýho?“
„Jo, ale na to kašlu. To byl matfyz.“

Ondra se zarazil: „Ty nepůjdeš studovat matfyz?!“
„Ne!!!“ odsekla rezolutně Klára.

„A já jsem se tak těšil, že budu mít za manželku druhýho Einsteina!“

Ondra chvíli předstíral, že brečí, ale pak se začal smát.

„Však jo, sám jsem ti to chtěl vymluvit, ale neměl jsem odvahu...“

Pak z talíře nabral sousto, dal ho Kláře do úst a políbil ji.

Bylo sedm večer a Klára seděla na posteli v pokoji. Kluci si vedle hráli na počítači. Podle zvuků odhadovala, že jde o nějaký letecký simulátor. Možná automobilové závody. Náhle jí zazvonil telefon. Jedna ze spolužaček.

„Čau, Majko! Co se děje?“
„Ahoj, princezno! Už jsi to viděla?“
„A co jako?“
„Tys dnes nebyla na netu?“
„Ještě ne, proč?“
„No, jsi nová hvězda! Máš nějakých dvacet mega zhlídnutí!“
„Ty vado! Fakt?“
„Jo, jo!“
„No, v reálu už nejsem...“
„Jak to?!“

Klára chvilinku přemýšlela.

„Já ti to pošlu na... Ne, víš, co? Mrkni na můj profil, aktualizovala jsem ho včera večer!“
„Dobře, vydrž. Klára... Bednářová...“
„Už to máš?“
„Načítá se to...“

Chvíli bylo v telefonu hrobové ticho. Pak ho vystřídalo zděšení spolužačky.

„Wow! Ty ptáku!!! Tak to je nářez. Určo pár těchto fotek dej pod to tvoje video!“
„Myslíš?“
„Stopro, bude sranda!“
„Hm... Nechám si to projít hlavou!“
„Jo, a příští týden děláme u Káti takovou neoficiální třídní rozlučku, nesmíš tam chybět. Že přijdeš, Klári?“
„Jo, to si piš, moc ráda!“
„Tak jo, hodná, čauky!!!“
„Hoj!“

Klára nevěřila svým uším. Najednou ji chtějí. Dokonce tam nesmí chybět! Svět se asi úplně pomátl...

Byl další pátek. Po osmé večer. Klára v doprovodu Ondry, Romči i Roberta právě dorazila ke spolužačce Katce na předmaturitní pařbu. Akce už byla pěkně rozjetá. Jakmile vstoupili dovnitř, strhly se bouřlivé ovace.

„Tak už jsme asi kompletní, můžeme si připít!“ prohlásila slavnostně Katka.

Katka všem nalila víno a hromadně si přiťukli.

„Tak na úspěšnou zkoušku dospělosti!“
„A na naši velkou hvězdu!“

V místnosti to pořádně zazvonilo a Katka pustila nějakou hudbu. Robert dlouho neváhal a po chvíli začal paralelně svádět dvě Klářiny spolužačky. Měl absťák, od rozchodu s Klárou žádnou holku neměl. Romča si taky dodal odvahy a pokoušel se sbalit Katčinu mladší sestru. Nakonec si sedli k počítači a surfovali spolu.

„Hej, pojďte sem, všichni. Honem!“ volala na kolektiv Katčina sestra Lucka.

Všichni se rychle seběhli k počítači. Katka stopla hudbu. Video Miss Mokré Tričko se dostalo i na hlavní zpravodajské servery. Lucka klikla na jeden článek.

LECHTIVÉ VIDEO S KRÁSNOU DÍVKOU LÁME INTERNETOVÉ REKORDY. MISS MOKRÉ TRIČKO JE ASI NEJVIRÁLNĚJŠÍ SNÍMEK VŠECH DOB!

Za týden a něco od svého vzniku zažilo tohle video mimořádný úspěch - přes 36 milionů zhlédnutí a cca 28 milionů kladných reakcí! Přitom v něm velice o nic nejde... Dva mladíci přistihli mimořádně pěknou dívku v poněkud kompromitující situaci a tajně ji nahráli telefonem. Když to zjistila, po krátké potyčce si vynutila smazání videa. Netušila však, že tuto scénu natáčí svým telefonem druhý kluk. To pak za jejími zády publikovali na internetu. Video se záhy dostalo i k oné dívce.

Ta byla zprvu velmi dotčená a udělala radikální změnu svého vzhledu. Velmi brzy se však „otřepala“ a pod video napsala pochvalný komentář, který se ihned stal předmětem bouřlivých spekulací. Později do komentářů přidala i několik svých aktuálních fotek.

ČÍST CELÝ ČLÁNEK

Většina přítomných uznale poplácala Kláru po zádech. Někteří se stále trochu závistivě ušklíbali, ale gratulovali jí také. Možná neměla přiznat, že nehodlá studovat matematicko-fyzikální fakultu. Ty zklamané a nechápavé výrazy ji trochu mrzely. Ale ve finále jí to nevadilo, šla si svou cestou. Ostatně, to dělala celý život...

Klára se v tom bujarém řádění a slavení na chvíli vážně zamyslela. Možná nakonec nepůjde ani na práva nebo medicínu. Obojí takové moc... Konvenční! Co kdyby zkusila něco uměleckého? Třeba herectví. Hm, zajímavá myšlenka...

Náhle začali hrát její oblíbenou písničku. Z repráku se ozvalo hrubým hlasem: Pussy, pussy, dicky, dicky, tongue, tongue, licky, licky! To ji okamžitě vytrhlo z rozjímání.

Klára se okamžitě vrátila do středu pozornosti.

„Péro, péro, díra, díra, jazyk, jazyk, lízat, lízat!“ zpívala Klára přibližný český překlad písničky.

Pak začala předvádět své odvážné a vyzývavé taneční kreace. Ondra se k ní přidal a napodoboval ji. Po chvíli začali hrát ploužák. Klára se objala s Ondrou, Robert vyzval k tanci svou „favoritku“ a Romča vytáhl na plac Lucku. Byl na ně na všechny krásný a dojemný pohled. Úplná idylka...

Jen aby jim to všechno vydrželo. Vztahy, nadšení, sebevědomí, elán... A i kdyby ne, život půjde dál.